„Toto pokolení je pokolení zlé. Hledá znamení, ale jiné znamení mu dáno nebude než znamení Jonášovo.“ Abychom správně pochopili znamení Jonášovo, musíme se nejprve podívat na jeho osobu. Spis o proroku Jonášovi patří mezi nejkratší záznamy v Písmu svatém a přece se v něm hovoří o velmi svérázné postavě. Co je na něm tak zvláštní? Kniha popisuje příběh proroka, kterého Bůh posílá k záchraně pohanského města. Toto zvláštní povolání dostává v době, v níž se formuje přesvědčení o vyvolenosti židovského národa. Prostí věřící židé chápali své vyvolení téměř jako vrozenou, genetickou kvalitu. Byli přesvědčeni o tom, že jsou Bohu milí, už jen kvůli tomu, že pocházejí z Abraháma. Zapomínali na to, že Bůh je vyvolil, aby skrze ně zachránil celý svět a že vyvolení je nerozlučně spojeno s posláním. Příběh proroka Jonáše chce i nám říct, že nejsme vyvolení pro sebe samých, ale i my jsme tu proto, abychom šli a přinášeli hojné ovoce. Přijmout toto poslání je těžké a nemůžeme se divit, že to bylo i Jonášovi proti chuti. Vstupovat do pohanského světa, který je pokušením, znovu se dotýkat lidské bídy.
Jonášův odpor vůči Božímu plánu spásy jde tak daleko, že se rozhodne utéct Bohu. Starověké národy byly přesvědčeny, že každá země má svého boha. Utéct Bohu tedy znamenalo odejít z Izraele. Jonáš nasedl na loď, která šla přesně opačným směrem než ho posílal Bůh. Rozhodl se cestovat do Španělska. Kniha popisuje velkou bouři, která zasáhla loď, na níž Jonáš utíkal. Námořníkům se už zdálo, že všichni zahynou. Každý námořník se modlil ke svému Bohu, jen Jonáš spal a nechtěl se modlit. On se neměl ke komu modlit, protože od Boha utíkal. Když námořníci pomocí losů zjistili, že je to právě Jonáš, kvůli kterému je stihla táto bouře, poradil jim on sám, aby ho hodili do rozbouřeného moře a moře se utiší. A skutečně se tak stalo. V moři Jonáše spolkla velká ryba a on se v jejích útrobách zmítal v hlubinách moře tři dny a tři noci. A až v tomto velkém nebezpečí se Jonáš začal znovu modlit a slíbil, že splní své poslání. Potom ho ryba vyvrhla na zem blízko města Ninive. I nám se stává, že když odmítáme své povolání a poslání, dostáváme se do duchovní bouře a tmy bezbožnosti. Duchovní člověk prožívá obrovskú radost, když s jistotou ví, že je na místě, na kterém ho chce mít Bůh.
Zdá se, že obrátit proroka Jonáše, vyžadovalo větší námahu, než obrácení města Ninive. Písmo svaté vysloveně říká, že Ninivané se obrátili na Jonášovu kázání. Jonáš přichází jako hlasatel Božích trestů. Klade důraz na Boží trest, když se Ninive neobrátí. A přece se Ninive navzdory všemu jeho očekávání obrátilo. Tvrdost Jonášovu srdce byla tak velká, že se zlobil na Boha, který se slitoval nad městem, kterému on předpověděl trest. Pro tuto jeho tvrdost dostal Jonáš ještě jednu lekci boží výchovy, kterou nám popisuje kniha proroka Jonáše takto:
„Jonáš totiž vyšel z města, usadil se na východ od něho a udělal si tam přístřešek. Seděl v jeho stínu, aby viděl, co se bude ve městě dít. Hospodin Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby. Jonáš měl ze skočce velikou radost. Příštího dne za svítání nastrojil však Bůh červa, který skočec nahlodal, takže uschl. Když pak vzešlo slunce, nastrojil Bůh žhavý východní vítr a slunce bodalo Jonáše do hlavy, až úplně zemdlel a přál si umřít. Řekl: „Lépe abych umřel, než abych žil.“ Bůh se však Jonáše otázal: „Je dobře, že pro ten skočec tak planeš?“ Odpověděl: „Je to dobře. Planu hněvem až k smrti.“ Hospodin řekl: „Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?“ Bůh klade Jonášovi otázku, která zkoumá příčinu jeho hněvu. Hněv může být i spravedlivý. Ale Jonášův hněv není spravedlivý. Bůh nás zve, abychom zkoumali svůj hněv a jeho opodstatněnost. Velmi často nás vede k tomu, abychom ve svém hněvu poznali tvrdost vlastního srdce. Předmětem Božího zájmu jsou lidé ale i zvířata. Bůh soucítí i se zvířaty, které stvořil pro člověka.
Jonáš je vícenásobným poučením pro současníky Pána Ježíše, ale i pro nás. Jonáš je pro Židy výčitkou svojí neochotou pracovat na Spáse pohanů. I oni přijímají své vyvolení, ale nepřijímají z něj pramenící poslání. Jonáš je i v tom smyslu poučením, že ukazuje, jak se člověk pro neposlušnost Bohu, dostává do duchovních zmatků. Jonáš nás učí, že Spása poslaného je v tom, aby naplnil své poslání, že naše Spása se uskutečňuje v péči o Spásu našich bližních. Jonáš je znamením i svým třídenním zápasem s temnotou smrti, neboť i Ježíš tři dny pobýval v hrobě, dříve než vítězně vstal z hrobu.