Kdybychom chtěli z dnešního druhého čtení z listu sv. Pavla Římanům udělat jakýsi myšlenkový extrakt, tak by nám zůstaly tato klíčová slova: Boží Slovo, vyznání, víra, vzývání a Spása. Apoštol začíná otázkou: „Co říká Písmo? „Blízko tebe je to slovo, máš ho v ústech i ve svém srdci“; to je to slovo víry, kterou hlásáme.“ V tomto místě vlastně parafrázuje Mojžíšův výrok z knihy Deuteronomia (30,14), kde pojednává o Božích příkazech: „Vždyť to slovo je ti velmi blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je dodržoval.“ Apoštol říká o blízkosti Božího slova.
Jsme zvyklí na schéma: slovo – uši – rozum. Pro Boží Slovo se nám nabízí jiná schéma: Slovo – ústa – srdce. Chce se nám tím říci, že Boží Slovo nemá skončit v našem rozumu a paměti, ale podobně jako pokrm má být skrze ústa přijato a stráveno a má se usadit v srdci a skrze srdce přejít do celého bytí a života. Boží Slovo jen tehdy vstoupi do srdce, když ho přijmeme s jistotou víry. Když ho přijmeme bez pochybnosti.
Jaké je to Slovo víry, které apoštol hlásá? Co tvrdí: „Jestliže tedy ústy vyznáš: „Ježíš je Pán!“ a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse.“ Sv. Pavel mluví o vyznání úst a o víře srdce. Vyznání úst se týká Božství Ježíše Krista, protože pokud apoštol říká „Ježíš je Pán!“, má na mysli skutečnost, že Židé z úžasné bázně před Bohem Boží jméno JHWH nevyslovovaly, ale při čtení ho v hebrejských textech nahrazovaly slovem Adonaj, a v překladech do řeckého jazyka překládali slovem Kyrios, což znamená Pán. Kratičké vyznání: „Ježíš je Pán!“ má tedy nesmírně důsledky pro náš duchovní život. Znát Ježíše, jeho život a jeho poselství, znamená poznat Boha. Boží charakter není jiný než charakter člověka Ježíše. Člověk Ježíš celým svým životem zjevuje Boha. On může říci: „Kdo mne vidí, vidí Otce!“ V tomto světě jsme odkázáni na smyslové poznání. Boha nemůžeme znát v jeho absolutním nestvořeném Bytí, ale jen skrze jeho Slovo, které se nám zjevuje ve Stvoření a Vtělení. Na stvořené úrovni neexistuje jiná možnost poznat Boha.
Nad tímto vyznáním: „Ježíš je Pán“, se děje třídění duchů. Od počátku v andělském světě a stejně i v lidském světě. Bůh se zjevil jako zrozený z ženy, jako batole v náručí matky, jako dospívající, jako pracující, jako přítel hříšníků a celníků, jak sloužící, umývající nohy apoštolům, jak dobrý k nevděčným i zlým, jako Živý chléb, pokrm pro anděly i lidi, jako trpící z Lásky a pro Spravedlnost, Ukřižovaný, jako Vzkříšený, jako úžasně oslavený člověk sedící po pravici Boha. Bůh se zjevil jako Pokora a Láska. K takovému Bohu jsme vyzváni říci své „Ano!“ Jen ten, kdo odevzdal svůj život Ježíši a přijal ho jako svého Pána a Spasitele, může v Duchu Svatém pravdivě vyznat: „Ježíš je Pán!“ Tohoto vyznání se nezříkejme ani v našem katolíckem pozdravu. Doma jsme se vždy zdravili: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“ Titul „Pán“ není pozůstatek feudalismu ale je to naše vyznání víry v Kristovo Božství.
Jsme pozváni svými ústy vyznávat svou víru v Kristovo Božství. Nestydět se a dělit se o svou víru. Víru si zachová jen ten, kdo se s ní dělí. Přednostně se svými blízkými, rodiče s dětmi ale i se svými známými a nakonec ze všemi, kteří se s ní ještě nesetkali. I toto může znamenat vyznání úst, které vede ke spáse.
Sv. Pavel mluví dále hovoří o „víře srdce“. Je třeba v srdci uvěřit, tedy s jistotou přijmout pravdu o vzkříšení Pána. Ve vzkříšení se Bůh Otec zjevně a evidentně přihlásil ke svému Synu. To, že Ježíš zemřel za své přesvědčení je znakem, že věřil ve svou Pravdu, ale to, že ho Otec vzkřísil je objektivním důkazem Pravdy jeho Života. Vzkříšení je historická událost, která má dopad na všechno. Ježíš byl Vzkříšený pro naše ospravodlivění. Ve vzkříšení Bůh anuluje ten největší lidský zločin. Ze Vzkříšení pramení křesťanská naděje. Po Vzkříšení se hlásá pokání na odpuštění hříchů. Ve Vzkříšení se Bůh projevil jako nesmírně milosrdný, jako Přítel Života, jako Život sám. Smrt není Božím dílem. Ježíš do smrti vstoupil jen proto, aby ji přemohl.
„Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse. (ČEP: „Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení“) Pokud věříme Bohu, v dobrotu Boha, tak přestáváme Ho urážet podezříváním ze zla. Abraham uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost. Nedůvěra vybudovala pancíř kolem duše, skrze víru se stává průchozí pro Boha a Bůh se může v duši usídlit a skrze ni projevit a tak člověk dosahuje spravedlnost před Bohem.
„Každý, kdo bude vzývat jméno Páně, bude spasen.” Vzývat jméno Pánovo to znamená, modlit se. Ruské přísloví říká: „Kdo se nemodlí, ten se nespasí!“ Sv. Pavel dvakrát zdůrazňuje v tomto úryvku: „.. bude spasen ..“ Jak je to s naší Spásou? Když se snažíme žít Boží Slovo, které se zjevilo v osobě Ježíše Krista a pokud v tom vytrváme dokonce života, budeme určitě spaseni. Někteří protestanti se dopouštějí chyby, když sebevědomě říkají: „Již jsem spasen.“ Ještě žijí ve vyhnanství, daleko od Pána a proto mohou leckdy zabloudit a selhat. Vidíme, že i Písmo sv. zná takové případy, kde určitý člověk uvěřil v Krista, ale odpadl od něj (Jidáš, Démas, kovář Alexander).
Avšak na druhé straně platí, že i opačný extrém je blud: žít tak, jak bychom v nic nemohli doufat: „Neboť v naději jsme spaseni!“ (Řím 8,24). A tento blud se týká mnoha z nás. Žít bez očekávání blažené naděje. V listu Filipanům píše sv. Pavel: „S bázní a chvěním pracujte na své spáse“ (ČEP „S bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení.“) (Filip 2,12) Jsou určité znaky, které ukazují zda jdeme po cestě spásy. Jsou to znaky nového života, o kterých nacházíme zmínku na více místech Písma. Takovým reálným znakem je ovoce Ducha sv.: „Láska, radost, pokoj ….“
Jsme podobní lidem, kteří si v předprodeji koupili lístky na představení a jejich povinnost je dodržet čas představení a přijít. Je to jiná situace, než jít do kina a nemít ještě lístky. Asi takto nějak bychom mohli vyjádřit naši jistotu spásy. Pokud jsme uvěřili v Krista, pokud jsme ho vírou přijali, pokud jsme se dali pokřtít, pokud jsme se mu úplně odevzdali a snažíme se žít Boží Slovo a v moci Ducha sv., tehdy máme očekávat splnění blažené naděje.
Na závěr ještě jeden výrok sv. Františka, který nám pomůže pochopit, jak to je ze spasit a námi: „Světec své bratry často ujišťoval, že duchovní radost je nejjistějším prostředkem proti nástrahám a lsti zlého ducha … Proto se světec snažil žít radostně a zachovával si pomazání ducha i olej radosti. Bedlivě se varoval sklíčenosti, jako by to bylo největší zlo. Jakmile zpozoroval, že vstupuje do jeho duše, rychle se ponořil do modlitby. Říkal totiž: „Božího služebníka mohou některé věci zmást, ale tehdy se má rychle ponořit do modlitby a před Nejvyšším Otcem setrvávat tak dlouho, až se mu zase vrátí radost ze spásy. Pokud setrvá v zádumčivosti, trudnomyslnosti, zakoření se v něm ono babylónské zlo, které srdce nahlodal jakoby rzí, pokud nebude slzami ihned vyhlazeno.“ Chci jen říct, že sv. František zná cosi, co nazývá „radost ze spásy“, a to je zážitek Boží blízkosti v modlitbě. Čím jsme čistší od hříchu, tím je setkání s Bohem v modlitbě blaženější a reálnější.