Dnešní evangelium podle Marka začíná zvláštním tvrzením: „Duch hnal Ježíše na poušť a satan ho pokoušel.“ Krátce předtím Marek popisuje, jak při Ježíšově křtu sestoupil na něj Duch Svatý v podobě holubice a nyní slyšíme, že tento Boží Duch doslova žene Ježíše na poušť. Poušť ve starověkých představách vždy představovala místo, kde přebývají zlí duchové. Je zajímavé, že Duch Svatý vede Ježíše vstříc zápasu se zlým duchem. Možná si klademe otázku, jaký smysl má v našem životě pokušení a zda mělo vůbec smysl pokoušet Ježíše.
Pokušení jsou součástí Božího plánu s námi. Můžeme to odvodit z toho, že už v Rajské zahradě byl strom poznání „dobrého a zlého“ a zároveň strom pokušení. Sv. František říká, že: „Každé překonané pokušení, je jakoby snubní prsten, kterým se Pán zasnubuje s duší svého služebníka.“ Tedy každé překonané pokušení je naším projevem lásky a věrnosti k Bohu.
Pokušení bychom mohli přirovnat k infikování organismu. Tělo, které bylo dosud zdravé a silné, najednou prožívá problém. Jeho bílé krvinky, se musí postavit na odpor vůči vetřelcům, kteří se ho snaží ovládnout. Objeví se horečka, pocení a mnoho dalších nepříjemných věcí. Ale, když se organismus nepoddá nemoci, vytvoří si protilátky a nad nemocí zvítězí a to nejen v danou chvíli ale i pro budoucnost.
Něco podobného se odehrává v duši křesťana během pokušení. Duše, která si žila v určitém duchovním klidu, je najednou vnitřně napadena cizím duchem a ten se ji snaží ovlivnit ke zlému. A duše se musí bránit. Když projde pokušením vítězně, dokáže tím svou lásku k Bohu, dokáže, že Boha miluje více než sebe. Získává sílu Ducha Svatého. Tutéž sílu může získat i z prohry, když si pokorně přizná svou slabost a vyzná svůj hřích. Pokud někdo zvítězí nad pokušením, ať už jeho překonáním anebo po pádu kajícnosti, takový dostane věnec života. Sv. František dokonce říká, že „každé překonané pokušení je jako snubní prsten, kterým se Pán snoubí s duší svého služebníka“.
Všimněme si, co říká o pokušení katechismus: Ve stati, kde vykládá modlitbu Otče náš mluví k prosbě: „Neuveď nás do pokušení“ – Tato prosba sahá ke kořenům předchozí, neboť naše hříchy jsou ovocem souhlasu s pokušením. Prosíme našeho Otce, aby nás do něj „neuvedl“(164). Je těžké přeložit jedním slovem řecký výraz, který doslovně znamená „nedovol, abychom přišli do pokušení“, „nedopusť, abychom podlehli pokušení“. „Vždyť Boha nelze pokoušet na špatné a ani on sám nikoho nepokouší“ (Jk 1,13); naopak, chce nás od pokušení osvobodit. Prosíme ho, aby nám nedovolil nastoupit cestu, která vede ke hříchu. Jsme zataženi do boje „mezi tělem a Duchem“.
Tato prosba naléhavě prosí o Ducha rozeznávání a síly. Duch Svatý nám umožňuje rozlišovat mezi zkouškou, která je nezbytná pro růst vnitřního člověka a má za cíl „osvědčenou ctnost“ (Řím 5,3–5), a mezi pokušením, které vede ke hříchu a smrti. Máme rozlišovat i mezi „pokušením“ a „souhlasem“ s pokušením. Rozlišování nakonec odhaluje lež pokušení: zdánlivě je jeho předmět dobrý, „na pohled krásný a na poznání vábivý“ (Gen 3,6), zatímco jeho ovocem je ve skutečnosti smrt.
„Bůh nechce, aby někdo dělal dobro jakoby z nezbytnosti, ale dobrovolně… Ale užitečnost pokušení je taková: Nikdo kromě Boha neví, co naše duše dostala (od něho), ani my sami; pokušení to odhalují, aby nám více nebylo skryto, jací jsme, ale – když poznáme, co jsme – abychom si uvědomili, zda si přejeme své nectnosti, a abychom i vzdávali díků za dobré, které nám pokušení odhalili.“ „Nebýt uveden do pokušení“ zahrnuje v sobě rozhodnutí srdce: „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce… Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům“ (Mt 6,21.24). „Pokud žijeme v Duchu, podle Ducha také konejme“ (Gal 5,25). V tomto „souhlasu“ s Duchem Svatým nám Otec dává sílu. „Zkouška, která na vás doléhá, je pouze lidská. A Bůh je věrný. On vás nedovolí zkoušet nad vaše síly, ale se zkouškou dá i schopnost, abyste mohli vydržet“ (1K 10,13).
Takový boj a takové vítězství jsou však možné jen v modlitbě. Ježíš svou modlitbou vítězí nad pokušitelem již na začátku a v posledním zápase své smrtelné úzkosti. Kristus nás v této prosbě k našemu Otci spojuje se svým bojem a se svým smrtelným zápasem. Bedlivost je „ostražitost srdce“ a Ježíš za nás prosí Otce, aby nás zachoval ve svém jménu. Duch Svatý usiluje vzbuzovat v nás neustále tuto bedlivost. Tato prosba nabývá celého svého dramatického významu ve vztahu k poslednímu pokušení našeho pozemského boje; prosí o vytrvalost až do konce. „Hle, přicházím jako zloděj. Blahoslavený, kdo bdí“ (Zj 16,15). (KKC 2846–2849)