V dnešním druhém čtení k nám apoštol Petr promlouvá těmito slovy: „Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy (raz navždy trpěl za hříchy), spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem (aby vás přivedl k Bohu).“ Sv. Peter prohlašuje, že Kristus trpěl za hříchy jednou provždy. To znamená, že jeho utrpení se týká všech hříchů. Jeho dílo Spásy je dostatečné. Jaké bylo Ježíšovo utrpení: trpěl jako spravedlivý za nespravedlivé, trpěl jako nevinný za vinné, trpěl jako Stvořitel za své stvoření. Ježíš trpěl utrpením, které nás nejvíce pobuřuje, utrpením nevinných. Smysl jeho utrpení je v tom, aby nás přivedl k Bohu. Bohočlověk vypil kalich hořkosti, který měl vypít Adam a jeho potomstvo. Člověk, který se pro tresty, které na něho po prvotním hříchu dopadly, Bohu vzdálil a odcizil, má být tímto činem přiveden zpět k Bohu.
Od chvíle Kristovy smrti na kříži je Spása objektivní realitou. Ježíš může z Kříže oprávněně prohlásit: „dokonané je!“ A my můžeme tvrdit, že svátosti účinkují „ex opere operato“, to jest na základě spásného Kristova díla, které se uskutečnilo jednou provždy. Z toho vyplývá, že „svátost účinkuje ne proto, že člověk, který ji uděluje, nebo přijímá, je spravedlivý, ale z Boží moci.“ Jakmile se nějaká svátost slaví ve shodě s úmyslem církve, působí v ní a skrze ni moc Krista a jeho Ducha, nezávisle na osobní svatosti vysluhujícího.
„Byl sice usmrcen podle těla (v těle), ale podle ducha dostal nový život (Duchem oživený). V tom (duchu) šel a přinesl zprávu duším uvězněným.“ Sestoupení k zesnulým je plným završením evangelního ohlašování spásy. Je poslední fází Ježíšova mesiášského poslání, fází zhuštěnou v čase, ale nesmírně rozsáhlou svým skutečným významem, kterým je rozšíření vykupitelského díla na všechny lidi všech dob a na všech místech, neboť všichni ti, co jsou spaseni, dostali účast na vykoupení. Kristus tedy sestoupil do hlubin smrti, aby mrtví slyšeli hlas Božího Syna a aby ti, kdo ho slyší, žili.
„Oni kdysi nechtěli poslechnout, když Bůh v Noemově době shovívavě vyčkával, zatímco se stavěla archa. Jen několik osob, celkem osm, se v ní zachránilo skrze vodu.“ Nechtěli věřit Noemovi a tak zahynuli ve vodách potopy. Přestože byla potopa spravedlivým trestem za hříchy lidstva, Bůh na ně nezapomněl a poslal i jim Spasitele. Bůh se netěšil ze záhuby těchto lidí a už při jejich trestu, myslí na Spásu skrze sestoupení Krista k zesnulým. Každý zesnulý se ve své smrti setká s Kristem a může přehodnotit své pomýlené postoje.
„Voda, která (tehdy byla) předobrazem křtu, i vám nyní přináší spásu. (To je předobraz křtu, který nyní vás zachraňuje).“ Křest je z materiálního hlediska nepatrný úkon, po materiální stránce všem dostupný, neboť spočívá v polití vodou, ale ze stránky duchovní je vyjádřením naší víry v Boha, který se zjevil v osobě Bohočlověka. Křtem si přivlastňujeme ovoce Kristova života i smrti. „S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, který ho svou mocí vzkřísil z mrtvých.“ (Kol 2,9-12)
Ježíš říká: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen!“ Předpokladem záchrany ve křtu je víra. Svátost křtu je vstupní branou do záchranného korábu, kterým je církev, tajemné Kristovo tělo. Křest je nepatrný úkon, ale má nedozírné následky. Mění celou duchovní orientaci naší bytosti. Mění základní směřování našeho života. Ve křtu se Bohu vydáváme. Začínáme existovat pro Boha. Ospravedlňuje nás v Božích očích. Ve křtu přijímáme do sebe Kristův život, život Bohočlověka, který od nás Bůh právem očekává. Udělení křtu má předcházet hlásání evangelia, neboť jen takto se dospělí člověk může rozhodnout pro Krista. Odpovědí na hlásané slovo je buď víra, nebo nevěra. Víra to je pozitivní vztah k Božímu Slovu. Uznání Kristova díla. Víra je předpoklad lásky.
V jakém vztahu jsou k sobě navzájem víra a křest? Křest bez víry nepostačuje, ale naopak, víra bez křtu může stačit, protože víra je vztah ke Kristu a to je podstata Spásy. Křest má být vnějším vyjádřením víry. Tam, kde není možnost přijmout křest, tam postačuje víra. Existuje mnoho lidí po celém světě, kteří nepřijali křest (ne ze špatné vůle, ale z nemožnosti nebo nevědomosti) a uvěřili v Krista a dostali Ducha Svatého, nový život a Spásu. A na druhé straně existuje spousta lidí, kteří byli pokřtěni jako malé děti, ale nikdy nedospěli k osobní víře. Proto je jejich křest jakoby nedoplněný. Takový křest ke spáse nepostačuje. Neboť víra a křest jsou dvě skutečnosti, které se navzájem doplňují. Pokud se jedná o dospělého člověka, tak víra vždy musí předcházet křest. Nesvobodno křtít někoho bez víry, bez jeho vědomí, nebo proti jeho vůli. Takový křest je neplatný.
Proto církev nejprve hlásá evangelium. Hlásání evangelia má přivést lidi k tomu, aby Krista přijali vírou. Již při hlásání evangelia se člověk dostává pod působení Ducha Svatého, neboť bez pomoci Ducha Svatého nemůže přijmout Krista, nemůže uvěřit. Po přijetí Krista vírou už má člověk život věčný. Nepokřtění katechumeni byli vždy považováni za členy církve.
Často se setkáváme se situací, kdy jde o křest dítěte a jeho rodiče jsou nepraktikující a dokonce velmi často až nevěřící, ale prarodiče se dožadují křtu. Mladí se tomu podvolí jen kvůli klidu v rodině, ale bez vnitřního přesvědčení. Podle učení církve nesmíme pokřtít dítě žijící v takových podmínkách, neboť zde chybí základní předpoklad toho, kvůli čemu se kdysi dovolil křest dětí a to je víra rodičů a jistota, že se od malička bude setkávat s vírou a jeho křest se tak doplní. Neboť skutečnost, že se v církvi začal praktikovat křest dětí, vůbec neznamená, že si církev neuvědomuje závazek víry a křtu. Malé dítě je křtěno ve víře svých rodičů. Bylo zde jen obrácené pořadí, nejprve křest a potom katecheze. Závazek povinnosti katecheze si církev uvědomovala až v takové míře, že to vedlo ke vzniku instituce náhradních rodičů – kmotrů, a to tehdy, kdy by přirození rodiče nemohli tuto povinnost splnit.
V církevní tradici se vždy uznával také křest touhy a křest krve. O křtu touhy mluvíme tam, kde člověk přijímá Krista a chce udělat všechno, co Kristus žádá, ale je mu nějak zabráněno přijmout křest a on zemře. Jeho touha má tytéž účinky jako svátostný křest. O křtu krve se mluví, když nějaký katechumen zemře pro Krista mučednickou smrtí.
Křest nepůsobí tím, „že by smýval špínu z těla, ale vyprošuje nám u Boha, aby bylo čisté naše svědomí, a (působí to) zmrtvýchvstání Ježíše Krista. On se odebral do nebe, je po Boží pravici a jsou mu podřízeni andělé, mocnosti i síly.“ Jde o čistotu svědomí. Bůh likviduje nejen naše hříchy, ale pro zmrtvýchvstání Ježíše nás zbavuje i viny. Zmrtvýchvstání je něco takového, jako kdyby se vražda vůbec nestala. Zmizel hlavní důkaz proti nám, mrtvé Kristovo tělo a zůstaly jen zásluhy Kristovy smrti.