Apoštol Petr v úryvku listu, který jsme četli, popisuje nejprve potopu za časů patriarcha Noeho a pak ji srovnává s křesťanským křtem. Noe se stal svým spravedlivým životem výčitkou pro své bezbožné okolí. Sv. Petr, přemýšlejíc nad těmito událostmi, přirovnává je ke křtu: „Voda, která tehdy byla předobrazem křtu, i vám nyní přináší Spásu. Ne že by křest smýval špínu z těla, ale vyprošuje nám u Boha, aby bylo čisté naše svědomí, a působí to zmrtvýchvstání Ježíše Krista. On se odebral do nebe, je po Boží pravici a jsou mu podřízeni andělé, mocnosti i síly.”
Proč člověk potřebuje křest? Proč Bohu nestačí skutečnost, že jsme se narodili do světa jako lidské děti? Vše souvisí s prvotním rozhodnutím člověka v Ráji a ztrátou Božího života. Člověk se nesprávnou volbou přiklonil na stranu svého svůdce – ďábla. Od té chvíle leží lidský svět v moci zlého. Ďábel si na člověka dělá nárok. Člověk se do jeho moci dostal tím, že mu uvěřil proti Bohu. Kristus nás vysvobozuje zpod této zvrácené moci. Vírou v Ježíše jsme vykoupeni. A tuto víru vyjadřujeme í vnějším znakem křtu. Ve křtu jsme znovu přijímání za Boží děti.
Křest je z materiálního hlediska nepatrný úkon, po materiální stránce všem dostupný, neboť spočívá v ponoření do vody anebo v polití vodou, ale ze stránky duchovní je vyjádřením naší víry v Boha, který se zjevil v osobě Bohočlověka. Křtem si přivlastňujeme ovoce Kristova života. „Křtem jste byli spolu s Kristem položení do hrobu, a tím také zároveň s ním vzkříšeni, protože jste uvěřili v moc Boha, který ho vzkřísil z mrtvých.” (Kol 2,9- 12) Kristus jednou zemřel za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Slyšíme: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen!” Předpokladem záchrany ve křtu je víra. Ten, kdo uvěřil prorocké kázni Noeho a vstoupil s ním do korábu, byl zachráněn. Tuto možnost využilo jen nejbližší příbuzenstvo, celkem osm lidí. Svátost křtu je vstupní branou do záchranného korábu, kterým je církev, tajemné Kristovo tělo.
Křest je nepatrný úkon, ale má nedozírné následky; mění celou duchovní orientaci naši bytosti, mění základní směřování našeho života. Ve křtu se Bohu navracíme a vydáváme. Začínáme existovat pro Boha. Ospravedlňuje nás v Božích očích. Sv. Gregor teolog učí: „Všichni, kteří jsme pokřtěni, už nepatříme ďáblu, ale Bohu, proto žijme důstojně svému povolání.” A sv. Ambrož: „Uvažuj, když jsi byl pokřtěn, odkud pochází křest, když ne z Kristova kříže, z Kristovy smrti. Celé tajemství je v tom, že trpěl za tebe. V něm si vykoupen, v něm si spasen.” Ve křtu přijímáme do sebe Kristův život, který od nás Bůh právem očekává. Udělení křtu má předcházet hlásání evangelia, neboť jen takto se dospělí člověk může rozhodnout pro Krista. Odpovědí na hlásané slovo je víra, nebo nevěra. Víra to je pozitivní vztah k Božímu Slovu, uznání Kristova díla. Víra je předpoklad lásky.
V jakém vztahu jsou k sobě navzájem víra a křest? Křest bez víry nestačí, ale naopak, víra bez křtu může stačit, protože víra je pozitivní vztah ke Kristu a to je podstata Spásy. Křest má být vnějším vyjádřením víry. Tam kde není možnost přijmout křest, tam postačuje víra. Existuje mnoho lidí, kteří nepřijali křest (ne ze zlé vůle, ale z nemožnosti, nebo nevědomosti) a uvěřili v Krista a dostali Ducha Svatého, nový život a Spásu. A na druhé straně existuje množství lidí, kteří byli pokřtěni jako malé děti, ale nikdy nedospěli k osobní víře. Proto je jejich křest jakoby nedoplněn. Takový křest k víře nestačí. Neboť víra a křest to jsou dvě skutečnosti, které se navzájem doplňují. Pokud se jedná o dospělého člověka, tak víra vždy musí předcházet křest. Nelze křtít někoho bez víry, bez jeho vědomí, nebo proti jeho vůli. Takový křest je neplatný. Proto církev nejprve hlásá evangelium. Hlásání evangelia má přivést lidi k tomu, aby Krista přijali vírou. Už při hlásání evangelia se člověk dostává pod působení Ducha Svatého, neboť bez pomoci Ducha Svatého nemůže přijmout Krista, nemůže uvěřit. Po přijetí Krista vírou už má člověk věčný život. Nepokřtění katechumeni byli vždy považováni za členy církve.
Často se setkáváme se situací, kdy jde o křest dítěte a jeho rodiče jsou nepraktikující a dokonce velmi často i nevěřící, ale staří rodiče se dožadují křtu. Mladí se tomu podvolí často jen kvůli klidu v rodině, ale bez vnitřního přesvědčení. Podle učení církve se nemá pokřtít dítě žijící v takových podmínkách, neboť zde chybí základní předpoklad toho, kvůli čemu se dovoluje křest dětí a to je víra rodičů a jistota, že se od malička bude setkávat s hlásáním a vírou a jeho křest se tak doplní. Neboť skutečnost toho, že se v církvi začal praktikovat křest dětí, vůbec neznamená, že si církev neuvědomuje závazek víry a křtu. Malé dítě je křtěno ve víře svých rodičů. Bylo tu jen obrácené pořadí, nejprve křest a potom katecheze. Závazek a povinnost katecheze si církev uvědomuje až natolik, že to vedlo ke vzniku instituce náhradních rodičů – kmotrů, a to tehdy, když by přirození rodiče nemohli tuto povinnost splnit.
Bůh spojil Spásu se svátostí křtu, ale sám sebe neomezil pouze na svátost. Koncil říká v Gaudium et Spes: „Musíme být přesvědčeni, že Duch Svatý dává všem možnost, aby se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství způsobem, který zná jediné On.” Tím se nám chce říci, že Bůh zná i jiné cesty Spásy než je cesta křtu. Ohlašování a víra je vždy nutná. Neboť bez hlásání Slova nemůže být víra a bez víry se nikdo nemůže Bohu líbit, ale už prvotní církev uznávala kromě klasické formy křtu vodou i křest krví a to tehdy, když někdo pro Krista vylil svou krev i když ještě nebyl pokřtěn vodou. Podobně uznávala vždy i křest touhy. Když člověk hledá Spásu a touží po ní, i když se nesetkal s někým, kdo by ho pokřtil vodou,
Sv. Hypolit učí: „Otec nesmrtelnosti seslal na svět nesmrtelného Syna, své Slovo; ten přišel k lidem, aby je omyl vodou a Duchem. Když nás obnovil k neporušitelnosti duše i těla, vdechl do nás ducha života a obklopil nás ze všech stran neporušitelnou výzbrojí. Jestliže se tedy člověk stal nesmrtelným, bude i bohem…. A když se skrze vodu a Ducha Svatého v koupeli znovuzrození stává bohem, je jisté, že po vzkříšení bude Kristovým spoludědicem. Kdo tedy s vírou sestupuje do této koupele znovuzrození, odříká se ďábla a spojuje se s Kristem; odmítá nepřítele a vyznává, že Kristus je Bůh, svléká otroctví a odívá se darovaným synovstvím; od křtu se navrací jasný jako slunce a vyzařuje paprsky spravedlnosti; a co je nejdůležitější, stává se synem Božím a spoludědicem Kristovým. Jemuž bud’ sláva a moc spolu s jeho nejsvětějším, dobrým a životodárným Duchem nyní i vždycky i po všechny věky věků. Amen.”