V tomto týdnu jsme vstoupili do postní doby. Možná si klademe otázku, proč postní doba. Půst se obyčejně v našem podvědomí spojuje s potřebou cosi napravit. Půst se předepisuje jako léčební kúra při různých onemocněních. Ale proč se máme postit my zdraví křesťané? Myslím, že právě ta čtení, která jsme dnes slyšeli, nám odhalují a odpovídají na tyto otázky.
První čtení z knihy Genesis a druhé čtení z listu sv. Pavla Římanům nám odhalují, že to s naším světem není v pořádku. V podstatě každý soudní člověk to vidí a uznává. Hřích je cosi reálné. Něco na co jsme si sice zvykli, ale přece uznáváme, že nás, alespoň ve svých nejhrubších projevech, zaskočí. Alespoň když se bezprostředně týká naši osoby. Když jsme my ti, kdo byli okradeni, pomluveni, zneužiti, tehdy plně chápeme, že je to zlo, které by nemělo v tomto světě existovat.
Zvykli jsme si na to, že dveře se pro jistotu zavírají, že se kolo před obchodem pro jistotu zamyká. Neumíme si představit takovou kulturu, kde by se dveře nezamykaly a kde se kola před obchodem, nebo dokonce před kostelem, nekradla. Zvykli jsme si na zvláštní kulturu, kde se člověku zásadně nevěří a kde se vyžaduje potvrzení na potvrzení. Zvykli jsme si na to, že dějiny lidstva, tak jak se je učíme, jsou dějinami válek. Zvykli jsme si na to, že v zásadě každý myslí v první řadě na sebe. Jsou to věci, které nás znovu a znovu zraňují a přece si myslíme, že to jinak není možné. Musíme žít ve světě, kde nemáme žádnou jistotu, jestli se ráno probudíme. Zvykli jsme si na různé přírodní anebo politické katastrofy, které převrátí naruby vše, co jsme vytvořili. Když toto všechno poznáváme, a vidíme-li alespoň vírou jiný možný svět, Boží svět, přírodní svět, uvědomujeme si, že musíme něco dělat k nápravě poměrů, musíme činit pokání.
První čtení z knihy Genesis nám odhaluje počátek existence problému. Staří církevní otcové tvrdili, že úplně první ze všech Božích přikázání bylo přikázání půstu. Člověk dostal dovolení jíst ze všech stromů zahrady, kromě jednoho. Prohřešil se tím, že se nepostil. Samozřejmě, že nešlo o absolutní půst, ale o příkaz zdržovat se ovoce stromu poznání dobra a zla. Sv. Bazil takto tento fakt komentuje: „Protože jsme se nepostili, byli jsme z ráje vyhnáni. Budeme se postit, abychom se znovu do ráje mohli vrátit.“ Sv. Jan Zlatoústý říká: „Půst těla je pokrm pro duši. Není možné, aby oheň hořel ve vodě. Není možné pokání bez půstu.“
Můžeme konstatovat, že církev převzala půst ze židovské náboženské praxe. Židé znali jeden postní den v roce a to na svátek Jom Kippur – den smíření. Tento byl závazný pro všechny, ale známkou zbožnosti bylo postit se dvakrát do týdne a to v pondělí a ve čtvrtek. Při zvláštních příležitostech nebo v době nouze byly vyhlašovány veřejné postní dny. Židé chápali půst, jako úpěnlivou prosbu k Bohu, jako znamení toho, že to se svou modlitbou myslí vážně, také jako výraz pokání a snahu o smír. V půste vyznávali před Bohem svou hříšnost a prosili o odpuštění a pomoc. Půstem se snažili vrátit k Bohu.
Ranní církev přebírá tyto myšlenky, ale půst praktikuje v jiné dny a to ve středu a v pátek, jako vzpomínku na Kristovo zatčení a umučení. Ve středu a v pátky a v postní době se jídlo jen od 15,00 hodiny. V klášterech se praktikovaly ještě přísnější půsty. Půstem křesťané vyznávali, že zde Spása ještě není tak, aby jí byli úplně proniknuti. Pro křesťany byly postní dny, dny větší bdělosti pro Boha. Nazývali je podle vojenských hlídek „stationes“. Toto vojenské chápání postních dnů nacházíme i ve výroku papeže Benedikta XIV, který řekl:
„Zachovávání velkého půstu je závazkem našeho duchovního vojska. Jím se rozeznáváme od nepřátel Kříže a Ježíše Krista. Uvolní-li se, stane se to na škodu Boží slávě, na potupu katolického náboženství, na záhubu křesťanských duší. A není třeba pochybovat, že tato nedbalost se stane pramenem mnoha katastrof pro národy, mnoha pohrom ve veřejných záležitostech a mnoha neštěstí pro jednotlivce“.
Snad nejvýstižnější výrok, který zahrnuje všechny oblasti, kde půst blahodárně působí, pochází od sv. Atanáše: „Pohlédni na to, co způsobuje půst! Uzdravuje nemoci, vysušuje překypující tělesné šťávy, zahání zlé duchy, odhání zvrácené myšlenky, dodává mysli větší jasnost, očišťuje srdce, posvěcuje tělo a postupně člověka přivádí před Boží trůn. Velkou silou je půst a vede člověka k velkým úspěchům.“ Sv. Atanáš se nezastavuje pouze při čistě tělesných účincích půstu, ale jak jsem již říkal, tvrdí, že půst zahání zlé duchy, odhání zvrácené myšlenky a dává větší jasnost ducha. Půst posvěcuje tělo a ono se stává prostupným pro Božího Ducha. Člověk patří Bohu nejen duší, ale i tělem. Ale pokud se chceme otevřít Bohu, musíme začít tělem. Chceme-li patřit Bohu, musíme to i tělesně cítit. Půst posvěcuje tělo a postupně člověka vede před Boží trůn.
Na jiném místě mluví sv. Jan Zlatoústý: „Půst těla je pokrm pro duši!“ a sv. Peter Chryzológ: „Půst je pokoj těla. Nepokoj vzniká z nemírnosti a nadvlády pudů a vášní. Půst ukázňuje člověka, osvobozuje ho od vlády vášni a obdaruje ho vnitřním mírem. Tento mír není něčím čistě duchovním. Je to i pokoj těla. Tělo přichází ke svému pokoji tím, že není zatěžováno nadměrným trávením a právě v době půstu si může udělat pořádek samo v sobě.
I podle názorů moderních lékařů má alespoň občasný tělesný půst blahodárné účinky i na tělesné zdraví. Pomáhá hlavně při různých kožních a zánětlivých nemocích, ale také při revmatismu, artritidě a při ateroskleróze. V postu podle církevních otců jde o celého člověka. Tělesný půst musí být doprovázen půstem ducha, tedy vnitřním obrácením se k Božímu Slovu, abychom pochopili to, co říká Ježíš v evangeliu, že základem lidského života není pozemský chléb, ale především Slovo Živého Boha.
„Proti žádosti těla je půst, proti žádosti očí almužna a proti pýše života modlitba“. (sv. Augustin)
„Půst bohatých by se měl stát pokrmem chudých.“ (sv. Lev Velký)
Možná si řekneme, co zmůže můj půst proti zlobě celého světa? Na počátku světové zkázy stojí jeden člověk, říká sv. Pavel v listu Římanům: „Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt,… Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život.“ Toto je moc každého jednoho. Můžeš začít od sebe a přece můžeš tímto nenápadným způsobem zachránit mnohé.