V dnešním evangeliu nás Pán Ježíš učí důvěře v Boží dobrotu. Nejprve nás vyzývá k vytrvalosti: „Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám.“ Postoje, ke kterým nás Ježíš vyzývá, jsou vlastně odzkoušené lidské přístupy. Už lidé často vyhoví člověku pro jeho neodbytnost, možná ani ne tak z lásky, ale pro to, aby konečně měli od něho pokoj. O něco lépe se chováme ke svým blízkým: „Vždyť, kdo je mezi vámi takový, že dá vlastnímu synovi kámen, když ho poprosí o chléb?“ Bohužel, v naší době jsou i tací lidé, kteří vlastním dětem nepřejí a nežehnají. Ale mezi lidmi, kteří se otevírají Božímu Slovu, se to nestává. Ježíš mluví k lidem, kteří ho následují.
Nakonec nás Pán vybízí uvažovat: „Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše váš nebeský Otec dá dobré věci těm, kdo ho prosí.“ Pán Ježíš nás označuje jako zlé lidi. Proč? Neboť člověk ve stavu, v jakém se rodí následkem dědičného hříchu, nemá v srdci Boží lásku a dobrotu. Tedy i ten nejcharakternější člověk, pokud se neotevře Kristu, trpí touto bytostnou zlobou. My jsme zlí a přece víme pro své udělat něco dobré! Již mezi rodiči a dětmi existuje pouto jakési přirozené lásky, které nám vlévá důvěru v rodiče. A to jsme všichni ranění bezbožností, nemáme v srdci Boží lásku, pro kterou jsme stvořeni. Ale Pán Ježíš chce tím říct ještě něco jiného, chce poukázat na Toho, který jediný je skutečně Dobrý, nebo lépe řečeno, Dobro samo: „Čím spíše váš nebeský Otec dá dobré věci těm, kdo ho prosí.“ Naše důvěra v Boha může čerpat z naší zkušenosti s „dobrými“ lidmi. Na Slovensku na Oravě se říká: „Pán Bůh je dobrý člověk!“ Setkání s dobrým člověkem vede k důvěře v Boha. Bůh je Láska a pohnutkou každého jeho činu je Láska.
Sv. Lukáš trošku v jiné formě zachytil tento Ježíšův výrok: „Čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“ (Lk 11,13) Tedy namísto dobrých věcí, které se nacházejí u Matouše, je u Lukáše Duch svatý, bytostná dobrota Boha, který je tou nejúžasnější skutečností a zároveň řeší problém zlého člověka. Když je v nás Duch svatý, tak jsme bytostně dobří lidé a máme otevřený přístup k Bohu. Tedy v modlitbě nejde natolik o to, něco pozemské si vyprosit, ale spíše jde o to, prosit aby se Bůh vrátil do člověka, aby se v nás zjevilo jeho království a abychom znovu mohli žít na té úrovni, kterou Adam svým hříchem ztratil a kterou nám zjevuje Kristus – Bohočlověk.
Jeden křesťanský autor mluví o modlitbě: „Modlitba, čili rozhovor s Bohem, je nejvyšším dobrem, protože je společenstvím a sjednocením s Bohem. Jak se tělesné oči rozjasňují, když vidí světlo, tak i duše upřena na Boha, je ozářena jeho nevýslovným Světlem. Mluvím o modlitbě, která není zvyková, ale vychází z duše; která není omezena na určitou dobu nebo hodinu, ale se koná stále, v noci i ve dne. Neboť nestačí, když se duch jen tehdy narychlo pozvedne k Bohu, když se soustředíme na modlitbu; ale i tehdy, když nás zaměstnávají nějaké úkoly, ať už péče o chudé, či jiné starosti nebo užitečné dobročinné skutky, máme do toho míchat touhu po Bohu a vzpomínku na něj, aby se vše láskou k Bohu, stalo solí okořeněné, stalo lahodným pokrmem pro Pána vesmíru. A stále, přes celý život, můžeme se těšit ze zisku, který plyne z toho, že mu věnujeme více času.
Modlitba je světlem duše, pravým poznáním Boha, prostřednicí mezi Bohem a lidmi. Duch, modlitbou povznesený až do nebe, objímá Pána v nevýslovném štěstí. Dychtí po božském mléce jako dítě, když volá s pláčem matku. Chce, aby se splnily jeho vlastní touhy, ale dostává lepší dary, jak je celý viditelný svět. Modlitba je úctyhodná zprostředkovatelka před Bohem, rozveseluje srdce a utišuje jeho touhy. Když mluvím o modlitbě, nemysli si, že jsou to slova. To je touha po Bohu, nevýslovná láska, která nepochází od lidí, ale má původ v Boží milosti. I Apoštol o ní říká: „My nevíme ani to, za co se máme modlit, jako třeba; a sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným vzdechy.” Když Pán někomu daruje takovou modlitbu, je to bohatství, které nemůže být odňato. Je to nebeský pokrm, který nasycuje duši: kdo ho ochutná, vzplane věčnou touhou po Pánu, jakoby jeho duši rozpaloval nejžhavější oheň.
Tuto modlitbu pak svým úsilím zdokonaluj: Okrašluj svůj dům skromností a pokorou, rozjasňuj ho světlem spravedlnosti; vyzdob svůj dům dobrými skutky jako ušlechtilým zlatým potahem a namísto malby a ozdobných kamenů použij víru a velkorysost. A nad celou stavbou polož na dokončení domu modlitbu jako střechu. Tak připravíš Pánu příbytek a přijmeš Pána jako ve skvělém královském paláci. A skrze jeho milost budeš vlastnit opravdu jeho samého jako obraz umístěný v chrámu duše.“ (Z homilii Pseudo-Chryzostoma; Supp., Hom. 6 De precatione: PG 64, 462-466)