„Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k naším předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět.“ Bůh komunikuje s tímto světem prostřednictvím svého Slova, jediného Slova, II. Božské Osoby. Prvotní církev věděla, že SZ i NZ mají stejného původce. Všemi slovy Písma Bůh nevyslovuje nic jiného, pouze jediné Slovo, v němž se vyslovuje celý: „Jen si vzpomeňte, že ve všech Písmech se rozprostírá totéž Boží Slovo, že totéž Slovo zaznívá v ústech všech svatopisců, a sice to, které bylo na počátku Bohem u Boha a které nepotřebovalo slabiky, neboť nepodléhalo času.“ (sv. Augustin: Výklad k žalmu 103) Církev proto vždy uctívala Boží písma, jak si uctívá i Pánovo Tělo. Neustále představuje věřícím Chléb života, který pochází ze stolu Božího slova a Kristova Těla. V Písmu svatém církev neustále nachází svou potravu a sílu, protože z něj nepřijímá pouze lidské slova, ale to, čím skutečně je „Boží slovo“.
Sv. Justin ve své Apologii píše: „Uvedli jsme svědectví proroků, abychom dokázali, že Ježíš Kristus je Syn a Vyslanec Boží, že existoval nejprve jako Slovo, že se někdy zjevil v podobě ohně, jindy v podobě nehmotných bytostí, nyní však z Boží vůle se stal kvůli lidskému pokolení člověkem a rozhodl se vytrpět všechno, co mu na podnět démonů přichystali nerozumní Židé. Nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit. Židé se tehdy domnívali, že k Mojžíšovi mluvil Otec všehomíra, a zatím to k němu mluvil Boží Syn, který je nazýván andělem a vyslancem Božím. Proto je právem pokáral prorocký Duch i samotný Kristus, že neznali ani Otce ani Syna. O Synu říkají, že je to Otec, a tím dokazují, že neznají ani Otce a ani nevědí, že Otec všehomíra má Syna. Syn je Boží Slovo, Boží prvorozený a proto také Bůh. Kdysi se v podobě ohně či nehmotné bytosti zjevil Mojžíšovi a ostatním prorokům. Nyní v době vaší vlády, jak jsme již řekli, se z vůle Otce, skrze Pannu stal člověkem, aby spasil ty, který v něho věří.“
„On je odlesk jeho (božské) slávy a výrazná podoba jeho podstaty, On všechno udržuje svým mocným slovem.“ Ježíš zjevil, že Bůh je „Otec“, a to ve smyslu dříve neslýchaném: není Otcem jen jako Stvořitel, ale je Otcem od věčnosti vůči svému jedinému Synu, který je zase Synem ve vztahu k svému Otci: „Nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.“ (Mt 11,27). Apoštolové proto vyznávali Ježíše jako „Slovo, které bylo na počátku u Boha a to Slovo bylo Bůh“ (Jan 1,1), jako „obraz neviditelného Boha“ (Kol 1,15), jako „Odlesk jeho slávy a obraz jeho podstaty“ (Žid 1,3). Podle jejich příkladu a podle apoštolské tradice na prvním Nicejském ekumenickém koncilu v r. 325 církev vyznala, že Syn je „jedné podstaty“ s Otcem, což znamená, že je spolu s Otcem jeden Bůh. Boží Slávou je Duch Svatý.
„Když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici (Boží) velebnosti a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje svou důstojností, které se mu trvale dostalo.“ Ježíš není andělem. „Vždyť komu z andělů kdy Bůh řekl: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil“? A dále: „Já mu budu otcem a on mi bude synem.“ A až bude opět uvádět svého prvorozeného na svět, řekne: „Ať se mu klanějí všichni Boží andělé.“ ČEP: „A když chce uvést Prvorozeného do světa, praví opět: „Ať se mu pokloní všichni andělé Boží!““ Druhý ekumenický koncil, který se sešel v r. 381 v Cařihradě, zachoval tento výraz ve své formulaci Nicejského kréda a vyznává „jednorozeného Syna Božího, zrozeného z Otce přede všemi věky, Bůh z Boha, Světlo ze Světla, Pravý Bůh z Boha Pravého, nestvořený, jedné podstaty s Otcem…“