Dnešní evangelium hovoří o uzdravení poraženého, ale zároveň nám ukazuje zjevnou souvislost mezi hříchem a nemocí a mezi odpuštěním hříchů, vírou v odpuštění a uzdravením. Právě člověk, který je postižený porážkou, nejlépe zobrazuje lidskou neschopnost udělat něco pozitivného s vědomím viny, které může člověka doslova ochromit. Člověk hřeší a nakonec padá pod tíhou vín. V dnešním evangeliu nám Kristus zjevuje „odpuštění hříchů“. Víra v odpuštění hříchů je obsažena v našem Krédu. Apoštolské vyznání víry váže odpuštění hříchů na víru v Ducha svatého, ale i na víru v církev a společenství svatých. Právě tím, že Kristus dal svým apoštolům Ducha svatého, odevzdal jim i svou moc odpouštět hříchy: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ (Jan 20,22-23).
A přece se často setkáváme s tím, že i ti, kteří přistupují pravidelně ke svátosti smíření, často nevěří v odpuštění hříchů, neboť se cítí stále spojení se svou vinou a hříchem. Zda člověk spoután minulostí, může s radostí opustit svou skleslost. Dokáže se takový člověk, obrazně řečeno, postavit na nohy a kráčet. Když Pán Ježíš říká: „odpouštějí se ti hříchy!“, třeba uvěřit s naprostou jistotou. Kněz ve svaté zpovědi z Kristova pověření, jeho jménem a pro jeho vylitou krev, v moci Ducha svatého, prohlašuje: „Já tě rozhřešuji od tvých hříchů ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Pan Ti hříchy odpustil, jdi v pokoji!“ Jen když s jistotou uvěříš, najdeš klid, jen tehdy se postavíš na nohy a budeš schopen pohybu.
Odpuštění hříchů je od okamžiku Spasitelovy smrti na kříži skutečností, v kterou jsme vyzváni věřit a přivlastnit si ji vírou. Církev přijala klíče od nebeského království, aby se v ní skrze Kristovu Krev a působením Ducha svatého uskutečňovalo odpuštění hříchů. V této církvi duše, která byla hříchy usmrcena, opět ožívá, aby žila s Kristem, jehož milostí jsme byli spaseni. „Není takového hříchu, jakkoli těžkého, který by církev nemohla odpustit. Není člověka, ať by byl jakkoli špatný a jakkoliv se provinil, co by s jistotou nemohl doufat v odpuštění hříchů, jestliže je jeho pokání upřímné.“ Kristus, který zemřel za všechny lidi, chce, aby v jeho církvi vždy byly otevřeny brány odpuštění pro každého, kdo se odvrací od hříchu.
Moc odpustit a zadržet předpokládá schopnost posoudit a ta vyžaduje vyznání. Předmětem rozlišování a zkoumání však není velikost hříchů. Kněz nezkoumá u zpovědi, zda tento hřích ještě Bůh může odpustit, kněz zkoumá dispozici kajícníka, zda upřímně lituje, zda je jeho lítost a předsevzetí upřímné a skutečné. Nezajímají ho citové projevy lítosti ale vůle, zda chce kajícník opravdu opustit svůj hřích. Toto je předmětem rozlišování a jedině to může kněze pohoršit, když skutečnou lítost a snahu po změně nenachází. Kněží přijali moc, jakou Bůh nedal ani andělům, ani archandělům. Kdyby v církvi nebylo odpuštění hříchů, nebyla by žádná naděje na věčný život a věčné osvobození. Hřích je něčím, čemu se v pozemském životě těžce úplně ubráníme. Musí však být hřích jen důvodem k smutku? Vždyť i ve Velikonočním Exultete zpíváme: „O šťastná vina, pro kterou k nám přišel takový Vznešený Vykupitel.“ Vždyť v každé svaté zpovědi prožíváme vznešenost našeho Vykupitele a úžasnost Božího odpuštění. Vzdejme díky Bohu za to, že dal Církvi tak velký dar.
Sv. František nás napomíná: „Moji požehnaní bratři, klerici i laici, ať vyznávají své hříchy kněžím našeho řádu. Když to není možné, ať se zpovídají jiným ohleduplní a katolickým kněžím. A ať vědí a mají na paměti zcela jasně: Když příjmu pokání a dostanou rozhřešení od kteréhokoliv katolického kněze, budou zcela jistě zbaveni hříchů, jen když se snaží pokorně a svědomitě vykonat uložené pokání. Moc zadržovat a odpouštět hříchy mají jen kněží. A po této lítosti a zpovědi ať příjmu Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista s hlubokou pokorou a úctou a mají při tom na paměti, co sám Pán říká: „Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, má život věčný“, a „Toto čiňte na mou památku“. „Máme vyznávat knězi všechny své hříchy a přijmout od něj Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista, neboť kdo nejí jeho Tělo a nepije jeho Krev, nemůže vejít do Božího Království … Všichni musíme být pevně přesvědčeni, že nikdo nemůže být spasen jinak, pouze Krví našeho Pána Ježíše Krista a svatými slovy Pána, které kněží vyslovují, zvěstují a vysluhují.“ (List věřícím).