Slyšeli jsme: „Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha Svatého. Duch ho vodil pouští čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel.“ Evangelium nám zdůrazňuje, že sám Duch Svatý vedl Ježíše na poušť, aby ho ďábel pokoušel. A stalo se tak bezprostředně po jeho křtu v Jordánu. Evangelista Marek dokonce říká, že „Duch Boží hnal (vypudil) Ježíše na poušť. Na poušti bylo čtyřicet dní a satan ho pokoušel.“ (Mk 1,13: „Byl tam s divokou zvěří a sloužili mu andělé.“)
Poušť ve starověku představovala místo, které obývají zlí duchové. Je zajímavé, že Duch Svatý vede Ježíše vstříc zápasu se zlým duchem. Možná si klademe otázku, jaký smysl má v našem životě pokušení a zda mělo vůbec smysl pokoušet Ježíše? Můžeme z toho také pochopit, že i pokušení jsou součástí Božího plánu a patří do systému Boží výchovy. Kvůli své lidské narušenosti a slabosti sice máme pokorně prosit, abychom nebyli uvedeni v pokušení, ale pokud na nás přesto přijdou pokušení, máme vědět, že jsou součástí Božího plánu s námi.
„Ty dny nic nejedl, a když uplynuly, vyhladověl.“ A dnešní čtení z evangelia podle Lukáše nám zdůrazňuje, že se Ježíš na této poušti postil. Možná moderní křesťan se na tento 40 denní půst dívá s určitou pochybností. Máme často problém vydržet jednodenní půst a Ježíš se postil 40 dní. A na závěr je poznámka, která mi připadá skoro jako vtip, že Pán Ježíš po těch dnech „vyhladověl“. Toto nám ale odhaluje úžasné schopnosti našeho těla, které se dokáže přepnout na čerpání energie z nahromaděných tukových zásob a že to, co my často považujeme za hlad, skutečným hladem není, je to spíše zvyk jíst 5krát denně.
A vidíme, že jeho půst vedl k utkání a zápasu se zlým duchem, ale zároveň i ke společenství s anděly. Dalo by se jednoduše říci, že půst v nás probouzí smysl pro duchovní svět. Nejen pro ten pozitivní, andělský, ale také pro ten negativní. Starověcí poustevníci chápali půst jako formu zápasu o čistotu srdce. Čistota srdce pro ně znamenala: „dojít ve svém srdci ke klidu, který je ovocem a znakem toho, že se člověk stává průchodným pro Boha“.
Všimněme si, čeho se týkají pokušení Pána Ježíše a jak na ně reaguje:
První pokušení se týká řešení aktuální situace. „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kameni, ať se z něho stane chléb!“ Ďábel neví s jistotou, kdo je člověk Ježíš. A chce to zjistit i tímto chytákem. „Jsi hladový, tak rozkaž kameni, aby se stal chlebem!“
A jak mu odpověděl Pán Ježíš: „Napsáno je: „Nejen z chleba žije člověk.““ Evangelista Matouš ještě k tomu dodává: „ale z každého Slova, které vychází z Božích úst.“ Nejen pozemský chléb, ale především poslušnost Božímu Slovu je zdrojem energie Života. Ale svou totožnost mu Pán Ježíš neodhaluje.
Druhé pokušení je ještě atraktivnější. „Pak ho (ďábel) vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa a řekl mu: „Všechnu tuto moc a jejich slávu dám tobě, protože mně je odevzdána a dávám ji, komu chci. Jestliže se přede mnou skloníš, všechno to bude tvoje.““ Ďábel jasně říká, že lidský svět je v jeho moci. Tuto moc nabyl po pádu prvních rodičů do hříchu. Sv. Jan a to i přes vykupitelskou smrt Pána zdůrazňuje: „Víme, že nikdo, kdo se narodil z Boha, nehřeší, ale chrání ho ten, který se narodil z Boha, a Zlý se ho nedotkne. Víme, že jsme z Boha a celý svět je v moci Zlého.“ (1 Jn 5,18–19) Z toho vyplývá, že Kristovu Spásu musí každý osobně přijmout.
Pán Ježíš přišel člověka vykoupit. Věděl, že ho čeká těžký zápas, ukrutná smrt na Kříži. A teď mu ďábel nabízí jakoby rychlé a bezbolestné odstoupení z toho světa. Ale je v tom chyták: „Jestli se mi budeš klanět!“ Tedy za cenu hříchu. A Ježíš ví, že toto není řešení, jen další past. Řešení je v úctě, pokloně a poslušnosti vůči Bohu. Ježíš mu řekl: „Je psáno: „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit!““
Třetí pokušení může být pro zbožné lidi šokem. „Potom ho (ďábel) zavedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů! Je přece psáno: „Svým andělům vydá o tobě příkaz, aby tě ochránili, a ponesou tě na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.““
Zde ďábel odhaluje, že ani takové zbožné město jako byl Jeruzalém a dokonce ani chrám není plně osvobozen od jeho moci a vlivu a tentokrát dokonce používá citát z Bible. Ukazuje, že zná Písmo a dokáže ho používat i při pokoušení.
A znovu mu jde o to, odhalit Ježíšovu totožnost. Ježíš nepopírá před ním, že je Božím Synem, ale ani mu to neodhaluje jiným způsobem, než naprostou poslušností Bohu. „Je řečeno: „Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha!“ Nejedná se o přímý citát z Písma ale o narážku na Dt 6,16: „Nepokoušejte Pána“
Můžeme konstatovat, že trojímu ďáblovu pokušení se Pán Ježíš brání Božím Slovem. Ve starověku poustevník Evagrius napsal knihu Antirheticus (Návod k protiřečení). Obsahuje mnoho výroků z Písma, které jsou vhodné k tomu, abychom si je připomínali při pokušeních a tak je od sebe odháněli. Stejným způsobem postupoval i Ježíš, když ho ďábel pokoušel. Takové vhodné texty se lidé učili nazpaměť, aby je měli stále po ruce, kdykoli je znepokojí neužitečná myšlenka. Když si nedokázali ani na ně vzpomenout, užívali jednoduše jméno JEŽÍŠ, o kterém svědčí, že účinně zahání všechny démony. Proti všemu špatnému pomáhá Vzývání Spasitele. Bdělé odrážení špatných myšlenek nazývali také „duchovní střízlivostí“ nebo „pozorností“.
Jsme součástí církve bojující. Slovo Izrael se překládá jako Boží bojovník. Chceme-li se Bohu líbit, musíme v tomto světě přijmout duchovní zápas jako způsob života, bez zápasu se sebou, se zlými duchy, bez zápasu s duchem tohoto pomýleného světa, nemůžeme mluvit o lásce k Bohu. My všichni máme být duchovně Izraelem a stáváme se jím natolik, nakolik zápasíme se zlem z lásky k Bohu. Zápas s hříchem má smysl, neboť jeho ovocem je návrat do prvotního stavu Boholidství. Boží příslib týkající se přebývání v člověku, je velmi silnou motivací v zápase s hříchem. Jen tehdy můžeme pravdivě říci Bohu: „Miluji Tě“, když se chráním hříchu v jakékoli podobě. A všechno se může stát hříchem, chce-li nás to vzdálit od Boha.
Sv. František učí, že „každé překonané pokušení, je jakoby snubním prstenem, kterým se Pán zasnubuje s duší svého služebníka“ a že „nikdo se nemá považovat za Božího služebníka, dokud neprošel mnoha pokušeními.“ Tvrdil, že „nejlepším prostředkem k vítězství nad pokušeními je radostnost ducha“. Tedy každé překonané pokušení je a může se stát naším projevem lásky a věrnosti k Bohu.