Dnešní čtení z listu sv. Jana, jakoby chtělo na naše srdce položit teploměr, kterým se dá změřit intenzita lásky. Naši příbuznost s Bohem určuje velikost naší lásky. „Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha.“ Sv. Jan apoštol nám především ohlašuje, že jsme milováni, a ne kýmkoli, ale že jsme milováni samotným Bohem. Vždyť tato Boží láska se projevila v tom, že Bůh poslal svého jednorozeného Syna na svět, abychom skrze něho měli život. Nejsme milovaní proto, že bychom si tuto lásku Boží nejprve nějak zasloužili. Boží Láska záleží v tom, že ne my jsme milovali Boha, ale On dříve miloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Jen ten člověk, který věří, že je milován, dokáže milovat.
Jak se můžeme tohoto přesvědčení zmocnit? Zmocníme se ho jen tím, když s jistotou uvěříme. Není jiná cesta k poznání a zážitku Boží lásky, jako víra. Tentýž apoštol píše na jiném místě listu: „A my, co jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm. My milujeme, protože On první miloval nás.“ Pokud tomu neuvěříme, nejsme schopni naplnit to druhé: „milujme se navzájem!“ Boží láska je jako všudypřítomný vzduch kolem nás. Jeho blahodárný účinek nepocítíme, dokud se nenadýchneme. Ale nádech předpokládá otevřenost. Víra to je otevřenost duše. Víra to je nádech Boží lásky. Bůh je láska a základní odpověď na lásku je víra. Uvěřit v lásku. Dokud v ni neuvěříme, nebudeme se moci z ní těšit. Tak to platí i mezi lidmi a takto to platí i mezi duší a Bohem.
Církev to je tajemné tělo, které je tvořeno z jednotlivých buněk navzájem pospojovaných a pomáhajících si k životu. Církev nespočívá jen v tom, že chodíme do kostela, ani v tom, že stojíme vedle sebe, po případě v podání si rukou na znak pokoje. Ne, to ještě není církev. „Milujme se navzájem“, je cosi víc než „Dejte si znak pokoje!“ Nezužujme křesťanskou lásku na toto jedno gesto, po případě jen na svou rodinu. Toto je jen přirozená a živočišná láska, které jsou schopni i pohané. Někdy se dopouštíme chyby, že ztotožňujeme lásku výhradně s citovým zážitkem. Ale těžiště lásky je především ve vůli. Ve vůli, která je sjednocená s vůlí Boží. Boha milujeme tehdy, když ho posloucháme. Člověka milujeme tehdy, když žijeme podle Božích přikázání. Základním předpokladem vzájemné lásky je poznání. Možná ani nejde natolik o naše přirozené a rozumové poznání, to obyčejně lidi od sebe vzdálí, protože se poznáváme jako hříšné a narušené bytosti, ale jde o nadpřirozený pohled víry. Dívat se na druhého tak jak ho vidí Bůh. Bůh vidí člověka nejen v jeho přítomné chvíli, ale i v budoucnu, v perspektivě jeho růstu.
To „milujme se navzájem“, je tak důležité, že jen podle toho lze poznat, že jsme jeho učedníci. Proč se nemilujeme? Možná i proto, že nevěříme, že jsme milováni. Nevěříme, že Boží láska nám zabezpečuje každý okamžik existence. Kdo věří v lásku, se narodil z Boha. „Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska.“ Poznání Boha a zážitek lásky v našem srdci spolu souvisí. Může to být láska projevené nám i námi. Když se člověk snaží žít ve shodě s Boží vůlí, tak roste v poznání Boha a z moci jeho Božské slávy dostává sílu k trpělivosti a radostné vytrvalosti. Musíme se sami sebe ptát, jaký je náš základní životní postoj. Zda mám v sobě přející lásku, nebo v sobě nosím nenávist. Pokud nosím v srdci, i jen možnost nenávisti, nejsem z Boha. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. Když někdo řekne: „Miluji Boha“ a nenávidí svého bratra, je lhář. Vždyť kdo nemiluje bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A toto přikázání máme od něho: aby ten, kdo miluje Boha, miloval i svého bratra.
„V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho.“ Jak můžeme poznat Boží lásku? Sv. Ján apoštol učí, že dostačujícím faktem je skutečnost, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna. Toto je rozhodující. Nerozhoduje útěcha nebo suchopár. Znamením Božího zájmu je Boží Syn uprostřed nás. Boží Syn ukrytý v Slově i ve svátostech církve. V tom se zjevuje Boží láska a od tebe se čeká jen aby si uvěřil. Jen v této víře v Boží lásku roztaje tvé kamenné srdce. Neboť skrze Božího Syna máme budoucnost. Nejsme už houf tonoucích lidí, ve kterém každý zoufale a bezohledně bojuje o vlastní přežití. Jsme sice ve vyhnanství, ale nejsme už vyhnanci. Smíme a máme se vrátit domů. Jsme pozváni věřit v Lásku a v jejím ovzduší nechat formovat své charaktery.
„V tom záleží láska; ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy.“ Je to skutečně zvláštnost této lásky. Ne my jsme milovali Boha, ale Bůh dřív miloval nás. Jak rozdílné se formuje charakter dítěte, které ví, že v každé minutě může svou chybou ztratit lásku rodičů, jakou úzkost prožívá. Jak jinak se rozvíjí dítě, které ví, že ho rodiče milují i navzdory selháním. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.