Dnešní čtení z knihy Samuelovy nám vykresluje porážku Izraele od Filišťanů. Znovu připomenu, že to, co čteme v kostele při bohoslužbě, není souvislý text Písma svatého. Proto je někdy nutné v samostatném studiu číst i ty části, které se do našich lekci nedostali, protože jinak nám uniká souvislost. Když slyšíme dnešní příběh ze čtvrté kapitoly a neznáme obsah druhé kapitoly, kde se popisují hříchy Eliho a jeho synů, tak nám to může připadat jako nevyzpytatelné Boží jednání asi ve smyslu: „Ráz na Boha můžeme spolehnout, jindy ne.“ Vyznívá to, jakoby Bůh nebyl spolehlivý.
V druhé kapitole jsou vykresleny hříchy kněžské rodiny Eliho: „Synové Eliho byli ničemníci, neznali se k Hospodinu. Uplatňovali vůči lidu tento kněžský řád: Kdykoli někdo připravil obětní hod, přicházel kněžský mládenec s trojzubou vidlicí, právě když se maso vařilo. Vrazil ji do kotle nebo do hrnce, do kotlíku nebo do pekáče, a co vidlice zachytila, to si bral kněz pro sebe. Tak to dělávali všem z Izraele, kteří tam do Šíla přicházeli.“ Písmo říká, že jejich hřích byl velký, neboť lidé kvůli ním opovrhovali Hospodinovou obětí.
Hřích jejich otce, kněze Eliho je vyjádřen zase takto: „Ctil jsi své syny více než mne. (Syny si vážíš více nežli mne (Boha))!“ Je zajímavé, že Eli sice napomínal své syny, ale nikdy je netrestá, alespoň bible o tom nic neříká. Nikdy nevyvodil důsledky z jejich zlých činů. Rodiče nemají jen napomínat, ale i trestat. Možná právě spravedlivý trest je tou obětí, kterou má přinést otec anebo matka, aby překonali svou živočišnou lásku k dětem a ukázali, že Boha a jeho zákon miluje nadevše. A nakonec, paradoxně, právě tímto způsobem dokonaleji miluje i své děti. Elimu, který nechtěl trestat, se podařilo vychovat syny bez bázně a úcty k Bohu a jeho službě. Dopouštěli se mnoha špatných věcí. Kněžskou službu konaly jen jako svou živnost a snažili se z ní zbohatnout. Toto musíme vědět, abychom správně pochopili dnešní epizodu.
Dnešní čtení popisuje jako Filišťané vytáhli do boje proti Izraeli. Můžeme z toho usoudit, že Izraelité se bránil ve spravedlivé obraně a tedy Bůh by měl být na jejich straně. Když se rozpoutal boj, Izrael se dal na útěk před Filišťani a v bitvě na bojišti padlo asi 4.000 mužů. Když později izraelští starší přemýšleli nad svou prohrou, tak přišli k závěru, že chyba byla v tom, že bojovali bez Boha. A proto rozhodli takto: „Vezměme si ze Šíla Hospodinovu archu, ať přijde mezi nás a vysvobodí nás z ruky našich nepřátel.“ Kdyby vyhráli svůj zápas, možná by si ani nevzpomněli, že mají Boha. Takto si vzpomněli, že by jim Bůh mohl být prospěšný. Laskavě mu dovolili, aby přišel mezi ně a vysvobodil je. Nechodili s Bohem jako jeho milovníci, ale občas se jim mohl na něco hodit. Myslím, že sami v tom cítíme znevažování Boha. A netýká se to alespoň trošku i nás samých, když hledáme Boha, který by se nám občas na něco hodil, ale nemilujeme svého Boha jako svého Pána.
Poslali pro archu, celý Izrael zajásal mohutným hlasem, až se země třásla a Boží nepřátelé se zalekli a říkali: „Jejich Bůh přišel do tábora!“ a volali: „Běda nám! (Amen, včera a předevčírem nebylo také prozpěvování). Běda nám! Kdo nás zachrání z ruky tohoto mocného Boha? To je ten Bůh, který bil Egypt všemi ranami na poušti….. Vzmužte se a bojujte!“ A místo toho, abychom četli o slavném vítězství Izraele, čteme: „Filištané se pak dali do boje a Izraelité byli poraženi; takže každý utekl do svého stanu. Porážka byla převeliká; z Izraele padlo 30.000 pěšáků, Hospodinova archa byla ukořistěná a oba synové Eliho, Chofni a Pinchas zahynuli.“
Totální prohra a totální trapas. Izrael prohrál před zraky a v přítomnosti svého Boha. O tom se určitě „psalo s velkými titulky ve všech filištínských novinách“. Kdyby náš Bůh nebyl skutečným Bohem a kdyby toto Slovo nebylo slovem Pravdy, určitě by to dopadlo jinak, podle našeho vkusu a naši představy. Ale Živý a Cítící Bůh se nechal znemožnit kvůli Izraeli, aby se Izrael vzpamatoval. Možná si Židé mezi sebou říkali: „Nefunguje to! Něco se muselo v arše smlouvy pokazit!“ Skutečně se cosi porouchalo, ale ne v arše, ale v nich. Začaly se chovat vůči Bohu jako vůči předmětu, který je zde jen k tomu, aby plnil naši vůli a řešil naše problémy.
Aby to začalo znovu fungovat, vyžaduje to obrácení k víře, naději a lásce. Bůh musí být milován, jako živá osoba, aby se začala v našem životě projevovat Jeho Moc. Pokud jsem nevěrný Bohu, Jemu je jedno, jestli jsem laik, kněz nebo dokonce velekněz. Jemu tak málo záleží na udržení mého image „zdání věřícího“, že dovolí, aby se mé hříchy zjevili před nevěřícími, neboť On je Spravedlivý a zlo musí být potrestáno. Tuto dnešní prohru způsobily především hříchy kněží. Oni měli na svědomí úpadek víry Izraele. Ale přece ten dnešní příběh takto nekončí.
Když budete číst text dál, zjistíte, že Bůh nepřestal být Bohem. Dozvíte se, jak se chová Bůh Izraele v zajetí nepřítele. Bůh se chová podobně, jako Ježíš na Kříži. Zdánlivá prohra se mění na totálně vítězství. Filištínci zajali Boha Izraele a přece z něj mají takovou bázeň, že mu dají místo ve svém chrámu. Kdyby dali místo jen jemu, byla by to jejich Spása a možná bychom četli o vyvoleném národě Filištínců vedle Izraele. Oni však udělali chybu, protože ve svém chrámu ponechali svou starou modlu Dagona. A co se dělo? Použijí ekumenický překlad:
„Pelištejci vzali Boží schránu a zanesli ji z Eben-ezeru do Ašdódu. Pelištejci tedy Boží schránu vzali, přenesli ji do domu Dágonova a vystavili ji vedle Dágona. Když Ašdóďané nazítří časně vstali, hle, Dágon ležel tváří k zemi před Hospodinovou schránou. I vzali Dágona a dali ho zpět na jeho místo. Nazítří za časného jitra vstali, a hle, Dágon zase ležel tváří k zemi před Hospodinovou schránou; Dágonova hlava a obě jeho ruce ležely uraženy na prahu. Z Dágona zůstal jen trup. Proto až dodnes nešlapou v Ašdódu Dágonovi kněží a nikdo, kdo vstupuje do Dágonova domu, na Dágonův práh.
Hospodinova ruka těžce dolehla na Ašdóďany a způsobila mezi nimi spoušť. Ranila je nádory, Ašdód i jeho území. Když ašdódští muži viděli, jak se věci mají, rozhodli: „Schrána Boha Izraele nemůže u nás zůstat. Jeho ruka tvrdě dopadla na nás i na našeho boha Dágona.“ Obeslali všechna pelištejská knížata, shromáždili je k sobě a tázali se: „Co uděláme se schránou Boha Izraele?“ Oni odvětili: „Nechť je schrána Boha Izraele dopravena do Gatu.“ I dopravili tam schránu Boha Izraele.
Avšak sotva ji tam dopravili, způsobila Hospodinova ruka ve městě nesmírnou hrůzu a ranila muže města, malé i velké; vyrazily se jim nádory. Proto odeslali Boží schránu do Ekrónu. Sotva však přišla Boží schrána do Ekrónu, dali se Ekróňané do úpěnlivého křiku: „Dopravili k nám schránu Boha Izraele, aby umořili nás i náš lid!“ Obeslali všechna pelištejská knížata, shromáždili je a rozhodli: „Odešlete schránu Boha Izraele zpět na její místo, ať nás a náš lid neumoří.“ Celé město zachvátila smrtelná hrůza. Boží ruka tam dolehla velmi těžce. Muži, kteří nezemřeli, byli raněni nádory. Volání města o pomoc stoupalo k nebesům.“ Tolik bible.
Bůh se dokáže bránit i sám, bez nás. I v tomto případě jedná podobně jako na kříži, když ve své smrti a ve své zdánlivé porážce sestoupil do pekel. I zde Bůh prostřednictvím archy pronikl až do centra nepřátel a zde začal svůj boj. Zasáhl je do srdce a zjevil svou Slávu. Věřící zklamaly, ale Bůh nezklamal věřících. Filišťané zjistili jak těžko je žít v blízkosti Svatého Boha Izraele. Přehazovali si archu mezi sebou jako horký brambor. Nakonec se rozhodli poslat ji tam, odkud ji vzali a ještě k ní přidali i votivní dary.