Dnešní evangelium ukazuje pohana, setníka, který jakoby lépe chápal, než Židé, že Bůh stvořil svět svým stvořitelským Slovem a tedy Boží Slovo stačí k tomu, aby se stal zázrak. Je to skutečně zvláštní případ vojáka, který potvrzuje, že živé náboženství vítězí i nad vojenskou mocí. Můžeme předpokládat, že tento voják byl jedním z velitelů okupační armády. I v době Pána Ježíše existovaly radikální nacionalistické skupiny, které každého římského vojáka považovali za nepřítele a snažili se o jeho likvidaci. Mohli bychom to vyjádřit moderně: byli to jakýsi partyzáni. Snad měl tento setník štěstí, že narazil na hluboce věřící Židy. Možná to byl právě ten sluha, za jehož uzdravení tak dojemně prosil a jehož si tak nesmírně váží, protože mu objasnil tajemství víry Izraele a on uvěřil v Živého Boha. A vidíme, že z okupačního vojáka se stal přítel, o kterém podle Lukášova vyprávění tohoto příběhu mohou Židé vydat pěkné svědectví: „Je hoden, abys mu to udělal; neboť miluje náš národ, i synagógu nám vystavěl.“
Co nás dále udivuje, je pokora tohoto člověka. On, Říman, pán a dobyvatel – setník, prosí Ježíše Žida, tedy člena okupovaného národa, za svého židovského sluhu. On se dokonce necítí hoden, aby Ježíš vstoupil do jeho domu. My všichni sice před svatým přijímáním opakujeme jeho výrok o nehodnosti, ale velmi často to jen navenek recitujeme a nejsme o tom skutečně přesvědčeni. Vždyť když jsme o tom opravdu přesvědčeni, to raději nejdeme na svaté přijímání. Kdybychom ale opravdu znaly a uznaly své hříchy, nedivili bychom se, když nás druzí kárají a napomínají. Je to paradox, ale právě když člověk upřímně říká: „Pane, nejsem hoden!“, právě a jedině tehdy je správně naladěn na setkání s Bohem. Lepší jako zkoumat před svatým příjímáním, zdali jsme hodni anebo ne, je zkoumat zdali jsme disponovaní na přijetí Krista. A disponovaní jsme tehdy, když souhlasíme s Božím Slovem.
Setník věří, že Ježíš je Bůh, že může jednat jako Pán: rozkáže a stane se! Co v dnešním příběhu přivádí Pána Ježíše do úžasu, je víra. Ne víra v teologické pravdy, ale víra v Boží dobrotu a moc. Taková víra je tak vzácná, že ji mnohdy nemají ani lidé chodící do kostela. Velmi často čteme v evangeliu poznámku o tom, že Ježíš nemohl udělat zázrak a divil se jejich nevěře. Nevěra, jakoby svazovala ruce Bohu, jakoby způsobovala jakousi Boží nemohoucnost. Sv. Jakub říká: „Když je někdo z vás pozadu v moudrosti, ať prosí Boha, a bude mu dána, protože Bůh dává všem štědře a bez vyčítání. Jen ať prosí s důvěrou a vůbec nepochybuje! Neboť kdo pochybuje, podobá se mořskému vlnobití, vítr jím zmítá sem a tam. Takový člověk se nesmí domnívat, že něco od Pána dostane. Je to muž obojaký, nestálý ve všem svém počínání.“ (Jak 1,5-8) Člověk bez víry nic nedostane od Pána.
Ježíš obdivuje tohoto člověka pro jeho víru a lásku. My se můžeme s obdivem dívat i na toto živé prostředí víry, které nás učí nehledět na vojáka jen jako na okupanta, ale jako na člověka, kterému je třeba zvěstovat Boží Království. Závěr této události, který jsme ale nečetli, mluví o tom, jak Ježíš posílá setníka domů se slovy: „Jdi a jak si uvěřil, tak ať se ti stane!“ Ježíše zajímá „jak si uvěřil“, tedy nejen v co, ale i jako. Člověk je schopen věřit v ledaco, a přece jen jedna víra nás činí spravedlivými v Božích očích, víra v Dobrotu a Moc Boží. Základní urážka Boha spočívá v naši představě o něm. Jaký je obraz Boha ve mně? Jaké je mé očekávání ohledem Boha. I k našim modlitbám Ježíš říká: „Jdi a jak si uvěřil, tak ať se ti stane!“ A výsledek našich modliteb je často nulový, protože i naše víra je na nule. Dokud jsme plný sebe, dokud hledáme sebe a svou slávu, nemůžeme uvěřit v Pána Slávy. Dokud jsme plní vědomí své vlastní síly, nemůže se v našich životech projevit Boží moc.