4. Velikonoční úterý – (Sk 11,19-26; Jn 10,22-30)
Skončili jsme tvrzením, že jen jistá víra vede ke svědectví. V dnešním čtení ze Skutků apoštolských vidíme, co to znamená mít jistou víru. První křesťané navzdory vnějšímu a možná i vnitřnímu soužení, které vypuklo po smrti sv. Štěpána i přesto, že se rozprchli po okolním světě, jakoby ustrašení o svůj život, přece všude zvěstovali Pána Ježíše. Byla s nimi Pánova ruka a velký počet uvěřil a obrátil se k Pánu. Barnabáš je charakterizován jako dobrý muž, plný Ducha Svatého a víry.
V evangeliu zase vidíme lidi, kteří jsou plní napětí, neochotni uvěřit. Chceme-li se tohoto napětí ve svém životě zbavit, toho napětí, které vyvolává nerozhodnost a nejistota, musíme celou svou víru pověsit na Ježíše Krista, abychom mohli spolu se svatým Pavlem říci: „Vím komu jsem uvěřil a jsem si jist.“
Je vůbec člověk ze své síly takové víry schopen? Evangelium nám ukazuje, že ne. Podívejme se na situaci dvanácti apoštolů před sesláním Ducha Svatého. Tři roky trávili den co den spolu s Pánem Ježíšem. Viděli všechny jeho divy, slyšeli všechna jeho slova. Měli nejlepšího učitele jakého může mít nějaké křesťanské společenství a přece: Poslouchají a jakoby neslyšeli.
Např. Ježíš třikrát ohlašuje svou smrt, hovoří o svém zmrtvýchvstání a když se to děje, jsou z toho tak vyjeveni, jako by o tom nikdy neslyšeli. Je mnoho míst v evangeliu, na kterých je vidět nedostatek porozumění. Vyskytne se mezi nimi i žárlivost, ctižádost, zbabělost. Avšak Kristus je snáší se všemi nedokonalostmi. Ví o jejich nedostatcích. Předpoví i to, že ho všichni opustí, že se všichni na něm pohorší.
Takovými byli učedníci před sesláním Ducha svatého. Chybělo jim něco, co by z nich mohlo udělat chápavé Kristovy žáky, schopné následovat ho s plnou jistotou víry v něho. Kristus o této jejich neschopnosti ví a proto jim přislibuje seslání Ducha svatého, Ducha Utěšitele, Ducha Pravdy, který je všemu naučí, který jim všechno připomene, který v nich způsobí jistotu víry potřebnou pro plnohodnotný křesťanský život.
Na Letnice, Kristus plní svůj slib, sesílá Ducha Svatého. Apoštolové jsou jím naplněni, a od té chvíle se jejich život radikálně mění. Stanou se smělými svědky. Např. ještě před svým ukřižováním Ježíš ohlásil blahoslavenství, ale když se skutečně v životě apoštolů objevily situace, kvůli kterým je Ježíš prohlašuje za šťastné, nikdo z nich se neraduje.
Až po Seslání Ducha svatého slyšíme: „A oni odcházeli natěšení z Velerady, že byli hodni trpět pro Ježíšovo Jméno.“ Jakou úžasnou změnu v nich způsobil Duch Svatý. Svatý František doporučuje bratřím, aby před vším možným světským vzděláním dávali přednost touze nabýt Ducha Pánova a jeho svaté účinky.
Podívejme se však na současné průměrné křesťany, to znamená i na nás samé. Úroveň našeho křesťanského života lze porovnat se situací Kristových učedníků před Letnicemi. V mnoha situacích se svým chováním vůbec nelišíme od nevěřících. Náš život je neplodný, často jsme zklamaní, možná až zoufalí. Nemáme víru, nežijeme křesťanskou nadějí, nejsme schopni vydávat svědectví. První křesťané vedení Duchem Svatým učinili největší převrat v dějinách světa od strachu k odvaze, od nenávisti k lásce.
Dnes je situace lze říci až tragická. Tisíce křesťanů dokonce neví, kdo je Duch Svatý, nemluvě už o životě ve shodě s ním, neví, jakým způsobem nabudou moc Ducha Svatého pro svůj mravní život a pro své svědectví. Je velký rozdíl mezi současnou církví a církví prvních staletí. Vyjadřuje to jedno zrovnání: „První křesťané se setkávali proto, aby se posilovali ve víře, dnešní křesťané se setkávají proto, aby se brzdili a vědomě jeden druhého straší. První křesťané používali dřevěné kalichy a měli zlaté kněze a dnes je tomu naopak.“
První křesťané opravdově prožívali v sobě život Ježíše Krista a o tom to životě dokázali mluvit druhým. Co se tedy stalo? Vždyť se nic nezměnilo v Božím plánu Spásy, nic se nezměnilo v Boží činnosti, nic se nezměnilo v jeho zákonech ani v jeho příslibech. Bůh neodvolal své závazky, jeho moc se nezmenšila.
Vše záleží na nás, na naší osobní víře. Proto nyní, na začátku třetího tisíciletí, ve kterém se podle Božího plánu má znovu této zemi ohlašovat Evangelium, protože je stále obrovské množství lidí, kteří ho neslyšeli a i my jsme vázáni Velkým misijním příkazem našeho Pána Ježíše, proto poselství o tom jak se stát naplnění Duchem Svatým je naprosto nejdůležitějším poselstvím. A o těchto skutečnostech si budeme mluvit později.