Když přichází nový člověk na svět, když se v okamžiku početí objeví nová bytost, přináší si sebou úžasný Boží dar. Psychologie ho nazývá „prvotní důvěra“. Základní postoj nově vzniklé lidské bytosti můžeme nazvat „důvěra – víra“. Víra se zde jeví jako nejzákladnější pozitivní vztah ke skutečnosti, do které jsme svým početím vstoupili.
I tento fakt nasvědčuje tomu, že jsme stvořeni pro Dobro. Dobro je pro nás normální a samozřejmě, na Dobro jsme nastavení, po Dobře toužíme. Víra, kterou Bůh od nás očekává, předpokládá Dobro a zkušenost Dobra posiluje víru. Bůh je Absolutní Dobro a všechna jeho díla jsou dobrá. Člověk nebyl stvořen s krunýřem.
Prvotní důvěra způsobuje, že naše duše je naprosto obnažená a průchozí. Bez tohoto základního pozitivního postoje by v nás neexistovala žádná otevřenost a žádné přijímání. A víme, jak je zvláště rozvíjející se život, odkázán na přijímání. Dokud je zde víra, je zde i otevřenost a je zde schopnost přijímat.
To, co na první pohled vypadá jako duchovní úvaha, se týká těch nejzákladnějších skutečností jako dýchání, pití mateřského mléka, přijímání potravy, uvolněnost v náruči matky, otce, ale také vzdělávání a růstu. V tomto smyslu můžeme víru definovat jako bytostnou otevřenost, která umožňuje přijímání a z něho vyplývající růst.
Co myslíte, kdy člověk začne ztrácet tento stav prvotní důvěry? Když se v něčem zklame, když ho něco zraní. Posloužíme si příkladem: Malé dítě si vesele běhá s bosýma nohama po louce dokud se nezraní. Po takové zkušenosti se začne obouvat.
To, co materiálně vyjádří obuv, se v duši rodí ze strachu, který je opakem důvěry. Každá zkušenost se zlem zmenšuje základní schopnost věřit. Člověk se začne uzavírat, vytváří si určitý krunýř.
Neodpuštění je také určitou formou krunýře, který si člověk nasadil ze strachu. Pancíř zamýšlený původně jen kvůli jednomu se stává překážkou v komunikaci se všemi. Člověk jako uzavřená bytost není průchodný ani pro Boha. Skrze neprůchozí bytí nemůže proudit Láska, což je mu na škodu, protože člověk je určen k tomu a to ho oblažuje, když skrze jeho srdce proudí Boží Láska.
Chápeme už jak spolu úzce souvisí víra a odpuštění, tedy náš nejzákladnější vztah k Univerzu a náš defektní vztah k bližnímu.
V evangeliu sv. Jana nás Pán Ježíš vyzývá k odvaze: „Ať se vám srdce nevzrušuje!“ Ve starším překladu bylo: „ať se vám srdce nestrachuje“. Tedy jde zde o jakési rozrušení srdce ze strachu. Strach, který zasahuje srdce člověka.
Základní zážitek většiny lidí žijících na tomto světě je strach. U nevěřících je to existenční strach z možného chaosu. U věřících někdy ještě větší strach z Boha. Bojíme se Boha. Chybí nám základní důvěra v našeho Stvořitele.
Přítomnost, kterou svou mocí také tvoří a drží v existenci Bůh a kterou kazí jen náš hřích, prožíváme s určitou důvěrou jako dobro. Jako příklad nám může posloužit postoj k vlastnímu životu. Milujeme svůj život a dobrovolně bychom se ho nevzdali. Ale je zvláštní, že se obáváme Věčnosti, kterou nám celou připravuje Ten, který sám je Život.
Tento strach je důsledkem prvotního hříchu. Namísto víry, lásky a vděčnosti se objevuje strach. Po hříchu vnímáme nádheru Boha jako hrůzu. Pán Ježíš nás vyzývá, abychom se zbavili strachu. Strach je na opačné straně než víra a láska. Dokonalá láska vyhání strach.
Přestože člověk, tak jak vyšel z Božích rukou, byl obdařen prvotní důvěrou a všeobecnou láskou, hřích v jeho duši zatemnil obraz Boha a začal se v něm objevovat strach.
Člověk od chvíle, kdy zhřešil, nemá žádnou jistotu. Svět, do jakého jsme se narodili jako dědicové Adama, má tendenci ničit naši víru, naději i lásku. Když si srovnáme, kolik bylo chvil „pohody víry“, zjistíme, že převahu mají ty, které bychom mohli označit slovem „obava“.
Hřích vedl k zážitku zla, který způsobil, že se lidská bytost obrnila. Sv. Augustin výstižně definuje hříšníka jako „homo incurvatis in se“, tedy člověk zkroucený do sebe, do sebe uzavřený. Víra jako otevřenost je nutná k uzdravení této do sebe uzavřené bytosti. Pán Ježíš hovoří o podmínce, kterou je třeba splnit, aby se naše schopnost víry uzdravila a ta se týká odpuštění.
Ježíš se nás ptá: „Věříte v Boha?“ Opravdu věříme v Boha a chováme se podle toho? Víra v Boha je především vírou v Rozumný a Vědomý základ všeho. Na počátku nestojí materiální a nevědomý chaos, ale Vrcholně Rozumné a Osobní, dokonce můžeme říci Nadosobní, Vědomé Bytí.
Hmotný vesmír nás postupně přivádí k setkání tváří v tvář s Bohem, k uvědomění si Boha. Hmotný vesmír je abecedou, kterou se vyslovuje Absolutní Duch. Putujeme od hmoty k duchu. Je třeba číst v knize stvoření, abychom znali Stvořitele. Hmotný vesmír je podobenstvím Boha.
Slovo „víra“ v jazyce, kterým mluvil Pán Ježíš, má i takový význam, jako „nechat se vést“, „nechat se řídit“. Evangelium hovoří o zřeknutí se sebe vlastnění, darování se Kristu.
Je to opačný postoj, jaký zaujal Adam v Ráji, když se jedením ze stromu poznání dobrého a špatného, vědomě rozhodl, že si sám určí, co je pro něho dobré a co špatné, že si bude žít jen podle sebe a pro sebe.
Základní hřích Adamův byl v tom, že přestal důvěřovat Bohu, že uvěřil satanovi, který znesvětil Boží jméno. Naše základní spravedlnost začíná právě tam, kde Boha přestáváme podezřívat ze zla.
Zatížení západním myšlením často chápeme víru jen jako určitý rozumový úsudek o existenci Boha. Dá se mluvit o filozofické víře, kterou bychom mohli vyjádřit takto: „Zkoumal jsem přírodní vědy a dospěl jsem k závěru, že něco musí být nad námi.“ Stopy Boha v přírodě nás vedou k přesvědčení o existenci Boha.
Taková čistě spekulativní víra, založená jen na lidském rozumovém úsudku, není ještě vírou ve smyslu Písma. Taková víra má malý vliv na osobní život. Není ještě vírou, kterou projevil Abraham, když „uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost“.
Často máme jakousi teologickou víru, kterou vyjádříme vyznáním teologických pravd (Krédem), ale víra je cosi mnohem širší. Zapomíná se na to, že předmětem víry je Boží Slovo a způsob přijetí je jistota.
Katolická nauka o víře výrazně potvrzuje, že víra se ve své podstatě pojí s jistotou. Logické uvažování o procesu víry bychom mohli vyjádřit takto: „Bůh něco řekl. To, co řekl je předmětem víry. Bůh je Svatý, proto nelže, je Vševědoucí, proto se nemýlí. Pokud víme o něčem, že to řekl Bůh, tak náš postoj vůči tomu se může projevit jen vírou, která nepřipouští pochybnost. Kdybychom si připustili pochybnost, odmítli bychom autoritu Boha.
V tomto smyslu je pochybnost hříchem, neboť pochybujeme, zda Bůh své Slovo dodrží. Samozřejmě mohou existovat pochybnosti jiného druhu: „Zda to opravdu Bůh řekl? Zda jsem tomu dobře rozuměl?“
Naše pochybnosti se obyčejně netýkají pravd víry. Pochybnosti se objevují v momentě, kdy máme dát odpověď na otázku: „Věříš tomu, že tě Bůh skutečně miluje, a tak moc tě miluje, že se za tebe obětoval a že ti je v každé chvíli ochoten odpustit hříchy, když se k němu s lítostí obrátíš?“
Můžeme si tuto základní otázku položit i jiným způsobem: „Věříš v Lásku? Očekáváš Dobro? Očekáváš splnění blažené naděje a příchod našeho Pána Ježíše Krista?“
Hlavním problémem víry je uvěřit v Lásku. Uvěřit v radostnou zvěst o milujícím Bohu. Uvěřit v Lásku, být přesvědčen o Lásce, hlásat tuto víru, to je náš základní úkol. Uvěřit v Boží lásku k sobě samému, uvěřit v Boží lásku ke všem lidem, v lásku, která způsobila, že se Bůh pro nás obětoval a spojil se s lidskou přirozeností.
Vidíme tedy, že základem křesťanského života je víra, která si je jistá tím, co věří. Taková víra je Božím darem, který si můžeme vyprosit od Boha v modlitbě. Pokud se o takovou víru opřeme, staneme se svobodnými od pocitů a tak se nám podaří uniknout různým krizím, které pocházejí právě z našeho citového života.
Svůj duchovní život začneme budovat na jistotě Božího Slova. Boží Slovo nám umožňuje se už nyní a zde dívat na svět Božíma očima. Tento přístup musíme např. uplatnit, když uvažujeme nad blahoslavenstvími.
Blahoslavenství převracejí hodnocení reality. Musíme si uvědomit, že ten, kdo je prohlašuje, je Syn Boží a nehlásá nějakou neověřenou teorii o posunu hodnot v posmrtném životě, ale učí s jistotou to, co vidí u Otce. Blahoslavenství jen tehdy mohou v našem životě přinést úrodu, když je přijmeme s jistotou víry, ne jako lidskou domněnku, ale jako Slovo Boha.
Vírou si můžeme i my přisvojit tento Boží pohled a v naději se těšit tam, kde svět nachází jen důvod k pláči. Víra je osobní, bytostné přilnutí celého člověka k Bohu, který se zjevuje. Víra vyžaduje, aby člověk rozumem i vůlí přijal zjevení, které Bůh uskutečnil svými činy a svými slovy. „Věřit“ se proto vztahuje ke dvěma skutečnostem: k osobě a k pravdě: k pravdě kvůli důvěře, kterou má člověk k osobě, která ji dosvědčuje.
Avšak v křesťanské víře jde ještě o větší otevřenost, než je schopnost uvěřit Slovu. Jde o bytostnou otevřenost vůči Božímu Duchu. Jde o to, stát se průchozím pro Boha. Přijmout do sebe Kristovu plnost. Jde o víru jako o přivlastnění si. Tak to píše sv. Pavel v listu Korinťanům:
„Kristus se podle vůle Boha stal naší moudrostí a spravedlností, posvěcením a vykoupením.“ (1 Kor 1,30). Kdo vírou nepřijme Boží Slovo, nemůže přijmout ani Ducha. Svatost je Boží vlastnost, člověk může mít na ní účast, jen když se otevře Bohu jako Slovu a Duchu.
Vstupní branou do Božího Království je víra. Kdyby bylo Bohem stanoveno, že touto branou je nevinnost, nebo nějaká jiná ctnost, mohli bychom namítat: „To není pro mě, neboť nemám tuto požadovanou ctnost.“ Nám však je ohlašováno: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen.“
Do tajemství Vykoupení člověk vstupuje vírou v evangelium, vírou v Bohočlověka Ježíše. Jedině Bůh má moc utvrdit nás v duchu blahozvěsti o Ježíši Kristu. On to dělá svým Slovem, protože podle téhož apoštola „víra je ze slyšení Slova“.
Existuje víra, které jsme schopni ze své přirozenosti, ale existuje víra, která je výlučně Božím darem. Člověk není schopen takto věřit z přirozených sil. Taková víra je nám dávána jako zvláštní dar Ducha Svatého, jako charisma.
O co jde v „blahozvěsti o Božím Synu“? Jde o základní pravdu Evangelia, kterou nacházíme v Jan 3,16: „Vždyť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby nezahynul nikdo, kdo v něho věří, ale aby měl věčný život.“ Říká se zde o Boží Lásce a o víře. Bůh je Láska a víra je správná odpověď.
„A my ho ohlašujeme; každého napomínáme a každého ve vší moudrosti učíme, abychom každého člověka učinili dokonalým v Kristu.“ (Kol 1,28)
Ježíš, Pravý Bůh a Dokonalý člověk je Cestou, Pravdou i Životem. Je cestou člověka k dokonalosti ve spojení s Bohem, je Pravdou o Bohu i člověku a o jejich vzájemném vztahu, je Vědomým a svobodně přijatým Životem naší duše.
Cena každého člověka je v tom, že skrze přijetí Krista začíná naše duše růst do podoby, ve které má Otec své zalíbení. Není-li v nás Kristus, tak se Bohu nelíbíme. Pokud nežijeme Kristovo Slovo, nepřijímáme-li jeho tělo a krev, nejsme Boží děti, ale jsme dětmi zla.
Kristus je Život, Boží Program. V našem ohlašování jde o to, abychom lidi upozornili na tuto užasnou šanci Života, pro kterou je třeba se ale zcela vědomě a svobodně rozhodnout. Toto mohutné Boží účinkování se v nás neprojeví proti naší vůli a bez našeho výslovného souhlasu.
Možná ještě lépe pochopíme potřebu víry, když si uvědomíme, že náš Bůh je Láska a jeho Stvořitelské Slovo je Vyznání. Se stvořením je to podobně, jako když někdo přinese své milé krásný dar a vyzná její lásku. Ten krásný dar je třeba dešifrovat. Ten dar chce něco říct. To, že existujeme ve světě, kde je v podstatě o nás postaráno, hovoří o Lásce.
Není jiná cesta k poznání a zážitku Boží lásky, než víra. Sv. Jan apoštol píše ve svém listu: „A my, co jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám. Bůh je láska; a kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm. My milujeme, protože On první miloval nás.“
Boží láska je jako všudypřítomný vzduch kolem nás. Jeho blahodárný účinek nepocítíme, dokud se nenadechneme. Ale nádech předpokládá otevřenost. Víra to je otevřenost duše, to je nádech Boží lásky. Sv. Anton Paduánský tvrdí, že Láska je duší víry.
Bůh je láska a základní odpověď na Lásku je víra, uvěřit v Lásku. Dokud v ni neuvěříme, nebudeme se z ní moci těšit. Tak to platí mezi lidmi a takto to platí i mezi duší a Bohem. Víra je jako otevřená náruč duše, bez které nelze přežít přiblížení Boha. Bez víry není přijetí a bez přijetí neexistuje objetí a zakoušení.