Při jiné typické myšlence acedie uděluje Evagrius zvláštní radu: „Při pokušení acedie, když se člověku ukazuje jiné místo k zahnízdění z důvodů, že dosavadní místo je naprosto nevhodné a plné vlhkosti, z níž pramení všechny možné nemoci doporučuje výrok: „To je místo mého odpočinku navždy, usídlím se tady, neboť po něm toužím.“ (Ž 132,14). Tento verš 132 žalmu říká vlastně Bůh sám o sobě, protože On vyvolil Sion za svůj příbytek, nyní však verš slouží mnichovi, aby přemohl své pokušení k útěku z vlastní cely, útěku, který je ve skutečnosti útěk před sebou samým a před bojem s vlastními myšlenkami.
Dané slovo mu představuje jeho celu, místo, které se mu ještě před chvílí zdálo jen vlhké a nezdravé, jako místo, na kterém bude stále trůnit, až zvítězí nad sebou samým. Evagrius sice neznal moderní exegezi (výklad), o to víc poznal lidskou duši, její ohrožení i uzdravení. Samozřejmě se dá zmíněný žalmový verš zneužít, pokud se např. někdo chce svého místa držet zuby nehty, i když je škodlivé jeho duši.
Aby slovo Písma namísto podporování nemoci mohlo uzdravovat, vyhledal Evagrius ve svém Antirrhetikonu na každou situaci vhodná slova z Písma a tím jen shromáždil zkušenosti svých spolubojovníků, mnichů a zprostředkoval je druhým. Dnes by nám také dobře padlo, kdyby na naše těžkosti a problémy naši doby jsme měli po ruce správné výroky, obsahující uzdravující sílu a kdybychom si je s vírou v jejich pravdivost stále mohly připomínat.
Další příklad acedie: „Pro duši, která do sebe následkem nějaké choroby vpustí myšlenky acedie doporučuje výrok: „Chci nést Hospodinův hrozný hněv, neboť jsem proti němu hřešila, dokud on neurovná můj spor a nezjedná mi právo. Vyvede mě na světlo a uzřím jeho spravedlnost.“ (Mich 7,9) Nemoc je zde představena jako zkouška, kterou mně Pán zamýšlí, jako přechodem temnotou, převést vstříc světlu. Nemoc a neštěstí náš často natolik zmatou právě proto, že zůstanou bez výkladu. Zůstávají temné, nepochopitelné a neprůhledné a proto nás ponechávají v temnotě. Absurdita událostí zatemňuje smysl našeho života a okrádá nás tak o pružnost, aby nás uvrhla do acedie, neradostnosti, deprese.
Výklad nějaké nemoci Božím Slovem nám dodá síly, abychom nemoc vydržely a navíc v ní dozrály. Tak nám nemoc pomůže najít vnitřní sílu, namísto toho abychom dovolili acedii okrást nás o veškerou pružnost duše. Výklad těchto nepříjemnosti je však velmi subtilní záležitost. Často si je totiž můžeme vykládat zcela chybně. Pak nám celá událost uškodí ještě více. Někteří lidé vidí v nemoci výlučně Boží tresty a sami sebe zatracují. Také oni vykládají neštěstí, ale jsou slepí, protože situaci nevykládají z pohledu Božího slova, ale si z Božího slova udělali jen potvrzení svých vlastních strachů a zmatených myšlenek. Pak dokonce výroky Písma mohou škodit.
Evagrius užívá svůj zvláštní ostrovtip zvlášť při neřesti slavomamu. Přehlíží všechny důvody, které náš rozum mobilizuje, jen aby za ně skryl smutnou skutečnost hledání vlastní cti a slávy: „Pro duši, která je v pokušení chlubit se svým duchovními zážitky světským lidem: „Nedomlouvej hlupákovi, neboť pohrdne tvou prozíravou řečí.“ (Př 23,9) Proti myšlenkám, které nabádají k odchodu do světa, kvůli zdánlivému prospěchu těch, kteří budou moci vidět příklad našeho života, doporučuje: „Řeči klevetníkovy jsou jak pamlsky, sestoupí až do nejvnitřnějších útrob.“ (Př 26,22) Na první pohled se zdají důvody rozumné. Vždyť apoštolské poslání jsme obdrželi všichni. Můžeme dokonce své chování zdůvodnit Ježíšovými slovy o světle, které se nemá schovávat pod nádobu.
O to více nás udiví výsměch, který Evagrius metá proti podobným myšlenkám. Nemilosrdně odhaluje, co se za těmito úvahami maskuje. Apoštolát je povolání všech, ale nikdo se nemůže stát apoštolem sám, ale je to Ježíš, který říká: „Pojď za mnou a učiním z tebe rybáře lidí.“ (srov. Mt 4,19) Člověk nemůže přeskočit toto důvěrné sblížení se s Kristem a vrhnout se hned do práce. Pak trpce zjistí, že selhává ve všem. Namísto požehnání nese nepokoj svého rozštěpeného ducha.
Pokušení zde spočívá také v tom, že se někdo sám ustanoví za učitele, i když má dosud málo zkušeností. Hrozí zde nebezpečí nafouknutí (inflatio). Člověk se staví do pozice proroka, ale není vnitřně vyzrálý. Evagrius mu doporučuje: „Proti pokušení slavomamu – chtít být učitelem druhých – i když ještě sami nejsme duševně zdraví a ani neznáme Boží pravdu do hloubky doporučuje výrok: „Nechtějte všichni učit druhé, moji bratří: vždyť víte, že my, kteří učíme, budeme souzeni s větší přísností.“ (Jak 3,1) Zákeřné pokušení nám však chystá pýcha, neboť se často halí do roucha dobrých a mimořádných skutečností: „Proti pyšné myšlence, která mi brání navštěvovat bratry, protože nedorostly na mou domnělou úroveň: „Kdo chodívá s moudrými, stane se moudrým, kdežto tomu, kdo se přátelí s hlupáky, se povede zle.“ (Pr 13,20) Slovo Písma zde bratry ukazuje v jiném světle a odhaluje mi můj úsudek o nich jako povýšený a pyšný. Právě na tomto případě vidíme, že stejná myšlenka může přicházet od anděla i od démona. Třeba zkoumat její vhodnost.
V případě acedie má mnich odolávat pokušení navštěvovat bratry. Kdyby si v této situaci chtěl namluvit, že se chce od nich mnohému naučit, jednalo by se o klamné důvody a on by jim měl odporovat. Při pokušení pýchy naopak Evagrius řadí jít za bratry a učit se od nich. Je to projev pýchy zůstat sedět doma a myslet si, že se sám vyrovnám se sebou a se svými problémy. Proto je třeba vždy rozlišovat, odkud přicházejí jednotlivé myšlenky. Sama myšlenka může být dobrá a přece nevhodná a tehdy ji nevnuká anděl ale démon. Podle vnitřního klidu nebo neklidu poznáme odkud přichází. Myšlenky vnuknuté démony v člověku vždy způsobí neklid a zmatek, zatímco ty od andělů šíří uvnitř vždy pokoj, radost a klid.“
Proti pokušení odhalovat hříchy bratry doporučuje výrok: „Nevšímej si všech řečí, které se vedou, abys neuslyšel, jak tě zlehčuje tvůj otrok.“ (Kaz 7,21) Hovoří se zde o pokušení, které rád budí zdání dobra. Člověk se stará o spásu svých bratrů. Jeho hluboká znalost lidí mu dává znát jejich chyby. Myslí si, že zná i ty nejniternější pohnutky jednání toho druhého, že odhalil jeho nejhlubší problém. O celé věci říká ustaraně, aniž sám zpozoroval, že jeho vlastním motivem není starost o bratra a solidaritu s ním. Kdyby tomu tak skutečně bylo, přikryli bychom mlčením jeho hříchy a nesli je spolu s ním.
Zatím však mluvíme z touhy vrtat se ve špíně druhého. Člověk si pak už vůbec neuvědomuje, že je to jeho vlastní temnota, zatím nepoznaná a nepřijatá, v níž se zde vrtá. Je vždy snazší ji promítnout do druhého, než ji odhalit sám v sobě. Člověku brání v tom pýcha. Slovo knihy Kazatel, které Evagrius doporučuje proti tomuto pokušení, nám odhaluje projekci. Nesmíš takové řeči vést a poslouchat, protože budeš muset slyšet, jak na tebe tvůj otrok nadává. Totiž člověk náhle narazí na skutečnost, že druzí o mně říkají přesně to samé, a kal, který jsem svou řečí rozvířil, dopadá na mě samého a druhým dává nahlédnout do mé vlastní temnoty.
Myslím si, že tuto metodu si můžete dobře osvojit i do problémů vašeho života, který je trošku jiní než život starověkých otců pouště. Sám jsem například už dávno předtím, než jsem tohle četl, řešil svůj strach z nedostatku, jako ekonom kláštera tím, že jsem si připomínal: „Hledejte nejprve Království Boží a ostatní se vám přidá!“ Tento výrok jsem si opakoval, dokud jsem si vnitřně neujasnil, že není především mou starostí shánět potřebné finance, ale hledat Boží království a Bůh se o ostatní postará. Mohli bychom si najít jiné výroky Písma na jiné životní situace. Pokud se o to budete snažit, Duch Svatý vám odhalí, co je nyní vhodné, čím se bránit.