B. ANTIRRHETICKÁ METODA
Ve svém díle Antirrhetikon uvádí Evagrius velký výběr biblických výroků, které může duchovní člověk (mnich) účinně používat v boji proti démonům. Řadí tyto výroky podle démonů do osmi skupin příslušných neřestí. Nejprve vypočítává různé myšlenky, které mohou démoni vnuknout. Proti každé takové myšlence staví konkrétní slovo z Písma.
Nejprve vždy analyzuje situaci, v níž se člověk (mnich) ocitá. Rozum tedy nejprve musí přehlédnout situaci, až pak mají být se zapojením citu proti obtěžující myšlence vyslovená slova z Písma. Evagrius od této metody očekává uzdravení dané situace. Výrok z Písma není zvolen náhodně, ale je v něm již zároveň obsaženo i vítězství nad sužující myšlenkou. Slovo situaci proniká, prokoukne úklady démona a nese v sobě vítězství, ne argumentačním vyvrácením pokušení, ale tím, že proti nim člověk postaví jinou realitu. Jde zde zároveň o Slovo od Boha a On Sám v něm tedy bojuje po boku člověka proti démonům. Ve svém slově se konkretizuje jako ten, který mi pomáhá přesně proti tomu nepříteli, který mě momentálně sužuje. Antirrhetickú metodu doložíme několika příklady, kde snad lépe pochopíte o co tady jde:
Ohledně obžerství Evagrius doporučuje: „Proti myšlence, která ve mně kvůli tvrdé chudobě mého života budí zahorklosť: „Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek.“ (Ž 23,1) Proti zatrpklosti vznikající z potřeby jídla a pití je postavena jiná skutečnost: Bůh, který je mým pastýřem, se sám stará, aby mi nic nechybělo. Nejde zde o logické vyvrácení pokušení, ale o větu, které je třeba nejprve uvěřit. Jestliže uvěřím v pravdivost a skutečnost tohoto výroku, pokud mě zasáhne do srdce, když ho přijmu s jistotou víry, pokušení je přemoženo a zatrpklost ustoupí radosti z Boha. Nejde o levné říkadla, kterými chceme zlehčit tíseň, ale jsou to slova, které má člověk plný hněvu vmést démonovi do tváře, slova, ke kterým se musí nejprve sám probojovat, aby jim uvěřil a ukoval si z nich zbraň.
Proti démonovi smilstva je třeba bojovat takto: „Proti nečistým myšlenkám, které nás trvale sužují a často v nás probouzejí ohavné obrazy a svazují ducha touhami hanebné vášně: „Pryč ode mne všichni, kdo pácháte ničemnosti! Hospodin můj hlasitý pláč slyší, Hospodin slyší mou prosbu, moji modlitbu Hospodin přijme. (Ž 6,9-10) Nečisté myšlenky člověk zakouší jako velice mocného nepřítele, kterému bývá bezmocně vydán všanc. Slovo, kterým máme čelit tomuto pokušení, neanalyzuje příčinu těchto myšlenek, ale přemáhá ho vírou v Boží pomoc. Protože i v pokušení je Bůh přítomen, má člověk dostatečnou motivaci k boji, aby nepovolil svému pudu, ale aby prolomil jeho vládu.
Pud nemá být přitom usmrcen. Prostřednictvím boje proti němu však má být integrována jeho kladná síla. Boj se pak odehrává jako zápas o silnější motivaci. Co je mocnější, ukojení pudů nebo myšlenka na Boží přítomnost? Nebo koho více miluji, sebe nebo Boha? Pokud se člověk upne na přítomného Boha, také se pro Něho jako pro motivaci svého jednání rozhodne a jeho jednání se přiblíží skutečnosti více, než kdyby se dal ovládat pudem.
Příklad pro neřest hrabivosti: „Proti myšlence nepřipouštějící obdarovat něčím nuzného bratra, či půjčit prosícímu peníze: „Ochotně mu otvírej svou ruku a poskytni mu dostatečnou půjčku podle toho, kolik ve svém nedostatku potřebuje.“ (Dt 15,8) V tomto případě čelí mnich démonovi Božím přikázáním, které ukládá jednat opačně, než jak démon nešeptává. Démonem vnuknuté myšlenky se jeví jako rozumné. Vždy se najde důvod, proč druhému nic nedat. Mohl by nás přece podvést. Sami bychom mohli upadnout do bídy. Proti podobným myšlenkám je kladen opačný požadavek na stejné úrovni: dej mu kolik chce. Požadavek je chápána jako Boží příkaz, který je závažnější než důvody našepkávané démonem. Boží příkaz není blíže zdůvodněn, nevyvrací démonova argumentaci, ale prostě a jednoduše je dán.
Neustálým opakováním se Boží Slovo stane normou jednání. Boží Slovo se stane vnitřním příkazem, nezpochybnitelným motivem našeho jednání a působí v nás silněji, než touha po majetku, která dříve téměř jako nepochybný motiv určovala výrazně naše jednání. Tento Dt zákoník se týká vnitřního života židovského společenství, ve verši předtím se vyslovené mluví o bratru (ve víře), ale už méně platí ve vztahu k okolnímu pohanskému světu, kde není záruka zákonnosti.
Při smutku uvádí Evagrius následující situaci: „Duši, která propadá hrůze a chvění ze strachu před démony a která si myslí, že ji Bůh opustil: „Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, je Bůh milosrdný, nenechá tě klesnout a nepřipustí tvou zkázu, …“ (Dt 4,31) Dnešní psychiatrie by situaci popsala trošku jinak. Označila by ji jako depresi doprovázenou pocity opuštěnosti. Je ovšem otázkou, zda by dokázala nabídnout účinnější léčebné prostředky než Evagrius, který odkazuje na bezpečné útočiště v Bohu.
Všimněme si ještě jinou radu: „Proti démonovi, který mi neustále předhazuje hříchy mého mládí: „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“ (2 Kor 5,17) Říká se tu o zvládnutí minulosti. Psychiatrie hledá u většiny problémů a nemocí jejich příčinu v minulosti. Ale sám vhled do příčin ještě nikoho neuzdraví. Dokonce zde hrozí dvojí nebezpečí: oživení minulosti a z toho vyplývající aktivizace bolesti a že si člověk začne namlouvat, že není schopen normálně zvládat přítomnost, protože v minulosti utrpěl takový a takový šok. Mnohým poslouží například objev chybné rodičovské výchovy pouze k tomu, že začnou obviňovat své rodiče. Jenže toto nevede k uzdravení. Dříve nebo později pro dotyčného udeří hodina, v níž musí sám sebe přijmout, i se svou minulostí. Jakmile toto udělá, může opustit svou minulost a je osvobozen od jejího břemene.
Slovo z listu sv. Pavla Korinťanům, které na tomto místě nabízí Evagrius, zvládá minulost jiným způsobem. Hříchy mého mládí (či jsem je spáchal sám, nebo byli na mně spáchány) nerozhodují, rozhodující je nová skutečnost v mém nitru, také reálná, ba ještě reálnější, než moje minulost. Kristus sám je ve mně přítomen a může mě proměnit – minulost (zpackaná mou vinou nebo vinou druhého) již neplatí. Přece problém věčnosti tkví v tom, jestli budeme s Kristem nebo ne. A my už víme, že jsme s Kristem, když jsme mu otevřeli svůj život. Moje minulost nemá před Bohem váhu, pokud jsem se otevřel Ježíšovi. Padá ze mě jako břemeno a já jsem volný pro budoucnost.
Při hněvu uvádí Evagrius následující radu: „Proti myšlenkám hněvu, které nechtějí připustit smíření s bratry, když nám namlouvají všemožné rozumné důvody proti smíření (např.: že by to byla ostuda, že by bylo smíření uzavřeno jen ze strachu nebo z touhy po slávě, že bychom tím zapříčinily nový pád u toho, kdo už ráz padl. Podobné záminky jsou pouze známkami ďábelských technik démona, který nechce, aby se naše mysl osvobodila od zloby, navrhuje tento výrok Písma: „Hněváte-li se, nehřešte. Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu!“ (Ef 4,26-27)
Pak Evagrius popisuje démonskú techniku, kterou bychom dnes označili jako racionalizaci. Rozum si vymýšlí nejrůznější důvody, proč by se to či ono nemuselo dělat. Člověk při tom vůbec nepozoruje, že jedná proti svému vnitřnímu hlasu, který ho povzbuzuje ke správnému jednání. Pak v sobě často pocítí rozštěpení, které se staví do cesty skutečnému štěstí. Instinktivně cítí, co by měl dělat, ale ze všech koutů posbírané důvody ho od dobrého úmyslu odvracejí. Evagrius toto rozdvojení likviduje ustálením jednoduchého pravidla, které člověk nemůže obejít: „Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce!“ Tyto slova jsou pro Evagria autoritou, kterou žádné rozumové důvody nemohou zrušit a právě oni pomáhají přehlédnout rafinovanou hru racionalizace a tím ji překonat.
Acedie se týká rada: „Pro duši, která do sebe vstřebává beznadějné myšlenky o tom, jak je mnišský život beznadějné těžký a nevydržateľný: „Doufej v Hospodina, konej dobro, v zemi přebývej a zachovávej věrnost. Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce.“ (Ž 37,3-4)
Nářky nad tíhou vlastního života slyšíme denně až mnoho krát. Evagrius na tomto místě neutěšuje, ale požaduje, aby se člověk ve všem spoléhal na Pána a dělal, co je správné. Tento výrok, neustále opakován v rozrušení srdci, má zachránit člověka před vší sebelítostí a má ho vyvést ze sebelítosti k jednání a důvěře, která z celého srdce spoléhá na Pána. Nejde zde ani o levnou techniku ani o psychologický trik, ale o schopnost brát vážně slovo Písma, tedy slovo Boha, který v něm sám ručí za spolehlivost daného příslibu.
V autogenním tréninku se v současnosti stále doporučují důvěryplné výroky, které si má člověk vsugerovat (namlouvat) a které podle praktických zkušenosti skutečně k jisté důvěře vedou. Ale tady se doporučuje opakovat něco, co přesahuje lidský rozměr – Boží Slovo. Modlící se člověk očekává uzdravení od božské síly. Bůh sám ve svém Slově působí jako lékař. Boží Slovo však nemusí vždy vzbuzovat v nás útěchu, může nás i zranit, ale je to spasitelné zranění.
Proti pokušení, abychom v době acedie, hledali útěchu u lidí: „…má duše se utěšit nedá, připomínám si Boha a sténám“ (Ž 77,3-4) Nenavrhuje se zde tedy žádné řešení momentálního nepříjemného stavu acedie, člověk (mnich) je naopak podněcován k tomu, aby tento stav vydržel, neutíkal před ním a dokázal v něm rozpoznat zkušenost s Bohem. Tím, že zmíněnou zkušenost najde už v žalmech, jeho vlastní situace ztrácí ostří úděsu a ohrožení. Co jsme dokázali prokouknout, není již nebezpečné. V společenství modlitebníků v žalmech lze situaci snadněji překonat.
Člověk (mnich) se již v tomto boji necítí osamocen, naopak zakouší společenství s autorem žalmu ale i se spolubratry, kteří se žalm pravidelně modlí. Příklad zbožných SZ i společenství všech, kteří kráčeli v jejich stopách, dává jednotlivci sílu ke zvládnutí vlastní situace. Cítí se být spojen s velkým společenstvím lidí, kteří s ním mají společné zkušenosti a o kterých on ví, že bojovali a vydržely až do vítězství nebo že právě teď ještě zápasí.