Zlá a dobrá myšlenka
Jen mimořádně bývá útěcha nebo neútecha trvalá. Obyčejně se střídají. Přesto můžeme říci, že je to stav srdce, cit, který na určitou dobu převládne všechny ostatní. Je to něco víc než pouhý nápad, přání, nechuť. O „stavech srdce“ často mluví východní křesťané. V polovině 5. st. Diadochos, biskup z Photiky, výstižně charakterizuje neustále proměny lidského srdce. Nespokojil se však s tímto obecným pozorováním. Pokusil se o jemnou psychologickou analýzu, aby vysvětlil, jak takové vnitřní stavy začínají a jak se vyvíjejí.
Pozdější autoři, zvláště tzv. hesychastického směru, ji ještě více zdokonalili, a tak vznikla nauka o pěti stupních, po nichž myšlenka proniká do srdce. Vycházejí ze zásady, kterou stanovil už Origenes: „Pramen a začátek každého hříchu jsou zlé myšlenky.“ Podle nich je srdce člověka rájem, dokud do něj nevejde had. Je to „zaslíbená zem“, na kterou však neustále útočí Pelištejci svými střelami, tj. myšlenkami a nápady. Myšlenka však může byt i dobrá, a ta „počne ctnost“ (ta se stane otcem ctnosti).
V této souvislosti však autoři hovoří převážně o myšlenkách špatných. Nazývají jejich „tělesné“, „ďábelské“, „nečisté“ a pod.. Nemohou pocházet z původní přirozenosti našeho srdce, protože Bůh ho stvořil jako dobré. A přece ve stavu, ve kterém se nacházíme po prvotním hříchu, platí Slovo Kristovo: „Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky…“ Je to dílo zlého ducha, který si po prvotním hříchu dělá nárok na lidskou bytost. Pocházejí od něj. Nejde tu jen o myšlenky, ale jde o myšlenky spojené s představami, které nesou určitý emocionální náboj a pokušení ke hříchu. Sv. Maxim Vyznavač to objasňuje na příkladech z denního života. Není zlá ani lidská mysl. Ani žena není zlem. Není tedy nic špatné v přirozené myšlence na ženu (muže). Nicméně máme zkušenost, že velmi často se k tomuto přirozenému obrazu přípoji nečisté nutkání k nízkému skutku. Podobně ani peníze nejsou zlem, a přece se pro někoho stávají kamenem úrazu.
Pět stupňů pronikání – Protože zlé myšlenky přicházejí zvenčí a nejsou našim přirozeným myšlením, pronikají do srdce jen pozvolna. Byzantský autoři uvádějí obyčejně pět stupňů.
První se jmenuje „sugesce“ – „dotyk“. Je to první obraz představivosti, první nápad, první sklon. Lakomec uvidí peníze a napadne ho: „Co kdybych si je schoval.“ Podobně se naskytne smyslný obraz, myšlenka povýšenosti, lenosti a jiné. V této fáze se ještě nerozhodujeme k ničemu, jen konstatujeme, zjišťujeme možnost udělat něco špatného. To zlo se ale představuje v lákavé formě. Začátečníci v duchovním životě se takových myšlenek lekají, zpovídají se, že měli špatné myšlenky, a to i při modlitbě i v kostele. Sv. Antonín Poustevník svého učedníka, který si stěžoval na špatné myšlenky, zavedl na střechu a rozkázal mu, aby rukou chytil vítr. „Když nemůžeš chytit vítr, tím méně dokážeš chytit špatné myšlenky.“ Tímto způsobem mu chtěl názorně dokázat, že v těchto prvních nápadech není ještě žádná vina a že se jich, dokud žijeme, nezbavíme. Podobají se mouchám, které tím více obtěžují, čímž se více oháníme.
Druhý stupeň je „rozhovor“. Připomíná nám to vyprávění z Gen 3 o Evě a její rozhovoru s hadem. Pokud necháme první nápad bez povšimnutí, odejde, jak přišel. Člověk se však obvykle nezdrží a začne o něm uvažovat. Lakomec si např. řekne: „Pokud si ty peníze nechám, mohu je uložit na knížku.“ Pak si však řekne, že by to nebylo čestné a bylo by nepříjemné, kdyby se to vyjevilo. Pak začne uvažovat jakým způsobem by se to dalo utajit. K ničemu se nerozhodne, ale tato otázka mu během celého dne nesjíždí z mysli. Podobně se vede rozhněvanému. Dlouho se zabývá tím, který mu ublížil. V představivosti ho bije, uráží, pak mu zase odpouští, pak zase vymýšlí, co by mu udělal, a až po dlouhé době na to zapomene. Jaká je mravní vina v těchto vnitřních „rozhovorech“? Ten, kdo se k ničemu špatnému nerozhodl, ještě nehřeší. Ale kolik času a duševní energie, vnitřního klidu ztratil takovou nesmyslnou samomluvou!
Třetí stupeň nazývají „boj“. Myšlenka, která se po dlouhém rozhovoru usadila v srdci, už se nedá tak snadno vyhnat. Smyslný člověk, který má zamořenou obrazotvornost nečistými představami, se nemůže z nich vyprostit. Nemusí souhlasit. Může a musí vyjít vítězně, ale stoji ho to velkou námahu, musí bojovat. Vidíme, jak si nemoudře počínají lidé, kteří do sebe nasávají všechno zlo z televize nebo z časopisů. Ďábel to vše může v nás leckdy oživit.
Čtvrtý stupeň se nazývá „souhlas“. Kdo prohrál boj, rozhodne se vyhovět špatnému nápadu a při nejbližší příležitosti ho uskutečnit. Zde ovšem začíná hřích v plném a pravém slova smyslu, i když zůstane pouze vnitřní a neprojde později k vnějšímu skutku. Jde zde o to, co morálka nazývá „hřešit myšlenkami“.
Pátý stupeň je „vášeň“. Kdo podléhá často špatným myšlenkám, oslabuje postupně více a více svůj charakter. Vzniká náklonnost ke zlému, která bývá někdy tak silná, že se jí dá odporovat jen velmi těžko. Je to vášeň, která člověka zotročuje.
Trošku jiným způsobem nám tuto zkušenost podává samotné Boží Slovo v případě z knihy proroka Daniela, když hovoří o Zuzaně a o jejích svůdcích. Boží Slovo o nich říká: „Oba starší ji pozorovali každý den, jak vychází a prochází se, a zatoužili po ní (rozpálili se žádostivostí po ní). Pomátli se na rozumu (Rozvrátili si mysl) a odvrátili své oči tak, že nehleděli k Nebi a nepamatovali na spravedlivé soudy Boží.“ V těchto větách je velmi výstižně popsáno to, co se v nás děje, při každém sledování nemravných programů, knih a časopisů.
Žádostivost se u člověka zapaluje skrze smyslové vjemy. Člověk musí být velmi opatrný na každý vjem, který do sebe vpustí, protože každý obraz, slovo, film, kniha nese v sobě určitý duchovní náboj toho ducha, který tyto skutečnosti inspiroval. Pokud je to nemravný film a my se necháme fascinovat zlem, vstupuje do nás nečistý duch, který způsobuje druhou fázi: Rozvrácení mysli. Hlavní projev rozvrácené mysli je v tom, že Boží Slovo přestane pro nás byt jedinou možností našeho života. Ztrácíme mysl Kristovu. Rozvrácení mysli je okamžik, když člověk sjíždí z pozice víry a začíná experiment s hříchem. Další fázi tvoří „odvrácení oči od nebe a zapomenutí na spravedlivé soudy.“ Toto je vrchol Satanova vítězství, když se mu podaří zakrýt hledisko věčnosti, ze kterého bychom měli posuzovat všechny věci.
Bdělost srdce
„Buďte bdělí, stůjte pevně ve víře, buďte stateční a silní!“ Píše sv. Pavel v 1 Kor 16,13 Bdělý strážce dává pozor, hlídá, aby se nikdo cizí nedostal do domu. Evagrius hovoří o tom, že v duchovním smyslu třeba postavit k bráně svého srdce bdělou stráž. Ta ať nikdy nezamhouří oči, ale ať se stále ptá myšlenek, které přicházejí: „Jsi naše nebo cizí?“ Vědomí pěti stupňů pronikání, které jsme si popsali, nám dává pocit morální bezpečnosti. Hříchu se člověk nedopouští hned, ale až při souhlasu na čtvrtém stupni. Ve fázi rozhovoru nebo boje ještě nehřešíme. Ale přesto, můžeme utrpět škodu.
Ztratili jsme mnoho vzácného času a duševní energie rozhovorem, dohadováním se s myšlenkami, které k ničemu dobrému nevedou. Šťastný a spokojený je člověk, který dokáže odrazit škodlivé nápady hned při první „sugesci“.
Evagrius napsal knihu Antirheticus (Návod k protiřečení). Obsahuje mnoho výroků z Písma, které jsou vhodné k tomu, abychom si je připomínali při pokušeních a tak je od sebe odháněli. Stejným způsobem postupoval i Ježíš, když ho ďábel pokoušel. Nápad přerušit půst odvrhl Kristus výrokem: „Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“(Mt 4,4). Pokušení k modloslužbě odvrhl výrokem: „Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.“ (Mt 4,10).
Tyto vhodné texty se mniši učili nazpaměť, aby je měli stále po ruce, kdykoli je znepokojí neužitečná myšlenka. Když si nedokázali ani na ně vzpomenout, užívali prostě jméno JEŽÍŠ, o kterém svědčí, že účinně zahání všechny démony. Proti všemu špatnému pomáhá vzývání Spasitele. Bdělé odrážení špatných myšlenek nazývali také „duchovní střízlivostí“ nebo „pozorností“.
Pravý lidský skutek, ať už je dobrý nebo špatný, začíná až tam, kde se dá hovořit o uvědomělém a dobrovolném konání. Čím více se umenšuje vědomí člověka, tím více se stává obětí obrazotvornosti, snů, tupých dojmů, spánku, letargie. I ve škole závisí úspěch učitele od toho, jak děti pozorně sledují výuku. Modlitba, která je definována jako snaha o povznesení mysli k Bohu, je bez soustředěnosti a pozornosti, nemyslitelná. Řečtí křesťanští spisovatelé rádi mluví ve slovní hračce: Pozornost (řec. prosoche) je matkou modlitby (řec. proseuche).
Ve východní liturgie zpívá jáhen před nejdůležitějšími úkony právě tuto výzvu: „Prosoche“, „Dejme pozor“, „Vnímejme!“. Nejjednodušší definice pozornosti je „duševní přítomnost“. Člověk nepozorný čte knihu, ale duchem je kdesi daleko. Pozorný je duševně přítomen. To ovšem také může být v různých stupních. Dáváme pozor sami na sebe, dáváme pozor na práci, kterou konáme, dáváme pozor na ideál, podle kterého chceme žít. Není snadné vysvětlit pozornost z hlediska psychologického. Obyčejně popisují její činnost asi takto: je to schopnost vědomí soustředit se na jeden z dojmů, které na nás doráží z vnějšího i vnitřního světa a ostatní odsunout do podvědomí. Pozornost je tedy schopnost dokázat si vybrat mezi mnoha dojmy. Podobá se námořníkovi, který dokáže svůj dalekohled dobře zaostřit na určitý bod. Jedině Bůh dokáže byt absolutně pozorný na všechno co se děje. Člověk není toho schopen.