Skončili jsme tvrzením, že člověk velmi často projektuje do Boha svou vlastní zkaženost. Proto mu je tak těžko uvěřit v dobrotu Boží, protože sám je špatný. Z toho pak vyplývá následující. Člověk se totiž zdráhá připustit, že Bůh svěřil ochranu každého lidského stvoření jedné z těch inteligencí, silou a krásou se skvejúcich bytostí.
Jen duch osvícený živou vírou dokáže připustit takový zázrak lásky, který uchvacoval už sv. Bernarda: „Je to úžasný důsledek jeho dobroty a jeden z největších důkazů jeho lásky, kterého se nám může dostat … Bůh přikazuje svým andělům, duchem tak vznešeným, tak šťastným, jemu tak blízkým, s ním tak sjednoceným k němu tak lpícím, jeho skutečným přátelům a důvěrným druhům: a jsme to my, kvůli komu jim přikázal, aby sestoupili na zem.“ Ať nás nekonečné milosrdenství Boží zavazuje k tomu, abychom mu zpívali chválu a zvěstovali úžasně zázraky lidem.
„Proč bychom se nakonec měli divit, že Bůh posílá své anděly do služby člověka“, – ptá se Abbe z Clairvaux – „když už jim poslal svého vlastního Syna? Dokonce přišel Král andělů, ne aby se mu sloužilo, ale aby sloužil a aby dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ Dogma o Vtělení a Vykoupení tím, že nám zjevuje nezměrnou Boží dobrotu, vrhá dostatek světla i na učení církve, týkající se ochrany ze strany andělů.
O tom, že existují andělé, by žádný vzdělaný a uvědomělý katolík neměl pochybovat, avšak o skutečnosti jejich potřebnosti pro náš správný duchovní i tělesný život, pochybují mnozí. Nehledě na stupeň rozvoje společnosti a na technický pokrok potřebuje člověk dnes tak jako v každé jiné době ochranu andělů ze dvou závažných důvodů: za prvé proto, že zůstává i nadále nemocnou a nevyrovnanou bytostí, za druhé, že je předmětem neustálých satanových útoků a nástrah.
Domnělá lidská morální vyspělost je námitka stará jako lidstvo samo. Narazil na ni již sv. Tomáš Akvinský v pojednání o andělech v Teologické Sume. Kdyby člověk nebyl postižení prvotním hříchem a jeho důsledky na vůli člověka, rozum a vášně, nebyla by opravdu potřebná pomoc andělů. Ale víme jaká je situace člověka po prvotním hříchu. „Díky svobodné vůle se člověk jistým způsobem může vyhnout zlu, ale nedostatečně, neboť jeho láska k dobru je oslabena mnohými vášněmi duše. Stejně obecné poznání přirozeného zákona, které tvoří součást lidské podstaty, člověka jistým způsobem k dobru vede, ale opět nedostatečně, protože když se člověk pokouší aplikovat univerzální principy přirozeného zákona na jednotlivé případy, stává se, že se v mnoha ohledech od zákona odchýlí. Proto Písmo sv. říká, že „myšlení smrtelníků je doprovázeno obavami a naše předpovědi jsou nejisté“. A z toho plyne závěr: „Člověk tedy potřebuje ochranu andělů.“ Ale mohli bychom dokonce tvrdit, že člověk od své rajské přirozenosti, byl již odkázán na andělské vedení. Nakonec jméno padlého anděla, Lucifer – významem znamená, „ten, který nosí světlo“.
Křesťanské Zjevení nás učí, že nerovnováha, kterou jsou lidské schopnosti poznamenány a která vede člověka k tomu, že se nechová tak, jak by se měl, je důsledkem dědičného hříchu. Ten lidské schopnosti jistým způsobem poškodil: otupil rozum především praktický, vůle ztratila cit pro dobro a chuť po dobře, člověku dělá velké problémy konat dobro a roste žádostivost.
Jeden komentátor sv. Tomáše si všímá, že toto zlo spočívající v samém nitru člověka způsobuje, že člověk už přirozeně netouží po Bohu, ale že mu naopak dělá velké potíže se mu podřídit a pozvednout se k němu a že se až překvapivě snadno od Boha odvrací a dokáže se bez něj obejít …“ Sv. Terezie z Avily píše ve své autobiografii: „Naše přirozenost, jak ukazuje zkušenost, táhne spíše ke zlu než k dobru.“ Osobní hříchy člověka, jeho neřesti a někdy i dědičné zatížení ještě zhoršují zranění, které způsobil dědičný hřích. Bůh vysílá anděly, aby chránili ty, jejichž vůle a svědomí chřadnou.
Jeden kazatel takto promlouvá k andělům: „Kolik lidí vidíte, tolik je tu nemohoucích ubožáků, kteří velmi potřebují vaši pomoc. Všichni lidé jsou vězni, obtíženi pouty tohoto smrtelného těla: svobodní duchové, pomozte jim nést toto těžké břemeno: posilujte duši, která by měla směřovat k nebesům, aby se vymanila ze zajetí těla, které ji strhává k zemi. Všichni lidé žijí v nevědomosti a kráčejí v temnotách: duchové, kteří vidíte jasné světlo, rozptylte mraky, které nás obklopují. Všichni lidé jsou přitahováni tím, co lze vnímat smysly: vy, kteří pijete ze samotného pramene čistých duchovních rozkoší, ovlažte náš suchopár několika kapkami této nebeské rosy. Všichni lidé mají v hloubi své duši ukryté nešťastné semeno závisti, které neustále plodí spory, hádky, reptání, pomluvy a nešvary: duchové laskaví, duchové mírní, utište bouři našeho hněvu, zmírníte trpkost naší nenávisti, buďte neviditelnými prostředníky, kteří usmíří v našem Pánu naše poraněné srdce.“ (Bossuet)
Je zajímavé a svým způsobem příznačné, jaké následky vyvolává dědičný hřích v logice myšlení moderních lidí. Moderní svět, který se cítí být dotčen ve svém pocitu soběstačnosti učením církve, se bouří proti tvrzení, že „lidé mají sklon k nevyrovnanosti a ke zlu“, zároveň ale přijímá, když se v literatuře a ve filmech popisují žalostné případy lidského selhání. Pesimistické výroky ohledně zkažené lidské přirozenosti z pera filozofů a spisovatelů se připouštějí, z církevních úst je však něco takového nepřípustné. A to je při tom katolická teologie nesrovnatelně méně deprimující než spisovatelé existencionalismu: tvrdí sice, že dědičný hřích zmenšil lidskou náklonnost k dobru, to ale neznamená, že by tím narušil strukturu lidské přirozenosti: člověk není v základě zlý. Církev má daleko od toho, aby člověka zahrnula do nějakého bezvýchodného pesimismu a zoufalství, naopak – snaží se lidem ukázat světlo a energii, které jim nabízí Bůh. Tím otevírá perspektivy vedoucí k uzdravení a ke štěstí.
Praktický a teoretický popírat dědičný hřích a jeho neblahé působení na intelektuální vyrovnanost a morální zdraví člověka znamená, nepřímo popírat potřebnost andělů strážných. Ti, kteří se cítí dobře, totiž lékařskou péči nepotřebují, podobně jako lidé duševně vyrovnaní se obejdou aniž by jim někdo moudří radil. Když ale na druhé straně připustíme, že je katolické učení o dědičném hříchu pravdivé, uznáme tím současně potřebu nějakého léku. Tedy, církev nám nabízí jako terapeutický prostředek právě ochranu andělů.
Následky dědičného hříchu se neprojevují pouze ve výjimečných případech, jako je tomu u propracovanosti. Následky dědičného hříchu narušují samotné naše schopnosti a projevují se nepřetržitě jako chronická nebo vrozená vada. Dalekozraký člověk zůstává dalekozraké ve dne i v noci, v práci i v odpočinku. A podobně i morální vědomí a lidská vůle, odkázána jen sama na sebe, neustále v něčem selhává. Trvalá přítomnost zla vyžaduje, aby léčba – to znamená vďakočinenie a ochrana andělů – probíhaly souběžně. Druhým důvodem, který vyžaduje neustálá přítomnost duchovní bytosti poslané Bohem k ochraně člověka, jsou neustávající útoky jiné duchovní bytosti ďábla, démonů. O tomto tématu jsme již hovořili v předešlých katechezích. Sv. Augustin říká: „Ďábel by často rád škodil, ale nemůže, protože jeho moc podřízená jiné moci. Kdyby totiž ďábel mohl škodit tak, jakoby si přál, nezůstaly by na zemi žádní spravedliví.“
Moc démonů si jen těžko dokážeme představit. Mají moc nad hmotným světem v hranicích, které jim vymezila prozřetelnost a musí při tom respektovat přirozený řád. Mohou si zahrávat s materiálními skutečnostmi. Formou špatných myšlenek pronikají a napadají lidskou inteligenci. Otevřené jsou jim především vnější smysly a nižší schopnosti, jako je představivost, citovost a paměť. Víme jak roli v lidském chování hrají obrazy, pocity a spontánně podněty, a okamžitě pochopíme, že démoni mají obrovské možnosti, jak ovlivňovat lidské postoje a rozhodování. Mohou roznítit obrazotvornost a vyvolat takové pocity, které působí na lidskou inteligenci a podřídí si lidskou vůli ve svůj prospěch.
Jelikož inteligence démonů převyšuje lidský rozum, jsou šikovnější než všichni naši psychologové a psychiatři, zkušenější jako všichni moralisté a teologové. Jejich přirozená moc je strašná. Mohou znepokojovat našeho ducha a dokáží nám vsugerovat představy, podle kterých pak nejrůznější věci špatně posuzujeme, mohou probouzet takové obrazy, o kterých vědí, že jsou pro nás nejnebezpečnější, protože v nich máme zálibu.