3. Velikonoční středa
Budeme pokračovat ve včerejším tématu. Ke katolickému pojetí zpovědi se nerozlučně váže zadostiučinění. Potřeba zadostiučinění není vyjádřením toho, že musíme nějako zaplatit získané odpuštění hříchů. Potřebě zadostiučinění se netýká natolik Boha jako mých bližních. Ve vztahu k Bohu platí to, co učí RK:
„Jako se totiž celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými“ (Řím 5,19). Svou poslušností až k smrti splnil Ježíš zástupnou úlohu trpícího Služebníka, který „položil svůj život v oběť za vinu“ a „nesl hřích mnohých“, které „tím, že vezme na sebe jejich nepravosti, ospravedlní“. Ježíš napravil naše chyby a podal Otci zadostiučinění za naše hříchy. (615)
Mnohé hříchy ubližují bližnímu. Je třeba všemožně usilovat o nápravu (například vrátit ukradené věci, očistit pověst toho, kdo byl pomluven, poskytnout satisfakci). To vyžaduje prostá spravedlnost. Avšak nadto hřích zraňuje a oslabuje samotného hříšníka, jakož i jeho vztahy k Bohu a k bližnímu.
Rozhřešení odstraňuje hřích, ale není lékem na všechno, co hřích uvedl do nepořádku. Hříšník, který byl zbaven hříchu, musí ještě nabýt plného duchovního zdraví. Musí tedy vykonat něco navíc, aby napravil vlastní viny: musí přiměřeným způsobem „zadostiučinit“ nebo „odpykat“ své hříchy. Toto zadostiučinění se také nazývá „pokání“.
Pokání, které zpovědník uloží, musí brát v úvahu osobní situaci kajícníka a mít na zřeteli jeho duchovní dobro. Má, pokud možno, odpovídat závažnosti a povaze spáchaných hříchů. Může jím být modlitba, almužna, skutky milosrdenství, služba bližnímu, dobrovolná zřeknutí se něčeho, sebezápory a především trpělivé přijetí kříže, který musíme nést. Takové skutky pokání nám pomáhají připodobnit se Kristu, který sám podal smír za naše hříchy jednou provždy. Umožňují nám stát se spoludědici vzkříšeného Krista, poněvadž „trpíme s ním“ (Řím 8,17).
„Toto zadostiučinění, které konáme za své hříchy, není natolik naše, aby neexistovalo skrze Ježíše Krista: my totiž, kteří sami od sebe nemůžeme nic, můžeme všechno s pomocí toho, který nám dává sílu. A proto člověk nemá nic, čím by se mohl chlubit; ale všechnu svou chloubu má klást do Krista, v němž … přinášíme zadostiučinění tím, že konáme skutky ‘hodné obrácení’, které čerpají svou hodnotu z něho, jsou přednášeny Otci skrze něho a díky jemu je Otec přijímá.“ (1459-1460)
Všimněme si názorně případu Zacheje. Ježíš ho omilostnil, chce přijít do jeho domu. Odpustil mu celou jeho minulost, ale čteme v evangeliu: Všichni, kdo to uviděli, reptali: „On je hostem u hříšného člověka!” Reptali, neboť Zachej byl zloděj”. Zachej měl mnoho dluhů vůči svým bližním. Pokud Zachej nechce, aby ve chvílích, kdy se bude těšit z přítomnosti Páně ve svém domě, byl nepříjemně rušen výčitkami svých bližních, musí dát věci do pořádku. A on to brzy pochopil a vrací čtyřnásobně.
I my, chceme-li prožít skutečně svátostnou přítomnost Pána Ježíše ve svém domě, musíme napravit své vztahy vůči bližním. Tady můžeme alespoň trochu vidět, co je to křesťanské zadostiučinění. A této oblasti by se především mělo týkat pokání, které kněz ve svátosti smíření udělí. Všechno je však postaveno na základě odpuštění, které je především a zcela dílem zdarma dané milosti Boží.
Na toto musíme pamatovat v konkrétní situaci, kdy si uvědomíme, že jsme zhřešili. Tehdy naše reakce nemůže být: „Co teď udělám? Možná se nějak ubráním před Bohem? Možná se mi podaří nějak před ním ukrýt a svůj hřích zaretušovat. Pán Bůh mě přece jaksi pochopí. Zkusím se ospravedlnit, a pokud to nepůjde, složím nějakou oběť a jaksi to napravím.“ Toto je falešná cesta.
Správné počínání je: Přiznat! Stalo se, už není možné nic změnit; co se stalo, už vstoupilo do historie a nikdo to nedokáže vymazat. Třeba především klidně střízlivě říci: uznávám, udělal jsem něco, co jsem neměl udělat, co se neshoduje s Boží vůli. Uznám ten hřích před Bohem a řeknu mu: „Pane, stojím tu před tebou s pravdou, zhřešil jsem!“ Neomlouvám se, nic nevysvětluji.
Často je dokonce taková situace, že ani nejsem schopen posoudit, kolik v tom bylo skutečně mé viny, kolik nezaviněné slabosti, zda to byl hřích těžký nebo lehký. Nejsem schopen to posoudit a ani nemusím. Obracím se pouze k Pánu a řeknu: „Ty vidíš můj skutek v celé pravdě. Přijímám tvůj rozsudek, tvou kvalifikaci hříchu a vyznávám svůj hřích.“
Vyznání hříchů to není jen prosté potvrzení, že souhlasíme s Božím rozsudkem nad svým počínáním. Neboť v přijetí Božího rozsudku nad sebou je také obsaženo odvrácení vůle od toho počínání, které jako zlo odsuzuji v sobě a to je skutečný okamžik lítosti. Lítost, to je především ohodnocení činu, jeho uznání za zlo, přijetí Božího pohledu na můj čin.
V lítosti je obsažen i návrat k Bohu, předání toho, co se stalo, do jeho rukou. Ve vyznání a v lítosti se projevuje víra v Boží milosrdenství, víra v to, že Bůh mě chce vytrhnout z hříchu, protože: „Bůh nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a měl život.” Uznajíc Boží milosrdenství, vzdejme Bohu chválu.
A ještě jedno, je třeba se nám zřetelně odvolat na Krista, na jeho spasitelnou smrt na kříži a prosit Boha o odpuštění hříchů i jménem Krista a jeho smrti: Všimněme si v této souvislosti slova rozhřešení: „Milosrdný Bůh Otec, který smrtí a zmrtvýchvstáním smířil svět se sebou a seslal Ducha Svatého na odpuštění hříchů ať ti službou církve udělí odpuštění a pokoj….”
Pokud se po hříchu tímto způsobem vracím k Bohu, tak tento návrat v sobě obsahuje podstatné prvky lítosti za hříchy. Pokud lituji z ohledu na Boží lásku, pokud lituji proto, že jsem jednal proti této lásce, tak mou lítost lze nazvat dokonalou lítostí. Pokud jsem se takto upřímně modlitbou vrátil k Bohu, tak jsem povinen ihned poděkovat Pánu Bohu za to, že mi hříchy odpustil a chovat se jako kdybych už neměl hříchy.
Pro nás katolíky to neznamená, že už není třeba jít ke zpovědi, neboť svátost smíření je i tak potřebná a v jistých případech dokonce nezbytná. Tehdy prožívám smíření s Bohem v rovině svátosti, které je doplněním toho setkání ve víře. Ve svátosti prožíváme také smíření s církví. Nejprve se musí vykonat ve víře to, co se vykoná pak svátostně. A pokud se vykoná na rovině víry, tak účinku svátosti bylo dosaženo dokonce před jejím přijetím. Uvědomění si této pravdy nám dovolí osvobodit se ze zakrslého křesťanského života, utlačovaného hříchy. Musíme učinit závěry z naší víry.
Na závěr této katecheze si vyslechněme slova sv. Františka o svátosti smíření: „Moji požehnaní bratři, klerici i laici, ať vyznávají své hříchy kněžím našeho řádu. Když to není možné, ať se zpovídají jiným svědomitým a katolickým knězem. A ať vědí a mají na paměti zcela jasně:
Když přijmou pokání a dostanou rozhřešení od kteréhokoli katolického kněze, budou zcela jistě zbaveni hříchů, jen když se snaží pokorně a svědomitě vykonat uložené pokání.
Když však nemohou zrovna vyhledat kněze, pak mohou vyznat hříchy některému bratrovi, jak říká apoštol Jakub: „Vyznávejte se navzájem ze svých hříchů.” (Jak 5,16) Proto se však nesmějí přestat obracet na kněze, protože moc zadržet a odpouštět hříchy mají jenom kněží.
A po této lítosti a zpovědi ať přijmou Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista s hlubokou pokorou a úctou, majíce při tom na paměti, co sám Pán říká: „Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, má život věčný”, a „to konejte na mou památku”.