A. Různé techniky
Podívejme se, jak vypadá boj s démony? První metoda, kterou má člověk při boji s démony použít, spočívá v přesném pozorování myšlenek a obrazů, především pozorování vzájemné souvislosti myšlenek a citů a jejich pořadí.
Naslouchejme, co o tom říká Evagrius: „Jestliže chce mnich svou zkušeností znát divokých démonů a seznámit se s jejich technikou, ať pozoruje myšlenky, sleduje jejich trvání, mizení, proplétání, dobu, v níž se objevují, i to, co ten či onen démon působí, který po kterém následuje, nebo nenásleduje. Ať se pak ptá Krista na důvod toho všeho. Démoni opravdu nesnášejí ty, kdo jdou do díla s jasným vědomím, neboť oni se snaží lovit v kalných vodách těch, kteří jsou spravedlivého srdce.“
Už to, že víme o nich, snižuje jejich nebezpečnost. Toto poznání je však výsledkem dlouhého a poctivého pozorování sebe sama. Jakmile přehlédneme (pochopíme) souvislost myšlenek a citů, jakmile objevíme mechanismy, které v nás opakovaně probíhají, už jsme učinili první krok v zápase proti démonům. Jen pouhé bědování nad špatnou náladou či slabostí vůči určitému pokušení nic nepomůže. Rozhodující je odhalit příčiny špatných nálad. Na jakých vnějších okolnostech závisí, na jakých vnitřních dispozicích? Ten, kdo zná přesněji své místo ohrožení, může se proti němu také snadněji a účinněji bránit.
Skutečnost, kterou zde popisuje Evagrius, se kryje s pokyny současné psychologie chování. Psychologové nám doporučují uvědomovat si způsoby svého chování, vyzdvihovat tzv. základní často opakované součásti chování a pak se i v následujícím kroku ptát na skutečnosti, které danému chování předcházely. Rozlišují se zde čtyři druhy předchozích událostí, které ovlivňují naše chování: časoprostorové okolnosti, sociální danosti, chování druhých lidí a vlastní myšlenky. Srovnáme-li tyto čtyři, naše chování ovlivňující druhy události, se způsoby, kterými podle Evagria působí na lidi démoni, objevíme pozoruhodnou souběžnost.
Je těžko možné pozorovat démonů během pokušení, duch je tehdy zkalený. Proto si má člověk po skončení pokušení, ať už vítězně nebo pádu, situaci ještě ráz přesně zrekonstruovat: „Sedni si úplně sám, rozpomeň se všechno, co se stalo, jak to začalo, jak to pokračovalo, na jakém místě jsi byl uchvácen duchem smilstva, hněvu nebo smutku, a jak všechno přesně probíhalo. Důkladně probádej a pevně to ulož do paměti, aby si dokázal myšlenku (démona) hned odhalit, až opět přijde.“ Ne lehce uniká člověk každému pokušení, pokud ovšem dostatečně analyzuje situaci a zná, jaký mechanismus v něm proběhl, na příště si dá již pozor v „nevinném“ začátku.
Opravdu je velmi prospěšné dělat tuto analýzu. Například si položit otázku: „Jak mě ďábel dostal?“ Analýza může dopadnout i takto: „Začalo to tím, že jsem byl zvědav, co mají v novinovém stánku. Tam jsem uviděl nějaké porno. Rozhořel se ve mně příjemný pocit. Sáhl jsem po časopise, koupil jsem ho. Neudržel jsem se. Zhřešil jsem fantazií i tělem. Stydím se za to. Je mi velmi nepříjemně. Jak jsem byl spokojen a vyrovnán, než jsem se podíval do toho stánku. Nyní prožívám nepříjemnou rozervanost. Nevím se čistě dívat na kolemjdoucí lidi. Jak nepříjemně jsem spoután probuzenou žádostivostí. Na počátku byl pocit příjemnosti, který mě omámil. Teď se cítím a prožívám velmi nepříjemně.“
Mohu tuto svou analýzu nabídnout Duchu Svatému, poprosit ho, aby mi vždy připomněl tento nepříjemný pocit, kdy mě ďábel bude znovu pokoušet příjemností. Tady jsem vám uvedl vzor jak může taková analýza vypadat. Je to něco, co jsem sám přežil a nyní spíš jakoby nastala možná příjemnosti z nečistého pohledu, cítím nepříjemnost, o kterou jsem prosil Ducha Svatého, aby mi ji ustavičně připomínal. Evagrius dokonce radí, abychom klidně na den či dva do sebe démona acedie vpustili. Protože jedině tak ho můžeme poznat a následně i účinně zahnat. To bych doporučoval jen těm, kteří již žijí z Krista a mají v sobě značnou míru Kristova života.
Začínajícímu křesťanu bych to nedoporučoval. Vpustit do sebe démona, neznamená, že ho mám aktivně prosit, aby do mě vlezl, ale jako bych se alespoň teoretický nechal jím vést. Poznat jeho účinky, ale nejen ty příjemně, ale hlavně ty nepříjemně. Abychom démona mohli důkladně prozkoumat, je nutně, abychom ho trošku důvěrněji znali. Je třeba ho připustit až k sobě, aby bylo možno přezkoumat postupy, které stereotypně užívá.
Otázka po kořenech myšlenek se u sv. Antonína Velikého neustále vrací v podobě ptaní se na jméno démona. V jedné své kázání mluví o své zkušenosti s démony a radí: „Když tě zastihne nějaké zjevení, nevrhej se hned zbaběle k zemi, ale nejdříve se statečně zeptej, jakého je druhu: „Kdo jsi a odkud přicházíš?“ Pokud jsou ve vidění přítomni světci, tak tě o tom i ujistí a promění tvůj strach v radost. Pokud se však jedná o ďábelský přelud, jeho síla splaskne, když tvého ducha uvidí silného, neboť je to znamení pokoje duše, pokud se prostě zeptáme: „Kdo jsi a odkud přicházíš?“ Stejně se ptal syn Nunov – Jozue a došel k poznání, a ani Danielův nepřítel nezůstal ve své výzvě nepoznaný.“
Dotaz na jméno démona ukazuje, že se člověk nemá nechat strhnout nějakou myšlenkou, ale že je třeba mít určité vlastní stanovisko, z něhož lze posoudit vše, co na něj dotírá. Evagrius vybízí mnichů, aby posuzovaly myšlenky před tribunálem vlastního srdce a podrobovali jejich zkoušce tím, že na nich naloží určitou zátěž. Pokud před zátěží utečou, je zde důkaz, že byly démonického původu, když obstojí jsou dobré. Co rozuměl Evagrius pod zátěží na tomto místě není zcela jasné. Zřejmě však nejde při posuzování myšlenek o intelektuální proces, ale o zkoušku, nakolik se dá dle dané myšlenky žít. Pokud se dá podle nějaké myšlenky navzdory jistému odporu, očekávaným obtíž a utrpení žít, pak rozhodně pochází od Boha. Pokud ne, ukazuje to, že nás chtěl démon zmást.
V následujícím textu rozvíjí Evagrius způsob, jakým lze démonů pozorovat a poznávat: „Stejně je nutné, abychom rozeznali rozdíly mezi démony a dokázali rozlišit okolnosti jejich příchodu. Z myšlenek známe (a myšlenky rozpoznáme z věcí), kteří démoni se objevují zřídka a dolehnou pak na duši těžší a kteří se naopak objevují častěji a tím jsou i lehčí, kteří zaútočí znenadání a dohánějí ducha k rouhačství. Toto musíme rozpoznat dříve, abychom ve chvíli, kdy myšlenky začnou rozvíjet svou vlastní látku a než jsme vypuzen ze stavu, který je nám přiměřený, proti ním vyslovili slovo a tak označili démona, který nás právě napadá. Tímto způsobem dosáhneme s Boží pomocí snadno pokrok. Způsobíme tím, že se od nás démoni plní obdivu a naprostého úžasu odklidí.
Jsou uvedeny dvě účinné zbraně pro boj s démony. Nejprve je třeba démona pojmenovat. Jakmile nějakou myšlenku nebo vášeň, úmysl nebo cit, pojmenujeme už jsme od ní získali určitý odstup: Vypovězení našeho vnitřního stavu přesahuje holé vedení. Poznání může zůstat jen v naší hlavě a nedojít tak účinku. Jakmile myšlenku označíme jménem, máme ji už téměř v hrsti.
Druhou Evagriem doporučenou věcí je tzv. antirrhetická metoda: Máme démonovi vmést naprosto zcela konkrétní slova. Evagrius na jiném místě metodu vykládá ještě podrobněji: „Pokud si pokoušen, nezačínej modlitbu, dokud nevrhneš plný hněvu několik slov po tom, který tě obtěžuje. Neboť pokud je tvá duše plná myšlenek, nemůže být ani tvá modlitba čistá. Pokud řekneš proti myšlenkám něco hněvivé, zmateš a zaženeš představy, které ti protivník vnukl. Veď zahánět myšlenky, i kdyby se jednalo o dobré, je přirozený účinek hněvu.“
Smysluplné použití hněvu je tedy pro antirrhetickú metodu rozhodující. Hněv vyhání myšlenky z rozumu. Platí to jak o dobrých tak i o špatných myšlenkách. Správné užití hněvu tedy spočívá v tom, že ho nasadíme proti myšlenkám zlým. Evagrius na jiném místě říká, že bojovat proti démonům náleží emocionální části duše, ke které se řadí i hněv. Nebude tedy příliš prospěšné zkoumat své myšlenky jen rozumem a poznávat tak chybné vnitřní postoje a motivy, které nejsou ryzí. Vlastní zápas se odehrává v emocionální části duše. Musíme proti démonům nasadit své city.
Nejúčinnějším z nich je zde hněv, který se plný vzrušení obrací proti nepříteli a zahání ho na útěk. V hněvu, ten který je ohrožen, nepěstuje sebelítost, ale odvažuje se na boj. Sám aktivně a s nasazením vlastního srdce postupuje proti myšlenkám, které se ho snaží strhnout nesprávným směrem. V tomto boji lze také využít vzájemné nesvornosti mezi démony. Démon slavomanu je například protivníkem démona smilstva. Je tedy možné vypudit démona smilstva démonem slavomanu. Evagrius v této souvislosti cituje antické rčení, že: „Klíč se dá ze zámku nejlépe vystrčit klíčem.“ Po česky bychom to mohli vyjádřit jako: „Klín se klínem vyráží!“
Antonín nasazuje do boje proti démonům výsměch a zesměšnění. Když ležel zbitý a rozdrásaný démony v krutých bolestech na zemi, volal na ně výsměšně: „Kdybyste opravdu měli nějakou moc, stačilo by, aby přišel jeden. Protože vám však Pán sílu odňal, pokoušíte se nahánět hrůzu množstvím. A je opět známkou vaší slabosti, že potřebujete předstírat podobu divoké zvěře.“ Antonín neustále vyzývá mnichy, aby démony častovali pohrdáním a výsměchem. Jím aktivizujeme své emoce a ty pak vrháme proti démonům. Je to už čistě na lidské úrovni účinný prostředek, jak se stát pánem svých myšlenek.
U Antonína má však výsměch démonů své opodstatnění ve víře v Pánovu přítomnost. On je to, který v boji stojí u nás a je nám zárukou vítězství. Antonín proto mnichy vybízí, aby si sami nenaháněla před démony strach, ale aby uvážili: „Chceme ve svém nitru rozvážit, že s námi je Pán, který démony odstrašil a podrobil. Chceme si vzít k srdci, že nám nepřátelé nemohou ublížit, neboť s námi je Pán.“
Na základě své víry v Pánovu přítomnost vmete Antonín démonům do tváře vždy slova Písma. Sám vypráví o svých zápasech: „Jednou na mě přišli s vyhrožováním a obklíčili mě ve svých brněních jak dobře vyzbrojený bojovníci. Jindy naplnili dům koňmi, šelmami a hady. Já jsem si však zpíval žalm: „Jedni se honosí vozy, jiný koňmi, ale my vzýváme jméno Pána, svého Boha.“ A ve jménu Pána byly modlitbami zahnáni. Často mě trápily bitím, já jsem však řekl: „Nic mě neodloučí od lásky Kristovy!“