Duchovní útěcha.
Staří mniši říkali: „Všechno co znepokojuje, pochází od ďábla.“ Zdá se nám, že nebyly tak obezřetní jako sv. Ignác. Ovšem se to jen zdá. Oni totiž mluví k spolubratrům, o kterých je jisté, že usilují o dobro. V takovém případě skutečně každý neklid a zmatek pochází od zlého, vnitřní mír a klid je v tomto případě znamením Boží blízkosti. V pozdějších dobách se pro tyto rozdílné stavy ustálily dva výrazy: duchovní útěcha a neútecha. I když tato slova znějí trošku uměle, přece vyjadřují naši každodenní zkušenost. Někdy se modlíme rád, jindy s nechutí, ráz jsme nadšeni pro vše dobré, jindy máme odpor i k malé povinnosti.
Sv. Ignác definuje útěchu takto: „Útěchou nazývám to, když se v duši vzbuzuje nějaké vnitřní hnutí, které ji rozpálí k lásce ke svému Spasiteli a Pánu. Nemůže už tedy nic stvořeného z povrchu země milovat, jedině ve Stvořiteli. Také to je útěcha, když někdo propukne v slzy lásky k Pánu, a je to z bolesti nad hříchy nebo nad utrpením Krista, našeho Pána, nebo nad čemkoli jiným, co směřuje k jeho službě a chvále. Konečně nazýváme útěchou každý vzrůst (rozmnožení) naděje, víry a lásky a každou vnitřní bolest, která volá a přitahuje k nebeským věcem ak spáse duše, která nachází pokoj a uspokojení ve Stvořiteli a Pánu.“
Sv. František Saleský popisuje tento stav takto: „Útěchy dodávají duši chuť, posilují ducha: k pohotovosti se přidruží svatá veselost a radost ze zbožnosti, která se projevuje i navenek… Rozhodně je cennější i ta nejmenší útěcha, kterou můžeme dostat při pobožnostech, než ty nejvybranější světské zábavy.“
V životopisech svatých se dočteme o velkých útěchách. Kassian, který měl možnost 15 let zblízka sledovat egyptské poustevníky z konce 4. století, mluví o „nevýslovné radosti“, která je jímala při modlitbě, o „radostných výkřicích, které bylo slyšet až do vedlejší cely“. Evagrius hovoří o návštěvách Ducha Sv. v době modlitby. Sv. Augustin hovoří o „sladkosti Božího jména“, a o „radosti z Božích příkazů“.
Bohatý slovník v tomto smyslu užívá sv. Bernard. Útěchu nazývá nejčastěji „návštěva Páně“, „navštívení milostí“, „potěšení duše“, „zakoušení Boha“. Takové stavy se nám jeví jako něco zvláštního, nezvyklého. Hřích totiž způsobil, že jsme vnitřně rozděleni. Nejčastěji se stává, že současně cítíme z nějakého dobrého skutku vnitřní zadostiučinění, spokojenost a současně i jakousi nechuť, která neladí s mírem v srdci. Dali jsme dar a máme z toho radost a přitom nám zároveň může být líto peněz, které nás ten dar stál.
Následování Krista jmenuje tu vyšší vrstvu „milostí“, tu spodní „přirozeností“. „Přirozenost má snad různé venkovní potěšení, ve kterých mají zálibu smysly. Avšak milost hledá potěchu jen v Bohu, touží se radovat jen ze svrchovaného dobra, které převyšuje všechny viditelně věci… Přirozenost dbá jen o sebe: za sebe bojuje a argumentuje. Milost však všechno obrací k Bohu, v němž má svůj původ, sobě nepřipisuje nic dobrého,…“ Ve stavu útěchy se projeví zvláštní síla milosti. Vnitřní pravá radost je tak silná, že se rozlévá jako pramen i do okolních vrstev, do všech citů a sklonů. Člověk se cítí zase celý, nerozdělený, a proto šťastný a spokojený, plný klidu a míru. Zdá se, jako by na cestě k Bohu už nebylo žádné překážky.
Jak se zachovat v útěše? Jaký má byt náš postoj vůči útěše? Máme po ni toužit, nebo se ji dříve obávat? Jak se máme zachovat, když se dostaví? V mešní modlitbě k Duchu Svatému prosíme o to, „abychom se z jeho útěchy vždy radovali“.
Sv. Bernard nám radí: „Žádejte o to, aby vám dal světlo své zbožnosti, jasný den a odpočinek ducha, abyste žili bez bolesti uprostřed svých prací, jako voják, který již zestárl ve službě ve zbrani, abyste běželi po cestě Páně s radostným srdcem, abyste dělali s potěšením a dokonce s touhou i to, co jste předtím dělali smutně a s odporem.“
Suarez varuje, abychom nepohrdali ani malými pocity spokojenosti, které vyplývají z tělesného zdraví a svěžesti. Potřebují ji i lidé v duchovním životě pokročilí. Byl odsouzen názor Molina, podle něhož „je odporné, hrozné, nečisté všechno, co je v duchovním životě smyslové“. Zapomínáme na jednu základní skutečnost, že jsme stvořený pro radost. A zapomínáme na to, co říká Ježíš, že přišel i proto, aby naše radost byla úplná. Samozřejmě, že všichni chápeme, že křesťanství nemá nic společného s hedonismem, který se žene sobecký od jedné rozkoše k druhé a hrozně se obává utrpení. Křesťan dokáže krásné přijímat utrpení, ale také jen proto, že nás přivádí k Bohu, který je nesmírnou blažeností. Bůh není nepřítelem radosti. Bůh sám je nesmírná radost, věčný tanec a ples.
Jsou ovšem i útěchy škodlivé. Někdy se svrhnou v přehnaně vyhledávání smyslových dojmů. Někdy vedou k marnivosti a pýše. Ten, kdo se cítí dobře při konání svých povinností snadno uvěří tomu, že je lepši než druzí. Proto si nikdy nesmíme myslet, že jsme si tu útěchu zasloužili svým výkonem a že to tak vždy musí byt. Mohou byt lidé, kteří dělají velké věci pro Boha a při tom kráčejí duchovní tmou a bezútěšnosti. Podle sv. Františka Saleského máme i tuto oblast zcela svěřit do Boží prozřetelnost a říct z celého srdce, s naprostou odevzdaností jako Job: „Pán mi útěchu dal, Pán mi ji vzal, ať je jeho jméno pochváleno“. Největší útěcha je v tom, že smíme Boha chválit, děkovat mu a to bez ohledu na to, jak se cítíme, co prožíváme.
Sv. Alfonz z Liguori říká, že se útěchy mají přijímat s vděčností, ale nesmíme se při nich příliš zastavovat a vyžívat se v nich více, než je užitečné. Najednou taková útěcha zmizí, ale my musíme jít dál. Útěcha je jako kvasnice, které pomáhají tomu, aby se těsto zvedlo. Nebo mohli bychom říci, že útěcha je jako katalyzátor, který slouží k tomu, aby proběhla určitá chemická reakce. Kdo nepřeceňuje útěchy, nedá se zlomit neútechami, které se zase určitě v jiném čase objeví. Sv. Ignác proto dává výstižnou radu: „Kdo je v útěše, ať přemýšlí, jak se zachová v neúteche, která přijde později. A tehdy nasbírá právě pro tuto dobu nové síly.. A ať se snaží co možná nejvíce pokořit a ponížit, uvažovat o tom, jak málo dokáže bez milosti a bez útěchy.“
Stejně opatrně říkají i velcí mystici o zvláštních darech Ducha Sv., osvícení, prožívání Boží přítomnosti. Proč by si je nevážili? Sv. Terezie se modlí za to, aby jí takové milosti „Bůh uděloval po kapkách, i kdyby to mělo stát všechnu námahu, jaké jsme tu na světě schopni.“ A přece všichni svorně tvrdí, že je krajně nebezpečné takové zvláštní milosti vyhledávat. Není snadné při nich zachovat skromnost, a pokorné mínění o sobě.
Např. často se kněz setkává s „osvícenými“ lidmi, kteří měli údajně nějaké zjevení a už pro ně kněz nic neznamená a dokonce mnozí z nich časem odstoupí i od Božího Slova. Takové něco určitě není z Boha a začíná to velmi nadějně: „Mně se zjevila Panna Mánie, mně se zjevilo Božské Srdce.“ Aby se předešlo zdání a klamům, je v takových případech zvlášť potřebné duchovně vedení, aby se podle slov sv. Jana Klimaka „nikdo nevznášel do nebe podle své hlavy a svévole“. Bůh je Štěstí a Blaženost. Chce, abychom byli šťastní a blažení i my vrcholnou měrou. Ovšem nesmíme zapomenout, že cesta k tomuto štěstí vede skrz Kalvárii a kříž. Tento evangelijní zákon nepřipouští výjimku.
Na závěr dnešní katecheze jeden příklad ze života sv. Františka, který nám může byt výstrahou:
Jak se ďábel zjevil bratru Rufínu v podobě Kristově, aby ho oklamal a řekl mu, že je zavržen. Bratr Rufín, který patřil k nejvznešenějším lidem v Assisi, druh sv. Františka a člověk velké svatosti, zakoušel v jedné době velmi prudké ďábelské dotírání a obtěžování ohledně předurčení. Byl proto velmi zádumčivý a smutný, neboť ďábel mu stále našeptával, že je zavržen a že není z předurčených k věčnému životu a že všechno, co dělá v řádu, je pro něj zbytečné. Když toto pokušení trvalo mnoho dny, styděl se o tom mluvit sv. Františkovi, avšak přesto neustával od modliteb a obvyklých sebe záporů (zdrženlivosti). Ďábel proto začal přidávat sklíčenost (truchlivost) k sklíčenosti.
Kromě vnitřních útoků začal na něj dorážet také zvenku falešnými zjeveními. Zjevil se mu v podobě Ukřižovaného a řekl mu: „O bratr Rufín, proč se trápíš pokáním a modlitbou, když nejsi předurčen k věčnému životu. A věř mi, vždyť já vím, koho jsem vyvolil a předurčil. Nevěř synovi Petra Bernandone, kdyby ti říkal opak a taktéž se neptej na tuto věc, neboť ani on a nikdo jiní to neví, jen já, Syn Boží. Věř mi s jistotou, že si z počtu zavržených. Syna Petra Bernandone tvého Otce (Sv. Františka), nezalíbilo se mi přičíst mezi své vyvolené, ani tebe, ani jeho. Také jeho otec je zavržen, a kdokoliv ho následuje, je oklamán.“ A po těchto slovech ihned zmizel.
Bratr Rufín se dostal působením knížete temnot do takových temnot, že už ztrácel veškerou víru a lásku, které míval ke sv. Františkovi, a nedbal, aby mu o tom něco řekl. Avšak co svatému otci neřekl bratr Rufín, zjevil mu Duch Svatý. Když sv. František viděl v duchu tak velké nebezpečí jmenovaného bratra, poslal bratra Massea pro něj. Tomu bratr Rufín nevrle odpověděl: „Co mám společného s bratrem Františkem?“ Bratr Rufín: „Což nevíš, že bratr František je jako boží anděl, který osvítil tolik duši ve světě a od kterého jsme přijali milost Boží? Proto chci, aby si na každý pád šel k němu, neboť jasně vidím, že ta ďábel oklamal.“
Po těchto slovech bratr Rufín vstal a šel ke sv. Františkovi a sv. František, když ho viděl zdálky přicházet, začal volat: „Bratře Rufín, chudáček, komu jsi to uvěřil?“ A když bratr Rufín k němu přišel, vyprávěl mu sv. František, cele toto pokušení, které zakusil od ďábla zevnitř i z venku a jasně mu ukázal, že ten, kdo se mu zjevil, byl ďábel a ne Kristus a že vůbec nesmí souhlasit s jeho našeptáváním. „A když ti ďábel ještě ráz řekne, že jsi zavržen, odpověz mu: Otevři hubu a já ti tam hned našpiním. A tohle ti buď znamením, že je to ďábel: jakmile mu dáš tuto odpověď, hned uteče. A také podle toho si měl znát, že je to ďábel, když ti zatvrdil srdce ke všemu dobrému: to je jeho vlastní poslání, avšak Kristus požehnaný nikdy srdce věřícího člověka nezatvrzuje, ale naopak obměkčuje, jak říká ústy proroka: Vezmu vám srdce kamenné a dám vám srdce z masa.“
Když tedy bratr Rufín viděl, že mu sv. František vyprávěl tak popořadě celý průběh jeho pokušení, dojatý jeho slovy, dal se do velkého pláče a začal prosit sv. Františka a pokorně uznával svou vinu, že to pokušení zatajil. A tak zůstal napomínáním sv. otce pln útěchy a posily a celý přeměněn v lepšího. Nakonec mu sv. František řekl: „Chod, vyzpovídej se a nezanechávej práci ani obvyklé modlitby a věz jistě, že toto pokušení ti přinese velký užitek a potěšení. Za krátký čas to zakusíš.“
Bratr Rufín se vrátil do svého přístřešku v lese, a když setrvával s mnoha slzami na modlitbě, hle, nepřítel v osobě Boží podle vnější podoby (se mu znovu zjevil) a řekl mu: „O bratr Rufín, neřekl jsem ti, abys nevěřil synovi Petra Bernardoni a aby ses nenamáhal pláčem a modlením, proto že jsi zavržen? Nač je ti třeba se trápit dokud si živý, když pak až umřeš budeš zavržen!“ A ihned mu bratr Rufín odpověděl: „Otevři hubu a já ti do ní našpiním.“
V tom momentě ďábel v hněvu odcházel s takovou zuřivostí a pohybem kamení, sypajícího se z hory Subasio, která tam byla vedle, že trvalo hodnou chvíli, co se řítili kameny padající dolů, a takové bylo vzájemně narážení kamenů, když se kutálely, že z nich vyšlehl úděsný oheň dolů do údolí, takže na hrozný rachot, který dělali, vyšel sv. František a jeho druhové s velkým údivem ven z kláštera a chtěli vědět, jaká je to asi novina. Tehdy si bratr Rufín zcela jasně uvědomil, že to byl ďábel, který ho oklamal.
Navrátil se tedy k sv. Františkovi a znovu ještě jednou padl na zem a vyznal svou vinu. Sv. František ho těšil lahodnými slovy a poslal ho celého potěšeného do jeho přístřešku a když v tom přístřešku byl s velikou zbožností, zjevil se mu Kristus požehnaný, celou jeho duši rozehřál božskou láskou a řekl: „Dobře jsi udělal, synu, že jsi uvěřil bratrovi Františkovi, neboť ten, co ta rozesmutněl, byl ďábel, ale já jsem Kristus, tvůj Mistr. A abych tě pevně ujistil, že jsem Kristus, dávám ti toto znamení: Co budeš živý, nikdy nepocítíš žádnou truchlivost ani trudnomyslnost.“
A když mu to řekl, Kristus odešel a zanechal ho v takové radosti a sladkosti ducha a v povznesení mysli, že byl celý den a celou noc uchvácen a vytržen v Boha. Od té doby byl tak utvrzen v milosti a v jistotě své spásy, že byl celý proměněn v jiného člověka a byl by zůstával na modlitbách ve dne v noci a rozjímal o nebeských věcech, kdyby ho byli nechali. Proto o něm, to je o bratrovi Rufínovi, sv. František řekl, že byl již v tomto životě prohlášen za svatého od Ježíše Krista a že by neváhal mluvit – ale ne před ním – sv. Rufín, i když je ještě živý na zemi. Ke chvále Ježíše Krista. Amen.