Další možnost jak zahrnout práci do modlitby je předchozí a následná meditace. Znali ji už v křesťanském starověku. Např. Kassian podává zprávu, jak si poustevníci v poušti představovali ve fantazii určité situace, aby se pak ve skutečnosti mohli zachovat tak, jak si to před Tváří Boží v meditaci přáli.
V předchozí meditaci se vnitřně připravujeme na práci. Představujeme si, co na mě dnes všechno čeká, s jakými lidmi se dnes potkám, jaké jednání na mě dnes čekají… Pak prosím Boha o požehnání pro toto všechno. Svěřuji mu práci i lidi s kterými se dnes setkám. Zbavuje mě to tlaku, že jsem na všechno sám, strachu z těžkých situaci, z rozhovorů, v nichž někdy jde o zdánlivě neřešitelné problémy. Když ráno při vstávání přednesu všechny myšlenky o dnešní práci, které se objeví v hlavě, před Boží Tvář, a poprosím ho o požehnání, pak neklesám pod tíhou práce již na prahu nového dne, ale mohu se do ní pustit klidnější a uvolněnější. Právě ranní modlitba je tedy nejlepší možnost pro promeditovaní nastávajícího dne.
Jednou z forem předchozí meditace je to, že si konkrétní představím své pracoviště a pak uvažuji: tam v mé kanceláři, u mého pracovního stolu, u PC, v dílně, v kuchyni, je přítomen Bůh. Budu pracovat a mluvit s lidmi v jeho přítomnosti. Jako bych pracoval v Boží přítomnosti? Mohlo by mi to pomoci, abych nevnímal své pracoviště jako Bohu vzdálenou oblast ale jako místo, kde se cítím obklopen Boží přítomností a kde se také koná Bohoslužba.
Předchozí meditace nepracuje s vůlí, jejím plodem nejsou nějaké konkrétní předsevzetí. Spíše si jen představujeme, jakoby to bylo, kdybych byl sám v přítomnosti Boha. V podstatě jde o to, pochopit, že tajemství každého požehnaného života je ve využití přítomného okamžiku. Zasnít se do svých pozitivních možností a pak se snažit v praktickém životě připustit to, co mi vymalovala moje obrazotvornost. V předchozí meditaci bych se měl především modlit za své spolupracovníky. Modlitba nás uschopní k otevřenosti a přejnosti vůči ním a pomůže nám setkat se s nimi bez antipatie nebo agresivity, otevřeně a bez předsudků. Modlitba za spolupracovníky může zlepšit ovzduší v podniku, protože zlepší můj vnitřní postoj.
Příklad, jak může modlitba pozitivně ovlivnit atmosféru, nám dává Silván. Silvan byl mnich na Athose. Dlouhá léta byl ekonom a měl na starosti dělníky. „Když ráno procházel dílnami, dával předákům potřebné rozkazy. Pak šel do své cely, aby se modlil za všechny lidi. Jeho srdce trpělo, protože měl soucit s každým dělníkem… V tichosti se modlil za Boží lid a dělníci to cítili a milovali ho. Nikdy je nenutil do práce, nehonil je, ale oni pociťovali jeho milující péči, a proto pracovali s veselou myslí a usilovněji než pod vedením jiných ekonomů. Ti dbali především na zájmy kláštera; a kdo by nevěděl, jak snadno se na lidi zapomíná, když se jedná o vlastní zájmy.
Zvláště před těžkými situacemi, např. před poradou bychom se měli modlit za své spolupracovníky. Modlitba nás zbaví strachu a tlaku, že musíme prosadit své mínění, a dovolí nám uvěřit v dobré úmysly našich partnerů v dialogu. Staneme se bdělejšími vůči naším vlastním emocím, budeme moci odbourat svou podrážděnost a tak přispět k pozitivní atmosféře. Modlitba nám dovolí důvěřovat, že Bůh je přítomen i při naší zdánlivě čistě světské poradě, že může promluvit skrze každého spolupracovníka a ukázat nám nejlepší řešení. Takový postoj umožní objektivnější rozhovor, vzájemné naslouchání bez předsudků a obav a povede nás k nejefektivnějšímu výsledku spíše než naše diplomacie.
V následné meditaci znovu procházím práci uplynulého dne. Mohu se tiše posadit před Boha a nechat běžet celý den jako film; práce, rozhovory, lidé, konflikty, které se objevily, moje reakce, myšlenky, pocity a nálady. Rozprostřu to vše v tichosti před Bohem, pokouším se to k němu pozvednout, aby přijal den s jeho dobrými stránkami i z jeho selháními, aby odpustil, co bylo špatné, aby uzdravil, co bylo ve mně zraněná nebo co jsem já zranil v druhých. V tiché modlitbě vyplave na povrch vše, co se mě během dne silně dotklo, ale co jsem neměl čas strávit.
Abbe Neilos, považuje za funkci modlitby, připomenout nám vše, co bylo v našem chování přes den špatné: „Každý čin pomsty vůči tvému bratrovi, který tě urazil, vystoupí v hodině modlitby ve tvém srdci.“ Modlitba po práci dá vyplout na povrch všemu, čímž nás obžalovává naše svědomí. Konfrontuje nás s námi samotnými. Bůh nám v modlitbě ukazuje, jak před ním vypadá naše práce a jak před ním při ní vypadáme my sami.
Následná meditace bere za předmět modlitby samotnou práci, protože smyslem modlitby je i sebepoznání. Právě práce a naše postoje v ní nám cosi vypovídají o našem nitru. V tomto smyslu říká jeden z otců o modlitbě: „Když si člověk nevzpomene na své činy, vyjde jeho modlitební úsilí neprázdný.“ Podle mé momentální vnitřní situace se některé věci budou v následné meditaci stále vynořovat a zaměstnávat mě.
Možná to bude určitý spolupracovník, který mi jde trvale na nervy a rozčílí mě, sotva vstoupí do místnosti, na kterém mi vadí prostě vše: jeho vystupování, jeho řeč, jeho gestikulace, jeho chůze, jeho životně postoje. Pokud rozprostřu svůj vztah k němu v modlitbě před Bohem, může se mi leccos vyjasnit. Poznám, proč mě právě on tak rozčiluje. Musí to přece mít svůj důvod i ve mně. Snad staví zrcadlo mým vlastním chybám nebo přinejmenším slabým a citlivým místům, s nimiž jsem se sám ještě nevyrovnal, ukazuje mi moje rány a zranění, které jsem s námahou polkl a pak se snažil zatlačit, které však nejsou ve mně uzdraveny a hnisají. Když před Bohem medituji svůj vztah ke svému spolupracovníkovi, nemohu prostě zůstat u svého hněvu nebo žárlivosti. Nemohu před Bohem dále na něj nadávat, ale stavím se se svým hněvem před Boha, aby mi ukázal, co je ve mně základem mé agresivity, kde jsou mé reakce přehnané a co vlastně na druhém odmítám.
Taková modlitba mi může vnést jasno do mých emocí. Může mi však také lépe pomoci chápat mého spolupracovníka. Jeho samotného mohu před Bohem premeditovať, představit si čím trpí, po čem v nejtajnější vnitřku touží a co skutečně potřebuje. Takto proniknu škarupinou jeho chování, které mi vadí a začnu chápat a přijímat něco z jeho podstaty. A snad se mi pak podaří uvěřit, že aj v něm je Kristus přítomen a že v něm chce Kristus nabýt svou podobu.
Jindy ve mně při této modlitbě vyplouvají na povrch nějaké negativní pocity: hněv, nespokojenost, rozmrzelost, nechuť. Mám všeho dost. Mám pocit, že mě druzí využívají, práce mě už nebaví. Nejraději bych se vším praštil. Pokud rozprostřu všechny tyto pocity v modlitbě před Bohem, tak se za nimi objeví moje chybné vnitřní postoje i můj základní postoj vůči Bohu. Pokud stále pracuji bez chuti, tak je příčina jistě nejen ve způsobu mé práce ale i ve mně. Snad je pro mě moje práce prostě nepřijatelná a připadá mi, že je mě na takovou práci škoda, nebo se cítím ukřivděn, odstaven, nedoceněný.
Snad mi je smutno za mými vysněným představami a mrzutě registruji, že nejsou dosažitelné, nemohu se smířit se svou prací, hledám chyby u druhých, u šéfa, který mi takovou práci přidělil, a nakonec snad u Boha samého, kterému nemohu odpustit, že ode mě čeká právě tuto práci, zatímco jsem přece stvořen pro nějakou mnohem lepší, a že mi dává takových spolupracovníků i když si podle svého úsudku zasloužím lepších.
Pocit, který mnozí lidé při práci poznali, je pocit přetížení, vyčerpání, únavy. Obyčejně si myslíme, že tento pocit je výsledkem práce. Kdo mnoho pracuje, unaví se, vyčerpá. To však platí jen částečně. Z velké části záleží na našem subjektivním postoji, nakolik se necháme prací vyčerpat. Ze zkušenosti víme, že ten, koho práce baví, může pracovat bez únavy déle, než ten, kdo začíná práci bez chutí a sám se při tom lituje, jako je těžká, nebo i ten, kdo pracuje křečovitě zaměřený jen na svůj vlastní výkon a úspěch.
Henry Nouwen objevil ještě jeden důvod své pracovní vyčerpanosti. Jednou mluvil s opatem Johnem Eudesem, že ho přednášky a rozhovory s pacienty velmi unavují. Zde mu opat odhalil důvody: „Vkládá mnoho energie do každého setkání s lidmi, do každé přednášky, jak by musel znovu a znovu dokazovat, že si zaslouží, aby ho lidé poslouchali, aby se mu pacient otevřel.“ Vkládáte do hry celou svou totožnost a začínáte vždy od nuly. Zde bude velmi důležitá modlitba a meditace, protože tam najdete svou nejhlubší totožnost a to vás ochrání vždy, když spolupracujete s druhými lidmi, dávat do sázky celou svou bytost.
Protože ve své práci hledáme stále svou identitu a sebepotvrzení, jsme přetížení. Kdybychom jednoduše konali práci jako svou roli, kvůli službě a ne kvůli uznání, pak bychom byli méně křečovití a při tom bychom dokázali pracovat více a efektivněji. Chceme prací dosáhnout příliš mnoho věcí, které vůbec nejsou jejím smyslem: toužíme po uznání druhých, chceme být chváleni a ctěni, chceme sami sobě dokázat, že něco dokážeme, že naše práce za něco stojí. Jsou to jakési postranní úmysly.
Měli bychom se samozřejmě své práci plně věnovat. Když mám přednášku, musím se opravdu zaměřit na lidi, ale musím se vzdát úsilí, chtít jim dokázat, že jsem hoden toho, aby mě poslouchali. Nesmím se usilovat o úspěch za každou cenu. Musím říct to, co je třeba říci, bez ohledu na to, zda se to lidem bude líbit nebo ne. Reakce posluchačů je jejich věcí.
H. Nouwen analyzoval spolu s opatem ještě jeden pocit, který ho často propadal při práci v klášterní pekárně: pocit monotónnosti a otupělosti, který na něj padá, když při běžícím pásu lepí samolepku na nekonečnou řadu chlebů. Když se o tom bavil s opatem, dozvěděl se, že právě tento druh práce mu dává příležitost zakusit zcela hluboko svou odpoutanost, své odcizení světu, sobě samému. Když něco píše nebo přednáší, může vždy tyto věci manipulovat, může do práce vkládat svá přání a svou snahu o uznání. Při tak jednoduché prací, jako je práce u běžícího pásu, nemůže manipulovat nic. Je zcela jednoduše konfrontován s úkolem. A právě to mu může pomoci objevit své hluboké odcizení, vnitřní prázdnotu, jeho diskontinuitu s Všudypřítomným Bohem. Kdyby se skutečně cítil spojený se svým světem, kdyby byl skutečně jeho částí, nenaříkal by na otupělost nebo nudu.
Měli bychom někdy analyzovat své naříkání na otupující práci. Spočívá to skutečně v její nesmyslnosti ? Nebo spíše v tom, že zde nemohu udělat nic zajímavé, že jsem prostě konfrontován s úkolem, prací, které se podrobuji, bez toho, abych mohl postavit sám sobě do centra. Tak jednoduchou práci, jako je lepení samolepky, může člověk považovat za nudnou, nebo ji může udělat pro sebe zajímavou tím, že se pokusí vytvořit nový rekord. V každém případě ji však v takovém případě dělá neklidně a roztržitě. Člověk ale může takovou práci konat i tak, jakoby teď neexistovalo nic důležitějšího, oddá se jí a cítí, že ho uklidňuje, že se při ní může modlit.
Ruční monotónní práce strhává masku z mých iluzí. Ukazuje, že stále vyhledávám zajímavé, vzrušující a rozptylující činností, abych svého ducha udržoval neustále zaměstnaného a ušetřil ho tak konfrontace s vlastní nahotou, bezmocí, smrtelností, slabostí a prázdnotou. Otupující práce nakonec odhaluje i mou podstatnou nechránenosť a činí mě zranitelnějším. Doufám a modlím se, aby ve mně tato nová zranitelnost nevzbudila strach a hněv, ale naopak otevřenost pro Boží dary a milosti.
Meditace následná po práci mě povede ke stále lepšímu sebepoznání a naučí mě naslouchat Božímu hlasu uprostřed mého života. Má však ještě jednu pozitivní funkci. Zbavuje mě tíhy mé práce. Pomáhá mi odpoutat se od ní. Když si ji ještě jednou promítnu před Božím pohledem, tak ji vnitřně zpracuji, vyrovnám se s ní, přijímám od Boha to, co bylo, a stávám se tak schopen skutečně se odpoutat od práce, osvobodit se od ní, abych byl zcela otevřen pro to, co mě očekává po práci doma. Mnozí lidé dnes trpí tím, že se nedokáží ani ve volném čase od své práce myšlenkami odpoutat. Nedokáží vypnout. Práce je pronásleduje ještě i doma, jsou stále tak zaměstnáni zážitky a problémy, které na ně útočili při práci, že jsou neschopní otevřít se rodině. Motají se stále kolem toho, co dělali, jak dělali, co si o nich myslí ti druzí a jaké důsledky může mít jejich rozhodnutí, ale to vše bez modlitby, bez odevzdání Bohu a proto je to stále vězní.
Pokud předložíme v modlitbě Bohu svou práci, s našimi rozhodnutími a reakcemi, chybami a zanedbáními, pak k ní můžeme před Bohem říct své ano. Protože jedině Bůh dokáže unést tíhu našich životů, našich chyb a omylů. Přijímáme svou práci od Boha takovou, jaká je, a teď mu ji předáváme. Soud nad ní patří Bohu. Nic si sami nevyčítáme, nedrásame se pocity viny ani nehloubáme nad tím, co si teď asi ti druzí o mně myslí a zda si vůbec všimli můj výkon a zda spatřili i moje chyby. A vzdáváme se pokušení, abychom se vyčerpávaly myšlenkami o důsledcích našich rozhodnutí. Dáváme svou práci Bohu a důvěřujeme, že ji přijme takovou jaká byla, že odpustí, co bylo špatné a že může všechno dovést k nejlepšímu cíli. Nechlubime se, pokud se nám něco povedlo, ale i toto předáváme Bohu a děkujeme mu za to, co skrze nás vykonal. Smíříme se v modlitbě s tím, co bylo a takto se otevřeme tomu, co bude. Nyní se můžeme s bdělostí a duchapřítomností věnovat tomu, co je důležité teď, rodině doma, lidem, kteří na nás čekají, tichu, knize, modlitbě.
Mohl by vzniknout dojem z toho, co jsme o práci a modlitbě říkali, že modlitba je všelék na všechno, že vyřeší všechny naše každodenní problémy. Zkušenost však ukazuje, že tomu tak není, že se mnoho věcí v našem životě nepodaří vylepšit ani modlitbou. Co s tím? Má se člověk rmoutit nad tím, že jeho modlitba je slabá? Ne, dost často není možné problémy vyřešit modlitbou. Je nutně je jednoduše unést. A je docela reálné, že navzdory mým snahám za někoho se modlit s tím člověkem i tak nedokážu vyjít, a dokonce se zdá, že se naše vztahy spíše zhoršují než zlepšují. Ani moje modlitba, ani analyzování mého vztahu k němu před Bohem nepomohlo. Tehdy mi nezbývá nic jiného, než tuto situaci v modlitbě přijmout a vydržet, trpělivě, bez tlaku na výkon, že se skrze mou modlitbu přece něco musí změnit.
Možná Bůh chce, aby se právě zde nic nezměnilo, aby to byl můj osten v těle, který mě otevírá jeho milosti. To je zkušenost, kterou popisuje sv. Benedikt, když vyučuje pokoře: Mnich si říká: „Stal jsem se před tebou jakoby tažným zvířetem a jsem přece stále při tobě.“ Snad někomu při zvládání takové neřešitelné situaci pomůže následující představa: Bůh ode mne očekává, že snesu tohoto člověka, tuto práci, tuto situaci. A já s tím souhlasím, i kdyby se během čtyřiceti let nemělo nic změnit. Teprve když dokážu vydržet tuto představu, odevzdal jsem se Boží vůli. A až tehdy se možná bude moci něco změnit k lepšímu.
Jeden starší spolubratr vyprávěl ze svého životě, s kolika obtížemi se setkal, jako představení někdy přepínaly jeho poslušnost a jak s ním spolubratři velmi často nespravedlivě nakládali. Na otázku, jak to dokázal zvládnout a jak si navzdory tomuto zachoval svůj humor, odpověděl: „Tu pomůže jen modlitba.“ „Co jste se modlili?“ „Bolestný růženec: který se pro nás krví potil a který byl pro nás ukřižován. To stačí.“
Víceletá a trvalá meditace Getsemany a Golgoty ho uschopnili k tomu, aby se vyrovnal s těžkými situacemi, nezhroutil pod jejich tíhou, ale zůstal vnitřně klidný a veselý. Často nás analyzování v modlitbě nikam nedovede. Nezůstane nám nic jiného, než objevit svou situaci v Ježíšově cestě a čerpat sílu z rozjímání křížové cesty nebo bolestného růžence a tak ji vydržet.
Když v modlitbě tuto neřešitelnou situaci stále přijímáme a snášíme – na způsob předchozí a následné meditace na základě rozjímání o Ježíšově utrpení, – nezmění se sice navenek, zato však ve svém jádru, protože jsme se v ní setkali s Kristem. Možná budeme muset roky žít s problémem, který nelze vyřešit. Některé vztahy mezi lidmi jsou tak zpackané, že je nelze změnit. A často ani při nejlepší vůli není možné změnit nesnesitelnou situaci na pracovišti. Možná se budeme muset roky modlit Křížovou cestu, abychom se s tím dokázali vyrovnat. Nebo musíme stále meditovat tytéž biblické slova, modlit se stále stejnou střelnou modlitbu, abychom pomalu vrůstali do postoje Ježíšova, který svůj život s jeho problémy také nevyřešil, ale protrpěl a právě tím vykoupil.
Závěr
Ora et labora, to není kvantitativní označení benediktinského života, který kromě modlitby zahrnuje rozmanitou práci. Je to spíše duchovní program, cesta, jak se setkat s Bohem uprostřed vlastního života a dovolit mu vejít do své každodennosti. Životní pravidlo „modli se a pracuj“ je pomocí k duchovnímu zvládnutí všednosti a k rozpoznání, že právě ona je místem, kde ode mne Bůh nejvíce očekává a kde se rozhoduje, zda chci sebe a svůj život zachránit nebo mu ho odevzdat a darovat zpět. Práce, všednost nejsou místy od Boha vzdálenými, ale jsou plné Boha (duchovní), kde se můžeme zacvičit do lásky, trpělivosti, nesobeckosti, úcty a poslušnosti, a otevřenosti vůči Bohu a lidem. Zkušenost s Bohem není vyhrazena tím, kdo se zcela stáhli ze světa, ale je možná každému, i uprostřed vřavy všedního dne. Ora et labora je obecně křesťanské životní pravidlo, protože přijímá vážně fakt Božího Vtělení. Bůh se zjevil v těle a tak se nám zjevuje i dnes, v našem vlastním těle, v těle našeho prostředí, naší práce, naší každodennosti. Zdá se nám, že tělo nám spíše Boha skrývá. Pravidlo „modli se a pracuj!“ nás chce naučit vidět jasně, abychom poznali Boha v těle naší všednosti a dotkli se ho tam, kde nám dennodenně vychází On sám vstříc.