„Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi?“ On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ (Gen 3,8-10)
Bible ukazuje dramatické následky prvního hříchu, kterého se dopustili naši prarodiče. Teologie nás poučuje, že prvotní hřích není náš osobní hřích, ačkoli se každého až velmi osobně dotýká: „Co se dozvídáme z Božího zjevení, to se shoduje se zkušeností. Vždyť pokud zkoumá člověk své srdce, poznává, že je nakloněno i ke zlému a zapletené do mnoha špatnosti; to nemůže pocházet od dobrého Stvořitele.“ (GS 13)
Církev vždy učila, že mnohé ubohosti, které lidstvo těží, a lidskou náklonnost ke zlu a ke smrti, nelze pochopit bez přihlédnutí ke skutečnosti, že Adam nám předal hřích, kterým jsme nakaženi od početí a který je „smrtí duše“.
Co způsobil prvotní hřích? První důsledek nacházíme v přečteném textu z knihy Genesis. Člověk začíná mít z Boha strach. Adam se před Bohem skrývá. Před hříchem mu byla přirozená důvěra a všeobjímající láska. Hřích v jeho duši zatemnil obraz Boha a namísto důvěry se začal v něm objevovat strach. Strach způsobuje, že se člověk stává bytostí opancéřovanou, uzavřenou. Sv. Augustin označuje hříšníka výstižným výrazem „homo incurvatus in se“, tedy „člověk zkroucený do sebe (uzavřený do sebe)“. Namísto víry, která měla vést k lásce, ho formuje strach.
První lidé v ráji žili v řádu Bohočlověka, v milosti Kristovy. Měli v srdci Boží Slovo a žili v Duchu Svatém, svou neposlušností ztratili Boží přátelství, ale neztratili Boží Lásku. Přátelství můžeme definovat jako pohodu Lásky. Bůh nepřestává člověka milovat, jak nám to dokazují celé Dějiny Spásy, ale nemůže se projevit v něm bez jeho souhlasu, jako činná Láska, protože respektuje lidskou svobodu.
Bez Boha člověk nemůže naplnit smysl své existence „stát se Božím obrazem – Bohu podobným“. Není v něm Dobrota, Moudrost, Spravedlnost a Svatost.
Bez Boha je člověk bezmocný, vydán do područí svých pudů. Toto vyjadřuje řecké slovo HAMARTIA, které znamená tolik jako stav ztracené Spásy. V hříchu se konalo proti Bohu, po hříchu člověk existuje proti Bohu.
Sv. Pavel stav člověka po dědičném hříchu charakterizuje jako stav bezbožnosti (gr. ASEBEIA) a z toho plynoucí morální bezmocnosti. Tato bezbožnost se týká všech. Je to stav nepřítomnosti Božího Ducha v našem srdci. My všichni, jako potomci Adama, se rodíme s touto duchovní prázdnotou v srdci. Nejsme bezbožní ve smyslu světonázoru, ale ve smyslu absence Boží dobroty a moci v našich srdcích.
Problém není jen v tom, co konáme, nebo nekonáme, ale v tom, co po prvotním hříchu jsme. Dokážeme být slušní, ale bez Boha nemůžeme být skutečně dobří. Člověk se rodí jako bezmocný vůči ďáblu, stává se otrokem hříchu.
Člověk ztratil Ducha Svatého – bytostnou Dobrotu, Rajskou blaženost. Probudila se v něm žádostivost. Písmo říká, že se mu „otevřeli oči“. Krása těla se stala pro člověka velkým problémem. Člověk se už nedokázal na druhé dívat s nesobeckou láskou, která je z Boha, ale jen ze sobeckou žádostivostí. Tak, jak bezprostředně vyšel z božích rukou, tuto těžko zvládnutelnou situaci neznal.
Proč? Neboť vnitřně byl spojen s mnohem větším pramenem štěstí, než je lidská sexualita. V jeho srdci byla ustavičná radost z Boha, neboť i v bližním nacházel Boží obraz. A proto, i když určitě i u prvních lidí existovalo sexuální touha, nebyla dominantní, ale byla hodnotou až po lásce k Bohu, zjevujícím se v člověku.
Před hříchem mohl člověk existovat ve své nahotě a nebyl to pro něj problém. Po hříchu se v něm objevila žádostivost. Člověk ustavičně touží po ztracené blaženosti. Všichni máme v sobě hluboko vepsanou vzpomínku na tuto prvotní blaženost, kterou jsme v Adamovi ztratili, a proto ji hledáme a ne vždy správným způsobem a na správných cestách.
Boží Slovo říká: “Bůh se slitoval nad člověkem a ušil mu koženou suknici.” Naše šaty vydávají svědectví o tom, co se stalo.
Dalším důsledkem je skutečnost, že člověku se zatemnil rozum, ztratil Světlo poznání. Adamovi na počátku svítilo Světlo poznání, v němž věděl o sobě i o přírodě všechno. Jen takto víme pochopit určité stopy Prazjevení, které se zachovaly v některých starověkých kulturách. Po hříchu se rozum člověka zatemnil a vůle se naklonila ke zlu.
I ten nejmenší brouček „ví“ ihned po svém vylíhnutí, co je pro něj dobré a co mu prospěje a člověk, vrchol stvoření, to neví. Nezná ani zákonitosti těla, ve kterém žije. Je paradox, že existujeme v těle, o kterém nevíme skoro nic a pokud něco víme, tak jen za cenu studia. Člověk se musí všechno učit.
Soulad, ve kterém žili první lidé, díky přátelství s Bohem, je zničen. Vláda duchovních schopností duše nad tělem je podlomena, spojení muže a ženy je podrobeno napětím, jejich vztahy jsou poznamenány žádostivostí a sklonem k panování.
Lidé už netvoří přirozené společenství jako zvířata. A to všechno proto, že člověk ztratil svůj střed, kterým je Boží Slovo, které je základem pro stejné myšlení a chtění. Soulad s tvorstvem je rozbitý, stvoření se člověku odcizilo a stalo se mu nepřítelem. Vinou člověka je stvoření „podrobeno nicotnosti“ (Řím 8,20).
Jaké mohlo být krásné, žít v přirozenosti, která není narušena, která může to, co chce, protože nechce zlo. Jaké úžasné je mít Boží zákon vepsaný hluboko v srdci a poslouchat tento zákon, tak jako poslouchají zvířata zákony přírody. Toto Adam ztratil a spolu s ním my všichni.
Hřích je provinění proti rozumu, pravdě a svědomí: je to přestupek proti pravé lásce k Bohu a bližnímu způsobený zvráceným lpěním na určitých dobrech. Byl definován jako „slovo, skutek nebo touha proti věčnému zákonu“.
Zmíním několik řeckých výrazů, kterými Písmo označuje hřích.
Řecké slovo ADIKIA, vyjadřuje fakt, že každý hřích je nespravedlností vůči Bohu, popíráním Božího práva na člověka.
Další slovo PSEUDOS vyjadřuje, že hřích je lží. Hříšník žije v poddanství lži, daleko od světla Pravdy.
Řecké slovo ANOMIA vyjadřuje skutečnost, že každý hřích je porušením Božího zákona. Kdo se staví proti Božímu zákonu, stává se neposlušným samému Bohu.
Hřích je něčím mnohem temnějším a hrozivějším, než si člověk dokáže představit. Hřích je sebeláskou až k pohrdání Bohem.
Vnitřní situaci, která se objevila v člověku po hříchu, výstižně popisuje sv. Pavel v listu Římanům:
„Víme, že zákon je svatý – já však jsem hříšný, hříchu zaprodán. Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli, pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý. Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně. Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá.
Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho! – A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu.“ (Řím 7,14-25)
Sv. Pavel nás poučuje: „Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy (a chybí jim Boží sláva)“ (Řím 3,23) „Všichni jsou pod mocí hříchu“ (Řím 3,9). A jelikož platí toto Pavlovo tvrzení, člověk sám od sebe nedokáže vypovědět, co je to hřích a to proto, že je sám v hříchu a je tedy vůči němu zaujat. Jedině Boží Zjevení dokáže správně definovat hřích.
Sv. Pavel, základní hřích, prvotní předmět Božího hněvu, vidí v bezbožnosti (gr. ASEBEIA) a hned přesně vysvětluje jak se bezbožnost projevuje: v odmítnutí oslavovat Boha (gr. DOXAZEIN) a v nevděčnosti vůči Bohu (gr. Eucharistein). Jinými slovy, v odmítnutí uznat Boha v jeho Božství, nevzdávaní mu patřičné úcty.
Bezbožnost spočívá v „ignorování“ Boha, svého Otce a Stvořitele. Ignorovat neznamená: „nevědět, že Bůh existuje“, ale chovat se tak, jakoby neexistoval.
Možná nás zarazí, že apoštol prohlašuje všechen morální úpadek, za následek Božího hněvu. Boží hněv nespočívá v tom, že by Bůh přestal být Láskou a změnil tak postoj vůči nám. Bůh nemůže popřít sám sebe. Boží hněv chápeme jako odstoupení Boha z lidského života. Člověk je bez Boha zcela ztracený ve svých neovládané podnětech a vášních. Hřích je současně trestem sám sobě.
Sv. Augustin říká: „I když jsou tyto činy trestem, jsou sami o sobě hříchem, protože trestem za nečistotu je zase nečistota sama: Bůh trestá zlo a z jeho trestů pramení další hříchy.“ (De nat. Et grat. 22,24)
„Pán, Bůh .. vyhnal člověka a na východ od ráje Edenu postavil cheruby a s vytaseným ohňovým mečem, aby střežili cestu ke stromu života.“ (Gen 3,23-24) Žijeme ve „vyhnanství daleko od Pána“.
Písmo mluví o dvou skutečnostech, které ovládli lidskou realitu a od kterých se Bůh distancuje: a to jsou hřích a smrt. Sv. Jan z Damašku k tomu říká: „Bůh nás stvořil k neporušitelnosti, a když jsme překročili jeho spasitelné přikázání, potrestal nás rozkladem – smrtí, aby se zlo nestalo nesmrtelným.“ Smrt ukončuje existenci zla v osobě konkrétního člověka.
První místo v Písmu, kde je „hřích“ přímo jmenován se nachází v Gen 4, kde se popisuje pokušení Kaina: „I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“
V hebrejském textu je užité totéž slovo, jako o ženě, která bude dychtit po muži. Hřích je zde představován jako démon, který chce člověka ovládnout. 1Pt 5,8 se říká, že jako hladový lev touží po kořisti, tak ďábel žádostí za člověkem, aby ho ovládl. Ale i nám je řečeno: „Ty však máš nad ním vládnout!“ Každým zlým skutkem se člověk otevírá démonům.
Sv. Antonín Velký výstižně vyjadřuje tuto pravdu: „Každý člověk, který se kochá v hříšných skrytých úmyslech, vinou svobodné vůle padá, když otročí – soucítí s tím, co do něj vkládají nepřátelé (démoni) a když si myslí, že se omluví pouze navenek provedenými skutky, přičemž jeho vnitřek je obydlím zlého ducha, který ho učí jakémukoliv zlu. Jeho tělo se naplňuje nechutnými hanebnostmi.
Neboť, kdo je už ráz takový, toho pak ovládají démonické vášně, které už ani od sebe neodhání. Démoni nemají viditelné tělo, ale my jim propůjčuje své tělo, když naše duše od nich přijímají temné skryté úmysly: neboť, jestliže přijímáme tyto skryté myšlenky, přijímáme samotné démony a zjevnými je děláme v těle.“ (List 6)
Tak jako po prvotním hříchu, kdy se Bůh ptá: „Adam, kde jsi?“ i po zavraždění Ábela se vyskytuje otázka s tázacím zájmenem „kde“: „Kde je tvůj bratr?“ Lidský hřích způsobuje chaos? Byl zmařen lidský život a to znamená pronikavý zásah do Boží svrchovanosti. Prolita krev volá k Bohu o pomstu. Začarovaný kruh pomsty se stále šíří, dokud nepřijde ten, jehož krev volá o odpuštění a to je náš Pán, Ježíš Kristus.