„Milovaní. Toto je poselství, které jste slyšeli už na začátku: máme se navzájem milovat.“ Základní zvěstí a povinností křesťanů je vzájemná láska. Ale co je to láska? Láska je jednota lidské vůle s vůlí Boží. „Kdo zachovává mé přikázání, ten mě miluje“ říká Ježíš. Poslušnost Božím příkazům je láskou i vůči bližnímu. Člověka nemůžeme bezvýhradně poslouchat a milovat, protože lidská vůle se po dědičném hříchu naklonila ke zlu. S vůlí člověka se mohu jen tehdy a natolik sjednotit, nakolik on poslouchá Boha. Těžiště lásky je ve vůli, ne v citech. Pravá Láska způsobuje blaženost. Láska je vůlí Boží, příkazem Nejvyššího. Bůh Láska = Život.
„Ne jako Kain; který byl ze zlého ducha a zabil svého bratra. A proč ho zabil? Protože jeho skutky byly špatné, ale skutky jeho bratra byly spravedlivé.“ Důsledky odtržení se člověka od Boha nedali na sebe dlouho čekat. Člověk opustil Boha – Lásku a okamžitě ztratil úctu k člověku, k sobě samému i ke svému bližnímu. Po zradě Boha – Lásky nastupuje vražda člověka. Proč Kain zabil Ábela? Protože jeho skutky byly špatné a bratrovy spravedlivé. Kain nesnesl spravedlnost.
„Bratři, nic se nedivte, že svět vás nenávidí.“ Pokud se stáváme obrazem božím, stáváme se současně i výčitkou tomuto světu. Zjevení Boha způsobuje jakési zrcadlení. Každý v něm vidí svůj hřích. Herodes viděl v Ježíši Jana Křtitele, jehož předtím dal zabít. Pomatení farizeové viděli v něm pomatence. Jen čisté srdce může v Bohu vidět Boha. Čistě srdce je srdce svobodně od sobectví. Člověk se stává čistým, když přijímá Ježíše jako svého Pána. Pokud žijeme Boha – Lásku, nemáme se divit, že nás svět nenávidí. Pán Ježíš nikdy neučil, že křesťanství znamená být se všemi za dobré. Apoštolům výslovně řekl: „Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.“
Když mluvíme o světě, musíme rozlišovat dvě skutečnosti: Svět jako Boží dílo a svět, deformovaný hříchem člověka. Boží slovo nám říká: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ Toto si musíme uvědomovat vždy, když chceme zaujmout správný postoj k věcem tohoto světa. Základní pravda, kterou Písmo sv. učí a slaví je: „Svět byl stvořen ke slávě Boží.“ Věříme, že Bůh stvořil svět podlá své moudrosti. Věříme, že svět pochází ze svobodné vůle Boha, který chtěl, aby se tvorové podíleli na jeho bytí, na jeho moudrosti a na jeho dobrotě. Tyto pozitivní pravdy musíme mít vždy na paměti, když chceme mluvit o světě negativně. Nikdy na toto nesmíme zapomínat. Od okamžiku prvotního hříchu se svět člověka dostal pod moc zlého ducha až natolik, že ďábel může Ježíšovi při pokušení přímo říci slova o královstvích celého světa: „Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám: Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé.“ (Lk 4,6-7).
Satanova vláda je důsledkem nesprávné volby prvních lidí, kteří se přiklonili svojí vírou na stranu svého pokušitele. Po právní stránce ďáblu svět nikdy nepatřil, protože byl stvořen pro člověka. Je to lidský svět, svět nás lidí. Ale faktický ho ďábel může ovládat natolik, nakolik mu to člověk svou poddajností umožní. Zlý duch sám nemůže páchat v tomto světě špatné skutky, může tak činit jen rukama lidí. Hříchy vedou ke vzniku společenských poměrů a institucí, které jsou v protikladu k Boží dobrotě. „Struktury hříchu“ jsou výrazem a důsledkem osobních hříchů. Přivádějí své oběti k tomu, aby samy páchaly zlo. Tedy pokud hovoříme o světě, jako o protivníku božím, máme na mysli tyto hříšné struktury, které do slova a do písmene mají moc zkazit dobré Boží dílo v člověku.
„My víme, že jsme přešli ze smrti do života, a proto milujeme bratry. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti.“ Prošli jsme ze smrti do života, protože milujeme bratry. Cesta Lásky je cestou do Života. Láska = Život. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. Nenávist = smrt. Je však jedna forma nepřátelství, kterou Bůh člověku přímo přikazuje. Bůh stanoví nepřátelství mezi člověkem a ďáblem. Člověk se ve vlastním zájmu nesmí přátelit se zlem. Zde není Láska možná, protože ona vytváří jednotu. Láska má moc proměnit nás do podoby toho, co milujeme. Kdybychom milovali zlo, sami bychom se stali zlými.
„Každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah – a víte, že žádny vrah nemá v sobě trvalý a věčný život.“ Vrahem není jen ten, kdo vraždí, ale každý, kdo nenávidí člověka. Hřích si musíme ošklivit, ale za hříšníka se máme modlit a přát mu to nejlepší – Boží milost, obrácení a spásu. Každý hřích začíná v srdci. Když nenávidím, už vraždím v srdci. Bůh je Láska a přebývá v nás, jen když milujeme.
„Z toho jsme poznali Lásku: že Kristus za nás položil svůj život. Také my jsme povinni položit život za své bratry.“ Jak vypadá Láska? Co je Láska? Láska nemusí být vůbec příjemná, ale vede k blaženosti. Sv. Jan tvrdí, že to můžeme pochopit, když přemýšlíme nad Ježíšem, který za nás položil svůj život. Ježíš dal svůj život. Každá matka dává svůj život, když rodí dítě. Každý otec dává svůj život, když dítě plodí, přijímá, vychovává a pracuje pro něj. Ježíš položil za nás svůj život na kříži. Kříž nám může mluvit o dvou věcech. Zjevuje nám velikost zkaženosti člověka, ale zároveň a ještě více, velikost Boží lásky. Když sv. Augustin rozjímá nad křížem, ohromen volá: „Jak jsi nás miloval, dobrotivý Otče, že jsi neušetřil svého jediného Syna, ale vydal jsi ho za nás hříšníky! Jak jsi nás miloval!“ Mohli bychom k tomu ještě dodat, že Ježíš svůj život dává dobrovolně a tudíž můžeme i na něj aplikovat totéž zvolání: „Jak jsi nás miloval, dobrotivý Bože!“
„Jestliže má někdo majetek a vidí, že jeho bratr je v nouzi, ale zavře před ním svoje srdce – jak v něm může zůstávat Boží láska? Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy.“ Boží Láska se chce vtělit do našich skutků. Nemá zůstat jen v slovech. Bůh své Vtělení započal početím Ježíše z Panny, ale ještě ho neskončil. Celá církev je a má být jeho tělem. Sv. František říká, že Krista rodíme dobrými skutky.
„Podle toho poznáme, že jsme z pravdy, a to uklidní před ním naše svědomí, když by nám něco vyčítalo, neboť Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí.“ Jen Vtělená láska nás vede ke klidu, osvobozuje od výčitek a dává reálné poznání Boha. Hebrejský termín pro slovo vyjadřuje zároveň i skutek. V Bohu není rozdíl mezi slovem a skutkem. On vše, co mluví i koná. A chce, abychom se mu i my v tomto podobali.
„Milovaní, jestliže nás svědomí neobviňuje, dodá nám to radostné důvěry v Bohu a dostaneme od něho všechno, o co jen budeme prosit, protože zachováváme jeho přikázání a děláme, co se mu líbí.“ Naše svědomí není původně určené pro výčitky. Nejpůvodnější funkce svědomí spočívá v tom, že je jakýmsi duchovním smyslem pro Boha. Pokud žijeme v souladu s Boží vůlí, mění se výčitka na radost z Boha. Naše modlitba se stává až zázračně mocnou, protože roste v nás důvěra k Bohu a dostaneme od něho všechno, o co budeme prosit, neboť naše vůle je sjednocená s jeho vůlí.