Dnes bychom si řekli o tom, jak se zorientovat ve světě duchů a jak je rozlišit podle jejich účinků v naší duši. Zdá se, že do největší hloubky se tímto tématem zabýval sv. Ignác, proto budu hodně vycházet z něj. Samotná zbožnost, čestnost, dobré úmysly a poctivá snaha o dobro nestačí ve světě, kde se s největšími vklady hraje úskočná hra. Musíme přelstít satana. Proto nás apoštol Jan naléhavě vybízí: „Nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha!“ (1 Jan 4,1)
Jak snadno nás může ďábel oklamat, ukazuje i tento pravdivý výrok: „Svatost může být i pokušením, pokud se člověk žene za svatostí, která je určena někomu jinému než jemu.“ Např. pokud se manželka snaží žít jako řeholnice a pod záminkou čistoty odmítá svého muže. Nebo pokud matka rodiny běhá z kostela do kostela, ale dětem a manželovi nenavaří a nevypere. Už sv. Pavel nás napomíná, že satan může brát na sebe podobu anděla světla (zrov. 2 Kor 11,14) Nemáme ihned důvěřovat i těm nejsvětějším nápadům.
Sv. Ignác upozorňuje: „Je příznačné pro zlého anděla, který se přeměňuje do podoby anděla světla, že začne u zbožné duši jejím způsobem a končí svým způsobem: přináší totiž dobré a svaté myšlenky, jak to odpovídá této spravedlivé duši; ale pak se pozvolna snaží o to, aby skončil u sebe tak, že zatáhne duši do svých skrytých klamů a zpustlých záměrů.“
Individuální existence křesťana se uskutečňuje uprostřed dvou postojů: „Plamen Ducha nezhášejte!“ (1 Sol 5,19) a „Nevěřte každému duchu!“ (zrov. 1 Jan 4,1) Pravidla pro přesnější rozlišování duchů začínají zdánlivě prostým konstatováním. Už jsme o tom trošku mluvili, ale zopakuji to ještě ráz. Duchové působí rozdílně podle toho, zda se nachází člověk ve stavu hříchu nebo milosti. Jinak to ani nemůže být.
Rozdílným způsobem člověk dokonce vnímá i Boha podle toho, zda ho soustavně odmítá nebo zda se snaží o to, aby Bůh měl v jeho životě stále větší prostor. To, co teď řeknu, berte jako mou intuici: „Možná jde o ten samý oheň, který v nebi oblažuje nebešťany, v očistci očišťuje hříšníky a v pekle trápí zatracence. Podstata Boha je tatáž a to přenesmírná dobrota, kterou Bůh zahrnuje každé své stvoření. Je velmi bolavé, pokud někdo tuto nesmírnou dobrotu, prožívá jako oheň věčných a nekonečných muk. Toto je můj názor a osobně si myslím, že není daleko od Pravdy, protože v nebi platí zákony psychologie.
Znovu se vrátím k Ignácovi. Dvě první pravidla sv. Ignáce jsou natolik jasné, že je není třeba komentovat. „U těch, kteří jdou z jednoho smrtelného hříchu do druhého, má nepřítel obvykle ve zvyku předkládat jim zdánlivé příjemnosti a rozkoše, aby je udržoval v jejich neřestech a hříších a je rozmnožoval. Dobrý duch u těchto osob používá opačný způsob, totiž bodá a kouše jejich svědomí soudností rozumu. U těch, kteří se usilovně očišťují od svých hříchů a postupují ve službě Bohu, našemu Pánu, od dobrého k lepšímu, jde o opačný způsob než v prvním případě. Protože pak se právě zlý duch projeví jako ten, kdo kouše a dělá smutným, klade překážky, znepokojuje nesprávnými důvody, aby člověk nepokračoval. A vlastností dobrého ducha je dodávat odvahu a sílu, dávat útěchu, slzy, vnuknutí, klid a odstraňovat všechny překážky, aby člověk pokračoval v dobrých skutcích.“
Na závěr Ignác ještě ráz shrnuje tato dvě pravidla: „U těch, kteří postupují od dobrého k lepšímu, dotýká se dobrý anděl duše jemně, zlehka a mírně jako kapka vody, která proniká houbou: a zlý se jí dotýká prudce, hlučně a neklidně, jako když kapka vody padne na kámen. A opačným způsobem se dotýkají výše jmenovaní duchové těch, kteří postupují od špatného k horšímu. Příčinou toho je, že naladění duše vůči jmenovaným duchům je buď odlišně nebo téhož druhu. Protože pokud je rozdílné, tak vstupují hlučně s vnímatelnými pocity. A když je téhož druhu, vstupují tiše, jako do vlastního domu otevřenými dveřmi.“
Podle sv. Ignáce není samotný pokoj, radost, uklidnění, ticho, jemnost a mírnost a jejich protiklady – rozrušení, smutek, neklid, hluk, drsnost a tvrdost – nepochybnými znameními, zda je člověk pod vlivem dobrého nebo zlého ducha. Různé hnutí je možné posuzovat až podle celkového stavu duše. Ten posuzuje Ignác podle vnitřní dynamiky existence: dle směrování (od dobrého k lepšímu nebo od špatného k horšímu). To považujeme za mimořádně důležité.
Dobří i zlí duchové mohou něco jednat pouze s člověkem v jehož životě se něco děje. K tomu dvě poznámky, trošku ironický ale pravdivě: „Nejjistější ochrana před působením duchů je průměrnost.“ Lidé, jejichž vědomí se sotva liší od společenského prostředí, které je obklopuje, kteří chtějí být jako ostatní, v jejich duši nezanechá stopu ani dobro ani zlo, kteří hřeší nebo konají dobro jen proto, že nemají zrovna nic jiného na práci, kteří mají v hlavě takoví chaos, že je anděl ani ďábel nevytrhne z jejich pasivity a nepovznese jejich vědomí k onomu stupni vyjasnění, na kterém je možné skutečné rozhodnutí, takový lidé nejsou bojištěm pro duchy. Jsou pro ně zajímaví nanejvýš jako houf a také jen tímto způsobem budou jimi pravděpodobně ovlivňováni. Pro takové však Ignác své „Pravidla“ nenapsal.
Základní vlastnost filozofa je podle Bergsona „záliba v dění“. Křesťanské učednictví zřídka probíhá „v učebně“ – spíše v mezilidských zkušenostech v „radosti z dění“. Podnět a látka k myšlení se nachází tam, kde se něco děje, kde se něco hýbe. V dnešním světě se toho děje nesmírně mnoho – potřebujeme však především lidí, kteří by tyto události dokázali vyložit.
Druhá poznámka: Pokud mohou duchové něco „dělat“ pouze s člověkem, v jehož životě se něco děje, napadne nás otázka, jak vlastně působí duch na člověka. Podle Ignáce se nejpravděpodobněji stvořený duch může zapojit jen do už plynoucího proudu myšlenek, úvah, citů a vjemů. Ďábel ani anděl nemá moc nad člověkem, nemohou se dotknout jádra osobnosti. Jejich přítomnost se může zaměřit pouze na to, co z lidského nitra vystupuje navenek. V nejhlubším nitru je člověk jen „sám sebou“, nedotknutelný a nemanipulovatelný, sám s Bohem. Kdo pěstuje sebekritický a kultivovaný život duše, zná z vlastní zkušenosti „nepřímé působení duchů“.
Uvedu příklad: Chceme provést něco dobré a správné – např. osvobodit nějakého člověka z jeho vnitřních zmatků. Daří se nám to, všechno do sebe zapadá, je to dobré dílo – pěkné a výrazné. Pocítíme pokornou vděčnost. V jiném případě to prostě neklape. Staví se nám do cesty vnější překážky nebo naše vnitřní slabost. Nenacházíme pravé slovo v pravou chvíli. Nedaří se nám angažovat se do té míry, aby naše skutky byly prozářené dobrotou a měli sílu svědectví. Výsledkem je žalostné zklamání.
Sv. Ignác popisuje takovou zkušenost velmi přesně: „Musíme dávat velký pozor na průběh myšlenek. A pokud je začátek, prostředek a konec úplně dobrý, naklánějící se ke všemu dobrému, pak je to znamení dobrého anděla. Když někdo v průběhu svých myšlenek skončí u nějaké špatné nebo rozptylující věci nebo u něčeho méně dobrého, než to co si duše na počátku předsevzala provést, nebo když to duši oslabuje a znepokojuje tím, že jí odebírá mír, klid a pokoj, který předtím měla, je to jasným znamením, že to pochází od zlého ducha, nepřítele našeho prospěchu a věčné Spásy.“
Člověk může s těmito problémy jít i za psychiatrem. Pak se mu může stát toto: Buď psychiatr pochopí souvislosti pojící nás se světem duchů a řekne: „Nemohu vás uzdravit. Nejste nemocný. Dosáhli jste takovou úroveň individuality, a schopnosti rozhodování, že jste se stal zajímavým pro duchy. Gratuluji vám!“ Nebo potkáte takového, který bude vše považovat za projekce, zkreslené obrazy našeho podvědomí a začne vás léčit. V nejlepším případě se mu podaří nivelizovat (přivést do průměru, snížit osobnostní úroveň) naši osobnosti tak, že přestaneme být zajímavý pro duchy.
Budeme navždy osvobození od shora popsaných problémů, ale ztratíme cenu. Problematika moderní psychiatrie spočívá mimo jiné v tom, že s duší zachází jako s uzavřenou jednotkou. Uznávat můžeme však jen tu psychiatrii, která si uvědomuje, že lidská skutečnost ústí nad sebe samu.
Podle toho by se měly psychiatři chovat k lidem. Ne „ošetřovat“, ale blížit se k ním s úctou, která plyne z pochopení, že člověk nekonečně přesahuje sebe samého. Každý psychiatr by si měl prostudovat tato pravidla.
Nyní se vraťme k původním úvahám: Duchové mohou působit jen nepřímo tím, že se „zapojí“ do dění v duši. Jedině Bůh se může „bezprostředně“ dotknout duše. V tom je jádro pravidel pro přesnější rozlišování duchů.