„Milé děti, od nikoho se nenechte svést. Kdo žije spravedlivě, je spravedlivý, jako i Bůh je spravedlivý.“ Přicházejí různí lidé a dělají si nárok na naši víru. Jak se v nich vyznat? Jak rozlišit Božího člověka od falešného proroka? Sv. Jan nabízí kritérium. Člověka můžeme posoudit podle jeho skutků. Kdo jedná spravedlivě, je spravedlivý. V myšlení SZ můžeme ztotožnit spravedlnost se svatostí. Jde o stejnou svatost, kterou vidíme na Ježíši. Pravý apoštol má žít tak, jako žil Ježíš.
„Kdo se dopouští hříchu, je z ďábla, protože ďábel hřeší od začátku. Boží Syn přišel proto, aby ďáblově činnosti udělal konec.“ Pokud někdo páchá hřích, není obrazem Božím, tak není z Boha, ale z ďábla. Jedna příčina příchodu a Zjevení Božího Syna spočívá v tom, že přišel zmařit skutky ďáblovy. Ne všechno, nač ve světě po prvotním hříchu narážíme, můžeme označit razítkem Boží čin, Boží vůle. Víme, že již SZ kniha Moudrosti říká, že Bůh smrt neučinil a nemá zálibu v smrti živých. Prvotním ďáblovým skutkem je svedení člověka v ráji a jeho nešťastné důsledky. Člověk se různým způsobem dostal do područí ďábla. Ježíš přichází jako Vykupitel, který nás vykupuje z otroctví. Přichází i jako Spasitel, který léčí rány způsobené hříchem.
Evangelium nám zobrazuje Ježíšův postoj vůči některým chorobám. Při uzdravení Šimonovy tchyně poroučí horečce, jakoby to byl nějaký démon. „Postavil se nad ni, rozkázal horečce a ta ji opustila. Hned vstala a obsluhovala je.“ Při uzdraveni shrbené ženy dokonce řekne: „A tuto Abrahamovu dceru, kterou satan držel osmnáct let spoutanou, nebylo třeba vysvobodit z tohoto pouta byť v sobotu?“ Její nemoc označil za spoutání satanem, ze kterého ji třeba osvobodit. Podobně se chová vůči každé formě posedlosti. Vyhání zlého ducha z člověka. Člověk je Božím vlastnictvím a ďábel nemá právo obsazovat tento Boží chrám. Bůh je Život. Možná i proto se posedlí ďáblem skrývali v hrobech, protože věřili, že Bůh nevstoupí do zóny a panství smrti. Ve své smrti však Ježíš sestoupil nejen do zóny smrti ale i do zóny pekla, aby kázal evangelium: „I duchům, co byli ve vězení. Oni kdysi věřit nechtěli, když Boží trpělivost za Noemovým dnů vyčkávala, dokud se stavěl koráb, ve kterém se zachránily z vody jen několik, celkem osm lidí.“ V podobenství o plevelu na poli mluví o ďábelské setbě na poli tohoto světa. V podobenství o rozsévači zase říká, že ďábel krade a dusí Boží Slovo v nepozorné lidské duši. Každý hřích je ďáblovým skutkem. Rovněž zrada ze strany Jidáše je označována za ďábelské dílo. Ježíš přišel proto, aby zmařil skutky ďábla.
„Žádný, kdo se narodil z Boha, nedopouští se hříchu, neboť v něm zůstává Boží životní síla (jeho semeno); nemůže páchat hříchy, protože se narodil z Boha.“ Na jiném místě téhož listu říká: „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není.“ (1 Jan 1,8) Zdá se nám to jako rozpor, ale není tomu tak. Slyšel jsem myšlenku: „Kdybychom měli Boha, neměli bychom hřích. Náš hřích je v tom, že nemáme Boha.“ I sv. Pavel vidí základní hřích člověka, prvotní předmět Božího hněvu, v bezbožnosti (řec. = ASEBEIA). Problém člověka je v tom, že po prvotním hříchu se rodí bezbožný. Bůh – Láska není přítomen v jeho srdci, v jeho myšlenkách, slovech i skutcích. Naše bytí, naše myšlenky, slova i skutky jsou hříšné, protože jsou bez Boha. Mohou to být i zdánlivě správně myšlenky, slova i skutky, ale chybí jim Láska, aby byly skutečně dobré.
Ten stav, v jakém jsme se narodili, není dobrý. O dědičném hříchu říkáme, že to není hřích osobní, ale přece postihuje osobně každého. V Řím 7,14-25 čteme vyznání sv. Pavla: „Víme, že zákon je svatý – já však jsem hříšný, hříchu zaprodán. Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli, pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý. Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně. Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá. Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho! – A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu.“ Všimněte si, že sv. Pavel dvakrát zdůrazňuje: „už to nedělám já, ale hřích, který ve mně přebývá“ Když Písmo svaté mluví o hříchu nemyslí jen na hříšný skutek, ale přímo na zlého ducha, který ovládá člověka. Od tohoto nás může zcela osvobodit jen eucharistie a utrpení. Sv. Peter nás poučuje: „Když tedy Kristus podstoupil tělesné utrpení, i vy se vyzbrojte stejnou myšlenkou: Ten, kdo trpěl v těle, skoncoval s hříchem.“ (1Pt 4,1)
Narodit se z Boha, to znamená, přijmout vírou Ježíše Krista jako svůj Život. Ježíš je tím Božím semenem, které v nás zůstává a roste. Přestože jsme přijali Ježíše, cítíme, že je v nás hřích. Celý život budeme muset se svým hříchem zápasit. Sv. Jan tvrdí, že kdo se narodil z Boha, nepáchá hřích. Jak dát do souladu svou každodenně prožívanou hříšnost a tyto výroky sv. Jana. V Božích očích je rozdíl mezi hříchem, kterému pro svou narušenost a slabost nějaký křesťan podléhá a sám tím trpí a mezi hříchem, kterému člověk žije a pro svou zvrácenost a zlobu má v něm zalíbení. Zdánlivě se může jednat o tentýž skutek a přece to není totéž.
Mohli bychom to přirovnat k výstupu na strmý kopec. Bůh nás očekává na kopci a na určitém úseku je to pro někoho velmi kluzké a vždy na něm padne. Stále je však nasměrován na dosažení vrcholu. Jeho tvář je stále otočena k vrcholu – k Bohu. V jiné pozici je ten, kdo se Bohu otočil zády a tento kluzký úsek použije jen k tomu, aby se Bohu mohl ještě více vzdálit. I když to zdánlivě vypadá jak totéž uklouznutí, není to v Božích očích totéž. Hřích toho, kdo padá pro svou slabost ztrácí rozměr urážky a spíše vyvolává Boží milosrdenství. Nakonec i naše hříchy můžeme zcela obrátit na ruby, když z nich těžíme pokoru a milosrdenství, když nás vedou k větší odevzdanosti a lásce vůči Bohu, který se nad námi ustavičně slitovává a nám odpouští.
„Podle tohoto se rozeznají děti Boží od dětí ďáblovy: kdo nežije spravedlivě, není z Boha; ani ten, kdo nemiluje svého bratra.“ A přece, čím víc je v nás Kristus silný, tím víc v nás roste i odolnost proti zlu a objevuje se spravedlnost z Boha. Sv. Maxim Vyznavač nás poučuje: „Boží Slovo se jednou narodilo v těle (v čem se zjevila jeho dobrota a láska k člověku), ale pro ty, co po něm touží, chce se stále znovu rodit duchovně. Stává se dítětem a roste úměrně s rozvojem jejich ctností. Zjevuje se v takové míře, v jaké je kdo schopen přijmout ho …. Proto když apoštol moudře uvažuje o hloubce tohoto tajemství, říká: „Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i navěky.“