Smyslem modlitby při práci není jen jejich vzájemné prolínání, ale jde také o osvojení si nových postojů při práci. Sv. Benedikt nám nechce mluvit jen co máme dělat, ale i jak to máme dělat. Následující text přináší výběr a stručný nástin několika důležitých základních postojů.
a. Láska a služba
Příkladné, pro všechny oblasti je to, co sv. Benedikt hovoří o „týdenní službě v kuchyni“: „Bratři si navzájem slouží; nikdo není ze služby v kuchyni ospravedlněn, ledaže by byl nemocný nebo měl důležitější roli, neboť tato službě přináší větší odměnu a větší lásku.“
Vzájemná služba je pro Benedikta něčím samozřejmým. Nikdo od ní není bez zvláštního důvodu dispensován. Právě při jednoduchých pracích v kuchyni, refektáři a při běžném úklidu mají být všichni ochotni ke vzájemné službě. Při tom je třeba si uvědomit, že podobně služby v pozdním starověku byly otrockou prací a měly tedy pro svobodného občana tehdejší doby, zvláště ponižující charakter. Sv. Benedikt razil nový pohled na práci a její cenu.
Je však důležité, aby člověk k této službě zaujal správný postoj, ne mrzutě a s odporem, ale s postojem lásky. Sv. Benedikt tvrdí, že tato služba získává zvláštní zásluhy a rozmnožuje lásku. Na počátku služby snad láska není příliš velká, možná je služba určována více nutností než láskou. Avšak láska roste v konání. Láska nemusí stát vždy na počátku. Může být i plodem služby, do které se s ochotou pustíme. Láska je v řeholi sv. Benedikta chápána jako něco, co druhému dlužíme. Není dána jako samozřejmost, ale jako úkol, do kterého musíme případně dorůst. Člověk se má právě v jednotlivých úkolech cvičit v lásce a do lásky dorůst. Představený se má považovat za šťastného ne proto, že může mocí svého úřadu poroučet, ale proto, že může sloužit v lásce.
Kapitola o týdenní službě v kuchyni prozrazuje že sv. Benedikt nepředpokládá její konání v lásce jako samozřejmost. Než bratři začnou tuto svou službu, mají se vrhnout před celým společenstvím na tvář a prosit o modlitbu. Všichni při tom tři krát opakují verš žalmu: „Bože, pospěš mi na pomoc, Pane, pospěš mi pomáhat!“ Až po přijetí požehnání začínají svou službu. K tomu, aby mohla být prováděna v lásce je třeba modlitba celého společenství a požehnání opata. Tímto veršem začínáme každou hodinku žaltáře. Boží požehnání je důležité také pro práci jako pro modlitbu. V obou oblastech jde o něco, co člověk nedokáže jako cosi samozřejmě, ale do čeho se musí s Boží pomocí zacvičit.
Bratři, kteří začínají týdenní službu a ti, kteří ji končí, společně myjí celému klášternímu společenství nohy. Umývání nohou je v prvotní církvi a především v klášterech často konaným zvykem. I když tento zvyk byl ve starověku hodně rozšířen, v křesťanských kruzích se to koná vědomě v návaznosti na příklad a příkaz Ježíšův. Umývání nohou označuje službu v Ježíšově jménu a následování Ježíše v ochotě až do krajnosti. Zde získává jednoduchá práce při službě v kuchyni a u stolu christologický rozměr a současně je znamením všeobsáhlé bezmezné ochoty sloužit v bratrském společenství. A když je pak týden služby skončen, opakují bratři tři krát verš: „Pochválen buď, Pane Bože, který jsi mi pomohl a potěšil jsi mě!“ V tomto verši je vyjádřeno vědomí své odkázanosti na Boží pomoc.
Potřeba požehnání na začátku služby se stává klíčem ke pochopení a konání práce vůbec. Pověření ke službě v lásce, která může požadovat i nasazení až do krajnosti, která také však potřebuje i stálou Boží pomoc, aby byl cvičen správný postoj a láska mohla v činnosti růst.
b. Pokora a poslušnost
Každá práce má tendenci pohltit celého člověka. Pokud má člověk z práce radost a má pocit, že se v ní může realizovat, tehdy se do ní zcela ponoří. Zprostředkovává mu pocit úspěchu a potřebnou změnu. I na toto nebezpečí Benedikt pamatuje:
„Když jsou v klášteře řemeslníci, mají vykonávat své povolení se vší pokorou, pokud to opat dovolí. Pokud se někdo začne povyšovat pro svoji řemeslnou zručnost v domnění, že přináší klášteru velký užitek, ať je zbaven svého povolání a nesmí ho provádět, jen když se pokoří a opat mu dá k tomu svolení.“
Pro Benedikta je postoj při práci důležitější než její výsledek. I kdyby práce jednotlivce přinášela klášteru opravdové výhody, nesmí to být důvodem, aby u ní zůstal, pokud to škodí jeho duši. Rozhodující je aby mnich konal svou práci pokorně a v poslušnosti vůči opatovi a společenství. Pokorou se zde rozumí nejen ochota ke službě pro společenství, ale i vnitřní odstup a svoboda vůči vlastní práci, která člověka uschopňuje, aby práci kdykoliv odložil, pokud je povolán k jiné úloze. V takové pokoře se lze radovat ze svých schopností a konat práci s radostí a spokojeností. Člověk však není na své práci závislý. Nezhroutí se, když se musí své práci vzdát a věnovat se jiné úloze. Pokorný se nepřeceňuje a vzdá se možnosti sloužit prací k vlastnímu sebepotvrzení. Proto mu nezáleží na osobním úspěchu, ale jen užitku, který může svými schopnostmi připravit druhým.
Poslušnost při práci podle sv. Benedikta vypadá takto: „Ti, kdo takto smýšlejí, zanechávají hned své vlastní zájmy a vlastní vůli, odkládají hned všechno z rukou, zanechají svou práci nedokončenou a svižným krokem poslušnosti skutkem nesledují toho, kdo poroučí.“ Benedikt se nespokojuje čistě s vnější poslušností, ale dívá se do srdce. Mniši mají žít poslušně s radostným srdcem, protože „radostného dárce miluje Bůh“. Bůh vidí i do srdce, a pokud někdo v srdci reptá, Bůh nemá z jeho poslušnosti radost. Reptání je znakem toho, že jsem stále soustředěn na sebe. Já sám stojím v centru mé pozornosti. Splnění mých potřeb je kritériem pro posuzování. I práce má mnichovi pomoci osvobodit se od sebe a otevřít se Bohu a bližním.
c. Péče a úcta
Podle Benedikta také s obyčejnými a všedními věcmi třeba zacházet jako s oltářním nářadím, tj. s úctou a péčí, bez nedbalosti. Možná je zde naznačena určitá SZ vize, která o poslední době říká, že nebude už žádný rozdíl mezi svatým a profánním. Vše je ve službě Boží, tedy vše je svaté. I ty nejvšednější věci se podílejí na důstojnosti svatyně. Pro Benedikta je Bůh Všudypřítomný tak intenzivně, že tato přítomnost všechno zasahuje a proměňuje.
Z toho pramení u Benedikta velká úctě k věcem. Jakákoliv nedbalost při zacházení s věcmi je trestuhodná. To co se vypůjčilo pro práci, má se čisté a nepoškozené vrátit zpět. Nejde tu jen o šetrnost, ale i o péči v nejvšednějších úkonech. Proto mají být i hmotně věci v klášteře svěřeny jen bratrům s dobrým charakterem. Úcta k věcem se projevuje především v klidném a soustředěném způsobu práce a v zacházení s věcmi. Pracovat s vnitřním klidem, je cíl, o který se máme usilovat. Přehnaná žádostivost a lpění na práci vede k nezdravé ukvapenosti a člověku škodí. Klidné konání svědčí o klidu duše. Kdo pracuje tiše a klidně, pečlivě a s úctou, ten nevypadne z Boží přítomnosti, ale práci spojuje s Bohem stejně jako čas bohoslužby. Práce sama se stane službou Bohu. V jedné židovské moudrosti se mluvilo o tom, že jistý poutník hledal slavného rabína ne jen proto, aby slyšel nějaké slovo moudrosti z jeho úst, ale aby ho mohl pozorovat, jak si zavazuje a rozvazuje obuv. Způsob jeho pohybu odrážel jeho vnitřní stav v Bohu.
Tato úctě, o níž jsme hovořili v souvislosti s věcmi, se ještě mnohem více má projevovat ve vztahu k lidem, který jsou svatými nádobami, protože nosí v sobě Krista. Je potřeba nenávidět hřích, ale milovat konkrétního člověka. Nemiluj chybu kvůli člověku, neměj v nenávisti člověka, kvůli chybě. Člověk je tvůj bližní, chyba je jeho nepřítel. Navzdory svým chybám zůstává člověk ve své přirozenosti dobrý. Sv. Augustin se těmito radami i sám řídil. Tak se například angažoval písemnou prosbou za zločince u státní vrchnosti. Když biskupa z Hippo kvůli tomu kritizovali a krčili nad ním nos, protože se špinil s takovým člověkem, obhajoval své jednání v jednom listu slovy: „Je snadné a obvyklé nenávidět špatných, protože jsou zlí, vzácné a skutek zbožnosti je milovat je, protože i oni jsou lidmi.“ I takový člověk má svou důstojnost, kterou nikdo nesmí upírat.
d. Chvála Bohu a díkuvzdání
Možná si někdo myslí, že v této kapitolky budeme pojednávat o modlitbě chvály a díkůvzdání. Sv. Benedikt mluví o chválení Boha a díku v souvislosti se všedními věcmi běžného života a to i při příležitostech, kde by člověk spíše čekal opak. Známé jsou Benediktová instrukce o pití vína. V jižních krajích se pije víno s vodou jako běžný nápoj. Pokud se však pro místní poměry bratrům ani toto nedostává, mají chválit Boha za to, a ne reptat, jako kdyby se jim dostalo velkého dobrodiní. Podobná situace nastává při rozdělování věcí. Benedikt používal kritérium, aby každý dostával podle své potřeby, proto vyzývá bratra, který méně potřebuje, aby nebyl smutný, ale děkoval Bohu za to.
Ve svých rozpravách o postní době říká: „Každý ať přináší jako obětní dar Bohu v radosti Ducha Svatého z vlastní vůle něco nad stanovenou hranici, to znamená, ať odepře svému tělu trochu jídla, pití, spánku, mluvení, žertování a ať v radostné touze ducha očekává svatý den Velikonoc.“ Tento dvojí aspekt odříkání a děkování je běžný i apoštolu Pavlovi: „Kdo jí, dělá to Pánu ke cti, neboť děkuje Bohu a kdo nejí, dělá to také Pánu ke cti, neboť i on děkuje Bohu.“ (Řím 14,6). Jako je možné něco s vděčností užívat, je možné se toho i s vděčností zříci.
Další text se nachází v úryvku o vrátným kláštera: „Jakmile někdo zaklepe nebo se ohlásí chudý, ať odpoví: „Bohu díky“ nebo „Požehnej mě!“ Výraz „Bohu díky“ upozorňuje, že v každém potřebném přichází Kristus a každý se může stát pro klášter požehnáním. Skrývá se za tím obecné křesťanské přesvědčení, že vše, co přichází, přichází od Boha a má svůj smysl, i když ho nevidíme a ani nechápeme. Proto mají mniši děkovat za hezké í bolestné věci. Sv. Pavel tvrdí, že ve vnějších souženích se obnovuje vnitřní člověk, protože odpadá mnoho vnějšího, co brání vnitřnímu životu.
V kapitole o řemeslnících říká Benedikt: „Při ustanovení ceny ať se nevkrade neřest chamtivosti; spíše ať se prodává vždy o něco levněji, než si mohou dovolit světští lidé, aby byl ve všem oslaven Bůh.“ Formule užitá na konci zvláštně shrnuje benediktinskou spiritualitu, Bůh má být oslaven ve všem.
Vzhledem k otřesům v nás samotných, v církvi nebo ve společnosti máme dvě možnosti. Buď v nás bolesti a úzkosti vyústí do sebelítosti a zatrpklosti nebo bolest a smutek proteču ve chválu jeho lásky. Chvála Bohu tu není jen jakousi radou pro těžké situace, ale přímo podmínkou, abychom mohli dále smysluplně žít. Chvála rozbíjí vězení, ve kterém člověka drží jeho bolest a otevírá mu pohled na Boží velikost. Kde je člověk nejvíce zraněn, tam je i nejvíce otevřen a je tu šance, že právě zde může vytrysknout láska a chvála a uzdravit život. Kláštery se nestavějí proto, aby se v nich řešily problémy, ale abychom ve všech svých problémech chválili Boha.