2. Velikonoční pátek – (Jan 6,1-15)
Ježíš v evangeliu nám dává takovou záruku. „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; ale kdo neuvěří, bude odsouzen.” Jak vypadá křest víme všichni. My všichni jsme byli pokřtěni snad kromě těch, kteří se na křest připravují. Křest není naším problémem. Naším problémem je víra, kterou si chceme osvětlit ze všech stran, abychom správně žili to své: „Kdo uvěří…”
V předešlé katechezi jsme si říkali, že víra je následování, přivlastnění. Abychom mohli pochopit ještě lépe, co je to víra, musíme sáhnout do evangelia a podívat se na lidi, kteří se setkali s Kristem a kterým Kristus adresoval slova: „Jdi v pokoji, tvá víra tě uzdravila!”
Každá z těchto osob přichází ke Kristu s hlubokým přesvědčením a s vírou, že u něho najde řešení svého problému. Naše setkání s Kristem skrze víru musí být podobné setkání těchto osob.
Například: Žena, „která dvanáct let trpěla krvácením…“ si říkala: „Jestli se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena.“ Nebo podobně žena, která vedla hříšný život. Oni všichni přicházejí ke Kristu, který žije uprostřed nich, zcela bezmocní. Vědí, že nikdo kromě něj jim nemůže pomoci. Proto volá slepý: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!”
Když někdo prosí Krista o uzdravení těla, udělá zázrak a většinou dodává: „Tvá víra tě uzdravila”. A hříšníkům adresuje slova: „Tvé hříchy jsou odpuštěny, jdi v pokoji a více nehřeš!”
Když se však podíváme do vlastních řad, zjistíme, že mnozí z nás chápou víru podobně jako ateisté. Víra je pro ně určitým rozumovým úsudkem, určitým potvrzením existence Boha. Taková čistá teologická nebo rozumová víra není vírou ve smyslu evangelia. Nemá žádný vliv na život člověka. Náboženskou prax plní takový člověk pro každý případ, neboť kdo ví jak to bude po smrti, ale postupuje tak, jako by Bůh neměl co říci k jeho životu, jako by musel sám řešit všechny své problémy, jako by Boha vůbec nebylo.
Proč tomu tak je? Kde hledat příčiny této jakoby víry?
Mnozí z křesťanů zapomínají na to nejdůležitější, že předmětem víry je Boží Slovo a způsob víry je jistota. Pokud někdo začíná pochybovat, tak sestupuje z roviny víry. Katolická nauka o víře výrazně potvrzuje, že víře se ve své podstatě pojí s jistotou.
Logické uvažování o základech víry můžeme představit pomocí následujícího sylogismu: Bůh něco řekl. To co Bůh řekl je předmětem víry. Bůh se nemůže mýlit, ani nemůže někoho uvést do bludu, tedy nemůže lhát. Pokud vím, že něco Bůh řekl, tak můj postoj vůči tomu se může projevit jen vírou, která nepřipouští žádné pochybnosti. Kdybych připustil pochybnost, odmítl bych autoritu Boha.
Pochybnost, je znevažováním Boha, neboť předpokládá, že nevíme, zda Bůh dodrží slovo. Už samotná domněnka, že Bůh není věrohodný, je urážkou Boha. Už prarodiče v ráji svou nevěrou urazili Boha. Ďábel zpochybnil před nimi rozumnost a opodstatněnost Božího příkazu a oni naletěli.
Samozřejmě mohou být pochybnosti jiného druhu např.: Zda to Bůh opravdu řekl? Zda jsem to správně pochopil? Ale když ráz s jistotou vím, že Bůh mi něco říká, tehdy nemám jinou možnost než věřit, nebo urazit Boha nevěrou. Není zde místo pro pochybnost. Sv. apoštol Petr nás vyzývá: „Vzepřete se mu (ďáblovi) pevní ve víře.“
Zatím v praxi velmi často pochybujeme. Pochybnost se natolik netýká pravd obsažených v katechismu nebo v Krédu, ty obyčejně nepopíráme. Pochybnost se objevuje v momentě, kdy máme dát odpověď na otázku: „Věříš tomu, že tě Bůh skutečně miluje, a tak hrozně tě miluje, že za tebe vydal svého Syna k smrti, že Bůh je ochoten v každé chvíli Ti odpustit hříchy, když se obrátíš?
A tady dochází k řadě otázek. Hlavním problémem víry je uvěřit v Boží lásku. Uvěřit v Boha – Lásku. Uvěřit v radostnou zvěst o milujícím Bohu.
Sv. apoštol Jan nás poučuje: „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy.“ (1 Jan 4,9-10)
O kousek dále ve stejném listu: „My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám. Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm.“ (1 Jan 4,16)
Ke krizi víry přichází často právě v této oblasti. Když je Bůh dobrý, když mě Bůh miluje, tak proč dopouští takovou zkoušku, takové utrpení, takové neštěstí a naše víra se podlamuje.