V Písmu vystupuje Bůh v zástupu andělů „tisíce tisíců mu sloužily a desetitisíce desetitisíců stály před ním“ (zr. Dan 7,10). Origenes tvrdí, že od doby, kdy se Slovo Boží Vtělilo, přineslo s sebou na zem anděly, který ho všude doprovázejí. Východní křesťanské umění zobrazuje Krista jako Krále andělů. Zdůrazňuje se tím proti ariánům a můžeme říci i proti dnešním svědkům Jehovovým, že Kristus je pravý Bůh. Tak jak to nakonec konstatuje list Židům: „Komu kdy z andělů Bůh řekl: „Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil!“ A jinde se praví: „Já mu budu Otcem a on mi bude Synem.“ A když chce uvést Prvorozeného do světa, praví opět: „Ať se mu pokloní všichni andělé Boží!“..“ (Hebr 1,5-7) Zde vidíme, že plán Boha s člověkem je vyšší dokonalost jako je dokonalost andělů. Ježíš i jako pravý člověk, byl vyvýšen nad anděly, P. Maria byla jako žena povýšena nad anděly. To může a bylo předmětem žárlivosti andělů, kteří padli. Proto je zápas člověka o sjednocení s Božím Slovem, tak těžký. Proto lidé velmi těžko docházejí ke své dokonalosti. Bůh se však člověka jako svého obrazu ve viditelném světě nezřekl ani přes jeho pádu. Náš život je těžký, ale cíl je tak vznešený, že se to vyplatí. Máme však v tomto v andělském světě nejen odpůrců, ale i úžasné pomocníky, úžasně pokorných božích služebníků. Protože Kristus zůstává s námi v eucharistii, říkají Otcové, jako např. sv. Jan Zlatoústý, o andělské službě při liturgii u oltáře.
Jméno andělů je z řeckého angelos, znamená totéž jako hebrejské malak t.j. Boží vyslanec. Podle Písma Bůh zřídka zasahuje sám, ale většinou prostřednictvím svého stvoření. Posílá anděla, aby něco oznámil, rozkázal, aby potrestal a odměnil, vysvětlil vidění (zr. Zach 2,2-3). Andělé tedy vystupují jako spolupracovníci Boží prozřetelnosti ve světě, v církvi, v národech. Mívají zvláštní poslání k jednotlivým osobám. Pastýř Hermův, starokřesťanský spis, přirovnává církev k věži. Sv. Michal má odrážet ti, kteří by chtěli rušit budování této věže. Často říkají otcové o andělech národů a měst. Sv. Gregor Naziánsky krásné oslovuje anděly města Cařihradu v kázání na rozloučenou s hlavním městem, když musí opustit biskupský stolec.
K této nauce o andělech jednotlivých měst a národů jeden dokument z bližší doby: Bylo to v roce 1915, dva roky před zjeveními Panny Marie ve Fatimě, kdy Lucia uviděla během modlitby růžence po první ráz jednu bytost, kterou později identifikovala jako anděla Portugalska.
Na jaře roku 1916 zase pásla Lucia, František a Hyacinta ovce. Po obědě se spolu modlili růženec: „Najednou stromy zatřásl silný vítr“, vypráví Lucia: „Pak jsme viděli tu postavu, o níž jsem už říkala, jak se k nám přibližuje zpoza oliv. Hyacinta a František ji ještě nikdy předtím neviděli a já jsem jim o ní ještě nic nemluvila. Zjevení se podobalo přibližně 15 letému mladíkovi nevídané krásy. „Nebojte se! Já jsem anděl pokoje. Modlete se se mnou!“ Pak si klekl na zem a modlil se. Strhnutí nadpřirozenou silou jsme udělali totéž a opakovali jsme po něm slova, která jsme slyšeli říkat: „Můj Bože, věřím v Tebe, klaním se Ti, doufám v Tebe, miluji Tě. Prosím o odpuštění za ty, kteří nevěří, neklanějí se Ti, nedoufají v Tebe, ani Tě nemilují.“ Během léta se anděl zjevil ještě ráz. Zjevil se jako anděl strážce Portugalska.
Koncem září nebo začátkem října se děti opět nacházely na tom místě a přes polední přestávku se modlili růženec. Zde se jim opět zjevil anděl. V levé ruce držel kalich, nad kterým se vznášela hosté a z ní stékaly do kalichu kapky krve. Lucia vypráví: „Anděl nechal kalich vznášet se ve vzduchu, klekl si k nám a třikrát nás nechal opakovat modlitbu smíření. Pak mi podal sv. hostii a krev v kalichu rozdělil mezi Františka a Hyacintu. Hyacinta měla tehdy teprve pět let. Lucia píše: „Síla Boží přítomnosti byla tak intenzivní, že nás docela spoutala. Klid a štěstí, které jsme cítili, byli velmi velké, avšak čistě vnitřní.“
Jedno z prvních svědectví víry církve o andělech strážných jednotlivce nacházíme u sv. Bazila: „Při každém věřícím stojí anděl, který ho vede životem jako vychovatel a pastýř. To nebude popírat, kdo si vzpomene na slova Pána, který řekl:
„Dejte si pozor, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých. Neboť pravím vám, že jejich andělé v nebi ustavičně hledí na tvář mého Otce.“ (Mt 18,10) Hermas i Origenes mluví o dvojakých andělech, kteří doprovázejí každého člověka: „anděl spravedlnosti“ a „anděl zloby“, pokušitel, který ho svádí.
Lidové obrázky anděla strážného mají na mysli především ochranu v nebezpečí ohrožení těla. Proto se děti učí jako první modlitbu k tomu to ochránci proti úrazům a nehodám. V životě svatých čteme o zázračné ochraně. Tak například sv. Filipa Neri zadrží anděl nad srázem. Otcové však myslí spíše na andělskou pomoc proti duchovním nepřítelům. Podle Origena zachycuje anděl střely špatných myšlenek, které by jinak pronikly do lidského srdce. Sv. Isidor poustevník prý ráz potěšil opata Mojžíše, pokoušeného nečistou myšlenkou, tím, že mu ukázal ze střechy celé vojsko zlých duchů, kteří na mnichy útočí, ale proti jím byl postaven šik andělů, kteří je šípy odráželi. V životopisech mučedníků se občas vyskytuje zpráva o tom, jak je andělé potěšují v utrpení. Dost často čteme o andělech, který přinášejí sv. přijímání (např. mnichovi Markovi, sv. Onufriovi, sv. Nilovi).
Autentické titul, kteří andělu strážnému dávají, je „vůdce na cestě“. To se myslí v doslovném i přeneseném smyslu jako na cestě životem. O sv. Makariu nebo o sv. Blažejovi, cařihradském mnichovi, čteme, jak je anděl bezpečně vedl přes neschůdné hory a pustiny. Origenes má na mysli spíše vedení duchovní. Anděl strážný nás učí Boží moudrosti a vede nás blíže k Bohu. Tato jeho funkce je zvláště výrazná v hodince smrti. Na některých starých náhrobcích se uvádí datum smrti označením: „Povolán anděly…“ Jak jsme již hovořili i v pohřební liturgii západní církve se zpívá: „Ať Tě provázejí andělé…“ Ve verši k obětování bývala kdysi řeč o „nositeli zástavy, sv. Michalovi“, který má převést duši do svatého světla, vysvobodit ji z tlamy lva, z hlubokého jezera. Jsou to přirovnání, které používá apokryfní spis o sv. Josefovi ze 4. st..
Sv. Lidvina mluví o andělech, kteří hledají a přinášejí modlitby duším v očistci. Jako prostředníci mezi Bohem a lidmi vystupují andělé při modlitbě. Podle Origena se anděl strážný připojuje ke každé naší modlitbě. Čistí duchové, stále stojící u Božího trůnu a stále ochotni vyplnit Boží vůli, se staly ideálem mnichů, kteří se snažili o ustavičnou modlitbu. Na křesťanském východě se dodnes jmenuje řeholní stav „andělský život“, t.j. život těch, kteří usilují žít podle ducha a ne podle těla. Podle sv. Jana Klimaka je dokonce život řeholníků záslužnější, proto že, ačkoliv jsou v těle, snaží se žít podle ducha. O andělech se říká, že hledí ustavičně na Boží tvář, proto i řeholníci, zvláště kontemplativní, se snaží žít v ustavičné vzpomínce na Boha.
O úctě k andělům máme zprávy již z prvních křesťanských dob. Origenes se brání námitce Celsovy, že by andělé byli totéž, jako řecký bohové: „Křesťané se andělem neklanějí jako židé, ale smí jim jen prokazovat úctu, pokud rozumíme tomu slovu správně.“ Narážka na židy se musí pochopit z doby. Nejde zde o ortodoxní židovství ale o nějaký druh židovského gnosticismu, proti kterému bojuje už sv. Pavol (Kol 2,16-18) a snad i sv. Jan v Apokalypse (19,10). Zdá se, že jakýsi druh angelolatrie (uctívání andělů jako bohů) byl rozšířen ve Frýgii ještě ve 4. st.. Sněm v Laodiceji (konec 4. st.) zakazuje klanět se andělem v tajných magických sdruženích. Tyto výstřelky však byly čímsi ojedinělým. Křesťanské umění dokazuje, že úcta andělů byla všeobecně rozšířená.
Zvláštní význam se připisuje třem archandělům, jejichž jména se zmiňují v Písmu: Michal, Gabriel a Rafael. O Rafaelu se mluví v knize Tobiáš, že je „jeden ze sedmi, kteří stojí před Božím trůnem“. Vyskytla se i pobožnost k sedmým archandělům, která však zanikla. Naopak se v raném středověku velmi rozšířila úcta k sv. Michalovi, kterého jako svého hlavního patrona uctívalo město Cařihrad. V nové době vznikla úcta k sv. Gabrielovi jako patronovi komunikačních prostředků.