Démoni bojují s lidmi různými způsoby. Způsob jejich boje závisí od duchovního stavu dotyčného. Evagrius říká: „Se světskými lidmi (laiky) bojují démoni spíše prostřednictvím věcí; s mnichy naopak nejčastěji skrze myšlenky, protože mniši žijí v samotě a v chudobě, bez věcí. Avšak jak je mnohem snadněji zhřešit myšlenkou než skutkem, je mnohem obtížnější bojovat proti myšlenkám, než proti věcem, protože rozum je snadno pohyblivý a ohledně nedovolených obrazů představivosti těžko ovladatelný.“ Evagrius zde uvádí dvě zásadně odlišné techniky: boj prostřednictvím věcí a událostí vnějšího světa a boj prostřednictvím myšlenek a fantazijních obrazů.
Sv. Atanáš popisuje boj prostřednictvím věcí následovně: „Když se Antonín chystá jít do pouště, démoni mu v tom chtějí zabránit a položí mu nejprve do cesty velké množství stříbra. Antonín však ve stříbře rozpozná pokušení a lest zlého ducha. Vysloví nad stříbrem kletbu a to ihned zmizí. Vzápětí uvidí na své cestě ležet zlato. A nejedná se už jen o pouhý přelud, jde o skutečný kov. Ani nyní se však Antonín nedá od svého předsevzetí odvést. Zlato překročí, „jako by to byl oheň“ a dá se do běhu, aby pokušení unikl.“
Vnější věci mohou být pro člověka pokušením. Např. pomocí peněz pokouší démon lidskou chtivost (žádostivost). Peníze samy o sobě nejsou špatnou věcí. Avšak postoje vůči ním a pocity, které dokáží v člověku vyvolat, může způsobit démon lakoty (hrabivosti). Podobně se to děje i s jinými věcmi. Pokud se například člověku stane při práci něco nepříjemné, dejme tomu, že pokazí pracovní nástroj, je to zcela normální. Avšak nepřiměřenou reakci na tuto skutečnost může způsobit démon. Jestliže např. reaguje někdo nepřiměřeným hněvem, potom podle starověkých mnichů je v akci démon hněvu, který člověka rozněcuje.
Nebo jiný příklad: narazí na své cestě o překážku. Démon hned využije moje zranění, aby ve mně vyvolal mrzutost, nebo aby mě odvedl od původního a dobrého cíle. Věci samy o sobě nejsou démonické, mohou být však zneužity k vyvolání reakce, která nás vyvede z rovnováhy a vnutí mi určitý a nedobrý směr myšlení a jednání.
Následující příklad ze života Otců pouště (apoftegma) ukazuje, jak může démon ovlivnit člověka prostřednictvím vnějších věcí: „Otec Niketa vyprávěl o dvou bratrech, kteří se dohodli, že budou vést život ve společenství. První si dal předsevzetí: „Pokud si bude můj bratr něco přát, udělám to.“ Stejně smýšlel i druhý: „Splním vůli svého bratra.“ A žili mnoho let ve velké svornosti. Když to viděl nepřítel, vytáhl proti ním: aby je rozdělil. (řecky slovo diabolos = ten, který rozděluje) Postavil se na zápraží a ukázal se jednomu v podobě holuba, druhému v podobě vrány. Tak první z bratrů řekl: „Vidíš tam toho holuba?“ Druhý na to: „To je přece vrána!“ A pustili se do hádky, ve které si vzájemně odporovaly, pak vstali a začali spolu až do krve zápasit k velké radosti nepřítele a rozdělili se. Po třech dnech přemýšlení se opět sešli, jeden druhému se vrhl k nohám a oba se přiznali, že viděli ptáka. Rozpoznali ďáblovo pokušení a až do konce, pak už zůstali svorní.“
Rozhodující je vždy lidská reakce na vnější události. Pokud reagujeme vášnivě (a to tehdy, když se nám jedná především o naše ego) vystavujeme se vlivu démona. Pokud vidíme věci ve světle vlastních žádosti a emocí, pokud tedy promítáme do nich své projekce, pak na nás zpětně skrze věci působí démoni, klamou nás nimi a drží v šachu. Pokud naopak vidíme věci a vnější události v Božím světle (tedy jako přicházející od Boha a jde nám o Boha) pak nám vše může sloužit ke Spáse.
Kromě předmětů a událostí zneužívají démoni i lidí. Evagrius říká: „S poustevníky bojují démoni nazí (bez prostředků) avšak proti těm, kteří se cvičí v ctnostech v klášteře či konventu, mobilizují tělesné bratry. Tento zápas je lehčí než ten dřív zmíněný, protože na světě neexistuje člověk, který by byl tak krutý jako je démon.“ I zde záleží od našich reakcí, zda dovolíme démonům nás ovládnout hněvem, zlobou nebo zda přijmeme toho druhého takového jaký je. V druhém případě zůstaneme v rovnováhe a druhý člověk pro nás není žádným ohrožením .
S lidmi, kteří si zvolili cestu dobrovolné evangelní chudoby, čistoty a poslušnosti démoni bojují především prostřednictvím představ. Představy jsou obrazy, které rozum přijímá z vnějšího světa skrze smyslové poznání předmětů. Démoni sami nemohou tedy v člověku vytvářet přímo nové představy, ale mohou působit prostřednictvím věcí, osob, událostí už ráz viděných či vnímaných.
Na tomto místě platí to, co říká Pán Ježíš o Duchu Svatém: „Duch Svatý vám připomene, co jsem vám říkal.“ To znamená, že i Slovo Boží musí nejprve vstoupit do mého vnitřního světa tou pro nás nejpřirozenější cestou a to je skrze naše smysly. Duch Svatý má roli připomenout nám, co jsme alespoň ráz slyšeli nebo četli nebo viděli, cítili. Z druhé strany platí, že ani zlý duch nás nemůže pokoušet něčím, o čem jsme neslyšeli, co jsme neviděli, co nějakým způsobem nevstoupilo do našeho nitra. A tady si můžeme uvědomit, jak moc si stěžujeme svůj zápas, pokud den co den pouštíme do sebe špatné představy a obrazy z televize nebo z časopisů. Ďábel je leckdy může oživit v nás a podrazit nám nohy v duchovním zápase. Proto máme hlídat brány svých smyslů.
Evagrius vysvětluje: „Všechny démonické myšlenky uvádějí do duše představy vnímatelných objektů. Rozum přechovává v sobě tvary těchto předmětů, které se do něj vtiskli. A tak už podle předmětu vyvolané představy, lze rozeznat démona, který se k nám blíží. Pokud se mi například vynoří v duchu tvář bratra, který mě urazil, pak to znamená, že mě navštěvuje démon zatrpklosti. Podle předmětu můžeš vždy zjistit, který démon se zdržuje v tvé blízkosti.“ V tomto smyslu je dobré sledovat své sny, co se mi nejčastěji sní. Co se vynořuje v mém vědomí, když jsem uvolněný a nekladu žádné zábrany. To vše ukazuje, co mě ohrožuje.
Démoni mohou ovlivnit, jaké věci nebo lidé se vynoří v našem nitru. Pokud se sami sebe ptáme, proč zrovna teď myslím na tu či onu událost, často si na to sami nevíme odpovědět. Nějaká představa se v nás najednou vynoří. Mnohé myšlenky se prokazují jako neužitečné, plodí v nás jen hněv a mrzutost. To je pro Evagria dostatečným znakem, že nám tuto představu vnukl démon. Evagrius je toho názoru, že vzpomínky, které vzbuzují v nás v nadměrné míře hněv nebo žádostivost pocházejí od démonů. Myslím, že každý z nás má s tím zkušenost, jak nás ďábel dokáže tyranizovat nějakou bolavou vzpomínkou a jak tuto ránu znovu a znovu rozjitří, jen abychom neodpustili a reagovali hříšné.
Evagrius zde podává obtížně vysvětlení otázky, odkud přicházejí naše myšlenky: dobré a spasitelné od Boha a andělů, škodlivé od démonů. Myšlenky ovlivňují naši náladu a naše postoje. Proto je důležité, jaké myšlenky a představy si připustíme a jaké zlikvidujeme. Jednou formou myšlenek jsou vzpomínky. Právě skrze vzpomínky na minulý hříšný život ve světě dokáže přivést démon mnoho lidí k pádu. Probouzí v paměti pocity a postoje zaujaté v minulosti. Citově zbarvená vzpomínka se zakládá v silně citově zabarvené zkušenosti prožité v minulosti.
Evagrius říká: „Pokud vzpomínáme na něco s vášní (citovým zabarvením), to znamená , že jsme i v minulosti tuto věc s vášní přežili. A opačně: „To, co prožijeme vášnivě, na to si s velkou vášní (empatheis) později také vzpomeneme.“ Vzpomínky probouzející v člověku prudké city působí na něj destruktivně, pokud nebyly správně zpracovány. Démoni nedovolují ranám z minulosti zacelit se a opakovaně oživují vzpomínkou na danou věc škodlivé emoce, a to především zatrpklost, smutek a malomyslnost.
Démoni v boji proti člověku užívají fantazijních a snových obrazů a halucinací, podle toho, kterou část duše právě napadají. Pokud napadnou oblast žádostivosti, předvádějí člověku ve snu bohaté hostiny nebo nahotiny. Pokud napadnou oblast citů, objeví se ve snu nebo i za bílého dne v podobě hadů, lvů či štírů. Někdy dělají pekelný rámus, aby vyplašili a zastrašili. Sv. Atanáš mluví o sv. Antonínu: „Tehdy démoni způsobily v noci takový rámus, že se zdálo, jakoby se celé místo otřásalo. Bylo to, jakoby démoni hroutily všechny čtyři stěny domku a chtěli proniknout do nitra, pak na sebe vzali podobu divokých zvířat a hadů a hned se celé to místo hemžilo lvy, medvědy, leopardy, býky a zmijemi, štíry a vlky.“
Sen je pro démony oblíbenou vstupní branou. Obrazy ve snu vyvolané v člověku doznívají za bílého dne. Pokud předvádějí ve snu démoni schůzky přátel, hostiny u příbuzných a zástupy žen, na další den je člověk v žádostivé oblasti své duše nemocen a vášeň sílí. Obrazy šelem nahánějí duši strach, činí ji ustrašenou. Způsobí u člověka bledost a mdloby. V životopise sv. Antonína se říká, že ho démoni zbili až do polomrtva, dokud nezůstal bez pohnutí ležet. Z působení na tělo lze pochopit, že démoni nevnukají jen nějaké neškodné myšlenky, ale se projevují jako mocná psychická realita. Jevy, které mniši popisují jako působení démonů, jsou dobře známé i v psychiatrii. Psychické komplexy mají tendenci strhnout do vášně i tělo.
Stará monastická literatura obsahuje ještě jiné techniky démonů: „Pokud jsou démoni ve svém boji proti mnichům slabí, stáhnou se na určitý čas a pozorují, která z ctnosti se toho času zanedbává. Pak se na ni vrhnou, aby nešťastnou duši roztrhali na kusy.“ O tom více příště.
Ještě na chvilku bych v tomto směru chtěl nastínit problematiku televize. V souvislosti s tím, co jsem říkal, že démoni se snaží oživit v naší duši obrazy, které jsme do sebe přijali, zkuste uvažovat nad tím, kolik škodlivých obrazů sami do sebe dobrovolně pouštíte, když sledujete nevhodný film a nemyslím teď jen na nějaké porno, ale například takový horor. Jakou spoušť může takový film udělat, když představuje dítě vraždící rodiče nebo naopak. Myslete si, že se tyto představy nezahnízdí do nás alespoň ve formě určité obavy. Nebo film, který ukazuje manželskou nevěru, myslíte, že se cosi z toho nezahnízdí do vás jako podezíravost vůči partnerovi. Namísto víry, která je základním Božím postojem a příkazem života, se objevuje strach a uzavřenost. Co všechno člověk skrze filmy už do sebe vpustil?
Hřích není dobré nejen konat ale ani jen vidět. Hřích má špatný vliv na nás už, když jsme nuceni ho vidět. A kolikrát rodiče nechají děti dívat se na všechno a pak se diví, že už mladiství znásilní a páchají kriminální činy. V tomto směru vám vřele doporučuji knihu od Pavla Říčany a od Drahomíry Pithartové: „Krotíme obrazovku“, která velmi výstižně ukazuje tento problém. Vydalo ji nakladatelství „Portál“.