V minulé přednášce jsme se podívali na to, co říkají nejnovější výsledky vědeckého bádání a nyní se podíváme, co říká a učí bible o Stvoření světa. Zjistíme, že nejsme žádní zpátečníci, pokud věříme Písmu. Začneme textem, o kterém si mnozí myslí, že ho už dobře znají: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“ (Gen 1,1) Zkusme z tohoto textu vytěžit maximum informace. Chceme nakrmit ne tak rozum jako spíše srdce, protože místo pro Boží Slovo je srdce. Třeba tyto informace převést z hlavy do srdce.
„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ Písmo svaté mluví o počátku všeho. Bůh existuje před počátkem všeho. Bůh je Věčnost. Bůh tvoří čas a prostor a sám není omezen ani časem ani prostorem. Čas a prostor patří do kategorie stvoření. Moderní fyzika počítá se začátkem vesmíru. Někdy se ptáme, co bylo předtím. Tato otázka má smysl jen ve stvořeném světě. Bůh je na počátku všeho. Kvantová fyzika počítá s tím, že hmotný svět leží v silovém poli vědomí. Vědomí Absolutna není omezeno ani časem, ani prostorem, ale je Všemohoucím Základem a Podstatou všeho co je.
„… stvořil …“ V tomto textu je užité Hebrejské sloveso „bara“, které se nikdy neužívá o díle člověka. Je to slovo, které vyjadřuje speciální a výhradně Boží činnost. Už ono nám dává představu nové a úžasné události. Boží stvoření je opravdu jedinečné a nesrovnatelné. Co nebylo, dostává podobu a smysl. Bůh zve k existenci, dává poslání a klade cíl svému stvoření. Stvoření světa z „ničeho“ zároveň hlásá, že Bůh se stvořením nemění. Nic z něho neubývá, ani Mu nic nepřibývá, ale svět se jakýmsi tajemným způsobem opírá o plnost Boží existence a odtud dostává sílu k bytí. Svět slouží k tomu, abychom poznali Boha. Prostřednictvím viditelných věcí máme dospět k lásce k skutečnostem neviditelným.
Představte si stvoření světa z ničeho. Někdo namítne: „Já si to nedovedu představit.“ A já mu odpovím, že si to dokáže jedině představit. Totiž, když si něco představujeme, tak to v určitém smyslu voláme z „nicoty“ k existenci. Je pravda, že naše představivost nikdy netvoři z ničeho a ani neví dát vznik tomu, co nebylo, nebo vždy čerpá z toho, co už existuje. Jedině Bůh dokáže svou stvořitelskou představivostí dát vznik tomu co není.
Sv. Jan hlása: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí.“ (Jan 1,1-4) Mluvíme o Slově jako o II. Božské Osobě. Boží Slovo je Kristus. Podobně se vyjadřuje i apoštol Pavel: „On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.“ (Kol 1,15-16) Když přijmeme skutečnost, že prostorem pro stvoření je Vědomí a Fantazie Absolutního Ducha, tak musíme uznat i to, že bychom vlastně Boha nikdy nemohli poznat, kdyby to On sám nechtěl. Ale On všechno stvořil svým Všemohoucím Slovem a tak celé Stvoření mluví o Boží vznešenosti. Bůh se ve svém Slově Vyslovil Stvořením. „Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. Svoji řeč předává jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky. Není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet. Jejich tón zvučí celičkou zemí, zní jejich hovor po širém světě.“ (Ž 19,2-5)
Kniha Moudrosti takto charakterizuje Boží dílo stvoření: „Miluješ všecko, co je, a neošklivíš si nic z toho, co jsi učinil, vždyť bys ani nemohl připravit něco, co bys měl v nenávisti. A jak by mohlo cokoli trvat, kdybys ty to nechtěl, anebo být zachováno, kdybys to nepovolal k bytí? Šetříš všecko, protože to je tvé, Panovníku, který miluješ život. Tvůj neporušitelný duch je ve všem.“ (Mudr 11,25-12,1)
Slyšíme, že Bůh miluje vše, co stvořil. Toto vyplývá z Boží svrchovanosti, z dokonalé svobody. Bůh netvoří jako řemeslník, kterého k práci vede nutnost. Pracuje jako umělec, zcela svobodně a s nadšením. Nepotřebuje svět ke svému štěstí, protože je dokonale blažený sám ze sebe. Proto pohnutkou jeho stvořitelské aktivity může být jedině Láska. Bůh chce stvoření a nikdy to neodvolá, protože Boží Slovo je nezrušitelné. Je důležité zabudovat tuto pravdu o Boží Lásce hluboko do svého srdce, protože ona nám zjevuje jakou máme cenu v Božích očích. Pokud bychom nebyli Bohem milováni, jaký smysl by měl poté Jeho příkaz lásky k Němu a náš zápas o přiblížení se k němu. Vědomí Boží lásky nám dává vědomí vlastní ceny.
„… Bůh …“ Především nám první věta Písma Svatého hlásá skutečnost, že Bůh je. Tato myšlenka je velikým darem Starého Zákona lidstvu. Na této jistotě víry je postaveno celé biblické svědectví. Bůh je První a Poslední, Stvořitel a Pán všeho. Nedá se o něm říci, že by byl někým utvořen, jak to často čteme o pohanských božstvech. Na nikoho a nic není vázán, ale vše závisí od něj. Je vědomí, které všemu co je, dává bytí a smysl.
Hebrejský text na tomto místě užívá pro Boha označení „Elohim“, tedy jakýsi obecný pojem Boha a ne Boží jméno „YHWH“. V pohanských mytologiích jsou „stvořitelé“ bohové vystupující vždy pod určitými jmény. Kdyby Mojžíš užil v tomto textu jméno „YHWH“ mohlo by to vypadat jakoby šlo jen o jednoho z mnoha stvořitelů. Proto se v textu musí v odvaze víry říci, že je jen jeden Stvořitel, je jen jeden Bůh, neexistují jiní.
„…. nebe a zemi ….“ Toto slovo říká, že svět není dílem náhody, ani slepých sil přírody anebo osudu. V tom spočívá jedinečnost tohoto poselství. Svět povstal Božím Slovem. Slovo je vyjádřením moudrosti. V základech světa je Informace, Program a dokonce Život. Termín informace zní trošku studeně, proto je lepší vrátit se k biblickému termínu „Slovo“. Za tím lépe vnímáme Toho, kdo Slovo vyslovuje a nám dává, jako projev lásky a důvěrnosti. Vědci tvrdí, že singulární bod, z něhož podle teorie velkého třesku expandoval celý svět, musel v sobě obsahovat informaci o velikosti 1090 bajtů, tedy informaci o celém vývoji vesmíru. Naše počítačová éra nám dává lépe tušit, kolik programů funguje v celém vesmíru a zvláště jak propracované programy v živých bytostech. Co všechno musí technici zvážit, když chtějí při vývoji robotů napodobit lidskou chůzi. Svět nejde od náhody k náhodě, ale svět má smysl.
Krása této zprávy o stvoření světa nám nejlépe vynikne, když si přečteme nějakou mytologii pohanských národů. Podle některých mytologii je stvoření světa něčím náhodným, co vzniklo jako vedlejší a neplánovaný produkt bojů nebo zábavy mezi bohy. Do tohoto zmatku vyvolaného starověkými mýty i novodobými filosofiemi, zaznívají slova knihy Genesis jako jasné světlo. Svět není vedlejším produktem božích zmatků ale svět je dílem osobního a rozumného Stvořitele. Zmatek do něj přivádějí démoni a lidé. Bůh všechno, co stvořil charakterizuje jako dobré.
„Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první.“ (Gn 1,2-5) Talmud popisuje slovo „tma” jako černý oheň, černou energii, nebo druh energie, která je tak silná, že ji není vidět. Totéž slovo v Genesis 1,4 je vysvětleno jak temnota, to znamená nepřítomnost světla. Některé jiné slova také nejsou chápány běžným způsobem. Například slovo „voda“ neznamená jen vodu jako takovou, ale i základní kámen Univerza.
Výraz v Genesis 1,5 „a byl večer a bylo jitro, den první“ poprvé popisuje pojem dne. Zdálo by se, že „večer“ bude znamenat západ slunce a „ráno“ východ slunce. Avšak slunce se poprvé zmiňuje až ve čtvrtý den. Slovo „večer“ v hebrejštině znamená také chaos, smíchání, neuspořádanost a je použito v tom smyslu, že když slunce zapadá, viditelnost je nejasná až rozmazaná. Proto doslovný význam výrazu „byl večer“ znamená „byl chaos“. Slovo „ráno“ má opačný význam. Když slunce vychází, předměty jsou jasné, rozeznatelné, uspořádány. Proto zmiňovaná pasáž „a byl večer a bylo ráno“ představuje postup od neuspořádanosti k pořádku, od chaosu ke Kosmu. Proto se o slunci nebylo třeba během prvních tří dnů zmiňovat.
Tato posloupnost od chaosu k pořádku nikdy nenastane v neřízeném procesu. Pořádek nikdy nemůže vzniknout z nepořádku spontánně nebo nějakými náhodnými reakcemi. Pravděpodobnost je tak nízká, že ji vědci považují za nulovou. Důležité z těchto veršů je však to, že chtějí poukázat na posloupnost uspořádanosti počínaje chaotickou plazmou a konče symfonií života. Den za dnem se Univerzum dostává stále na vyšší úroveň z chaosu do pořádku. Roste informace.
Každý den stvoření je očíslován. Avšak je rozdíl mezi číslováním úvodního dne s ostatními. Genesis 1,5 v hebrejštině říká: „A byl večer a bylo jitro, den jeden.“ Je použitá základní číslovka „jeden“. Další dny jsou číslovány řadovými číslovkami: „A byl večer a bylo ráno, druhý den, … třetí den atd..“ Jedině úvodní den je označen jako „den jeden“. Mnohé překlady Bible píšou „první den“. Možná proto, aby to bylo shodné s číslováním ostatních dní, avšak tím se ztrácí velmi důležité poselství. Je totiž rozdíl mezi výrazem „jeden“ a „první“. Výraz „jeden“ je absolutní, kdežto „první“ je relativní. Toto zdůraznění pojmu „jeden“ má v sobě obsaženo poselství, že na den „jeden“ byl stvořen čas. A to se přesně shoduje s tím, co se říká v Teorii relativity o vzniku časoprostoru.“ („Age of the Universe“ od dr. Geralda Schröder.)
Jaká je vědecká hodnota těchto textů, můžeme posoudit z řečeného. Při studiu těchto velmi starých náboženských textů musíme mít vždy na zřeteli, že byly tvořeny „proti pohanským mýtům“. Mojžíš na mnoha místech v knize Genesis záměrně užívá mytologické termíny pohanských národů, aby svět své epochy demytologizoval. V hebrejštině se ve zprávě o stvoření objevují termíny, které pro okolní národy představovaly božstva. V Egyptě uctívali slunce, v Babylonu se zase klaněli měsíci. Mojžíš v odvaze víry říká, že toto nejsou bohové, kterým bychom se měli klanět, nebo jim přinášet oběti. Jsou to boží stvoření, které máme přijímat s úctou jako Boží dar, ale jedině YHWH je Bůh a stojí nad nimi. Iv našich časech, hlavně v misích, kde ještě lidé žijí v zajetí různých pověr a tabu, zní toto starozákonní poselství velmi osvobozující. A tak ho chápali i Izraelité.
V této přednášce by bylo vhodné podívat se na jedno dílko, které jakoby chtělo být lidskou odpovědí na dílo Stvoření a tedy může být i naší odpovědí na to, co jsme slyšeli. Jde o „Píseň bratra slunce“, nebo „Chvalozpěv stvoření“. Podle jednomyslného svědectví životopisných pramenů tuto píseň složil sv. František v San Damiano přibližně dva roky před svou smrtí po noci naplněné neuvěřitelným trápením, když ho Bůh zázračně potěšil ujištěním o jeho spáse. Tato píseň není především oslavou tvorů, ale kosmickou liturgií, velkou kosmickou výzvou k chvále Stvořitele, jak to chápal už Tomáš z Celano, který v jedné stati Prvního životopisu prozrazuje: „Jak kdysi tři mládenci v ohnivé peci vyzývali všechny živly k chvále a oslavě Stvořitele vesmíru, tak ani tento muž plný Ducha Božího nepřestával ve všech živlech a tvorech oslavovat, chválit a dobrořečit Stvořiteli a Vládci všech“ (1 Cel 80-81).
Podívejme se na jednotlivé verše této písně: „Nejvyšší, Všemohoucí, Dobrý Pane, tobě patří chvála, sláva i čest a každé dobrořečení, jen tobě patří, Nejvyšší a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno.“ První verš ukazuje, komu patří chvála, sláva a čest a všechno dobrořečení. To jsou skutečnosti, které člověk často Bohu odpírá. Obyčejně si vzpomene jen tehdy, když něco v tomto světě selhává. Nechce uznat, že Boha je třeba chválit a oslavovat. Tato píseň je jakousi eucharistií, díkůvzdáním sv. Františka. Díkůvzdání už teď a tady. Nejen za svět, který jednou přijde, ale i za svět, který je a jaký je. Podobně jako Ježíš slavil svou eucharistii v úzkosti a bolesti, tak i sv. František zpívá tuto píseň v době svého umírání. Tento zpěv se v něm objevil, když mu bylo zjeveno, že toto vše vede ke spáse. Svět bez Boha si takovou vděčnost nezaslouží, ale svět jako předsíň k Bohu vede k úctě a vděčnosti vůči Bohu, který ho stvořil.
„Buď pochválen, můj Pane, se vším svým stvořením, především s panem bratrem sluncem, který je dnem a skrze něhož nám dáváš světlo. A on je krásný a září velkým jasem; o tobě, Nejvyšší, je znamením. Buď pochválen, můj Pane, za sestru Lunu a hvězdy; na nebi si jejich utvořil jasné, vzácné a krásné.“ Chesterton tvrdí, že všechno je příliš velkolepé vzhledem k nicotě, ze které to Bůh stvořil. Člověk pochopí velkolepost stvoření až tehdy, když si uvědomí, že nic kromě Boha neexistovalo a ani nemuselo existovat, nic ani prostor ani čas. Jen chudí dokáží vidět tuto krásu stvoření, protože jen oni se dokáží soustředit na podstatné. Bohatí jsou rozptylováni spoustou věcí. Slunce nazývá František „znamením Nejvyššího“, který je „Světlem Světa“.
„Buď pochválen, můj Pane, za bratra vítr, za vzduch i oblaka, za jasnou oblohu i každé počasí, čímž dáváš svým tvorům obživu.“ Každým dechem projev svou vděčnost vůči Bohu. Náš pozemský život závisí na dýchání vzduchu v takové míře, že stačí pár minut bez vzduchu a my umíráme. Dýchání je předobrazem víry. Nebát se Boha, ve kterém žijeme jako v ovzduší. Bůh nám dává vítr, vzduch i mračna. Dává nám oblohu i počasí, které způsobuje, že se stále něco pro nás urodí, abychom měli z čeho žít. Buďme vděční za vzduch, který dýcháme.
„Buď pochválen, můj Pane, za sestru vodu, která je velmi užitečná, pokorná, vzácná a čistá.” Jak bychom vypadali bez vody. Špinavý a smradlavý. Voda je tak pokorná, že všechnu špínu vezme na sebe i do sebe a odnese ji pryč, abychom nemuseli žít na hnojišti. Chvalme Boha za vodu, která je takovým velkým zázrakem, že ve svátosti křtu dokonce smývá dědičný hřích. Nový život přichází skrze vodu a Ducha.
„Buď pochválen můj Pane, za bratra oheň, kterým osvětluješ noc. I on je krásný, veselý i silný a mocný.“ Chvalme Boha se sv. Františkem za oheň, který nás ohřívá a osvětluje noc. Dokáže očistit, rozehřát i uvařit. Je symbolem Ducha svatého, který v podobě ohně sestoupil na apoštoly. Ať i nás zapálí Boží Láskou.
„Buď pochválen, můj Pane, za sestru naši matku zem, která nás živí a stará se o nás a vydává rozličné plody s pestrými květy i trávu.“ František nazývá zem podobně jako církev „naší matkou“. Matka, která nás živí a opatruje. V minulosti takové vnímání země existovalo i v naší kultuře. Země se žehnala, dokonce líbala. Země byla matičkou. Dnes lidé znečišťují zem různými způsoby. Začíná to už u malých dětí a jako dospělí likvidujeme zeleň a vytváříme ozónovou díru a pak se divíme, že se zem začíná pod námi otřásat, jakoby nás nevděčných chtěla setřást ze svého povrchu. Podle sv. Františka je zem naší matkou a tak se máme k ní chovat. Kolik sladkého ovoce a krásných květin a tvorů nám Bůh spolu se zemí dal. Chvalme Boha spolu se sv. Františkem za zem, kterou nám dal, zvlášť dnes, kdy si uvědomujeme, že tato modrá planeta je jedinečná ve vesmíru.
Další slohy si rozebereme v jiné přednášce. Nelze si nepovšimnout poslední verš: „Chvalte mého Pána a dobrořečte mu, děkujte mu a služte s velkou pokorou!“ Zde lze pozorovat přechod od Boha, kterému byly adresovány chvály, k lidským posluchačům, ke kterým se obrací výzva. Tento přechod potvrzuje v samotném textu rozmanitý účel, pro který Píseň vytryskla z Františkově mysli a srdce. V meditaci spolu se sv. Františkem i my chvalme Boha za zázraky stvoření. Oslavujme ho za prostor a čas, za matérii, za světlo, za život v různých podobách. A nakonec můžeme říci tak jako sv. Klára. Jedna z jejích posledních vět před smrtí zněla: „Bože, děkuji Ti, že jsi mě stvořil!“ Možná i toto je jeden ze smyslů očistné pouště, kterou nás Bůh často vede, abychom pochopili hodnotu těch věcí, které jsme již od něj přijali.
Katechismus říká: „Věříme, že Bůh stvořil svět podle své moudrosti. Svět není plodem žádné nutnosti, slepého osudu nebo náhody. Věříme, že svět pochází ze svobodné vůle Boha, který chtěl, aby se stvoření podílelo na jeho bytí, na jeho moudrosti a na jeho dobrotě: „Pane, stvořil si všechno, z tvé vůle to povstalo“ (Zj 4,11) Věříme, že ke stvoření Bůh nepotřebuje nic, co by už před tím existovalo a ani žádné pomoci. Stvoření není ani žádný nutný výron božské podstaty. Bůh tvoří svobodně „z ničeho“.
Víra ve stvoření „z ničeho“ je dosvědčena v Písmu jako pravda plná příslibů a naděje. Takto povzbuzuje matka z knihy Makabejských své syny k mučednictví: „Nevím, jak jste vznikli v mém lůnu, já vám nedarovala ducha a život, ani jsem nikomu z vás nedala dohromady všechny části těla. Proto tedy Stvořitel světa, který dává vzniknout člověku při zrození a zná původ všech věcí, vám ve své milosti daruje život znovu, když teď dáváte přednost jeho zákonům před sebou samými. .. Prosím tě, dítě, pohlédni k nebi i na zemi, na všechno, co je zde vidět, a věz, že to Bůh udělal ne z toho, co bylo, a že i lidský rod takto povstal.“ (Mák 7,22-23.28)
Pokud Bůh stvořil svět moudře, dal stvoření řád: „Ty jsi všechno uspořádal s mírou, počtem a váhou“ (Mudr 11,20) Stvoření učiněno skrze věčné Slovo a v něm, které je „obrazem neviditelného Boha“ (Kol 1,15) je určeno a zaměřené na člověka, Boží obraz, který je povolán k osobnímu vztahu s Bohem. Protože náš rozum se podílí na světle božského intelektu, může chápat, co nám Bůh říká skrze své stvoření, i když jistě jen s velkým úsilím a v duchu pokory a úcty před Stvořitelem a Jeho dílem. Stvoření, které vzešlo z Boží dobroty, má na této dobrotě účast: „A viděl Bůh, že je to dobré.“ Vždyť Bůh chtěl Stvoření jako dar člověku, jako dědictví, které mu určil a svěřil. Církev často musela hájit pravdu o tom, že stvoření včetně hmotného světa je dobré.