Pokusme se objasnit, co Ignác rozumí těmito slovy, nejdříve jeho vlastními slovy. „Dobrý i špatný duch je schopen těšit duši prostřednictvím nějaké druhotné příčiny. Jedině Bůh může dát duši útěchu bez předchozí příčiny. Neboť je vlastní Stvořiteli vcházet do ní, vycházet z ní a působit v ní hnutí tak, že ji zcela přitahuje k lásce své božské velebnosti. Říkám „bez příčiny“: bez jakéhokoliv předchozího smyslového nebo rozumového poznání nějakého předmětu, skrze který by tato útěcha přišla prostřednictvím vlastních úkonů rozumu a vůle.“ A konečně s velkou jistotou a neomylně: „Pokud je útěcha bez příčiny, není v ní žádný klam, neboť jak bylo řečeno, pochází od samého Boha, našeho Pána.“ Lidská bytost je tedy „vydána“ jedině Bohu samému.
Jak máme rozumět této Boží bezprostřednosti? Ignác z Loyoly říká: „Bůh se zjevuje duši jako Utěšitel.“ Předpokladem – dle předchozí úvahy je – že duše – vědomě či nevědomě – po Bohu touží. Jen tak může Boha vnímat jako Utěšitele. Při svém stavu – zaměření se na Boha – koná člověk své obvyklé zaměstnání, pracuje, debatuje s druhými, stará se o nich, vychází do přírody. Náhle pocítí ve všem projasnění, vzduch je čistší, barvy svěžejší, srdce buši rychleji a člověk je pro všechno otevřenější. Cítí, že i přes svou křehkost, vstoupil do „zcela Jiného“. Ignác bez váhání tvrdí: „To působí Bůh!“
Ignác z Loyoly zde hovoří o „božském hnutí“ duše, které bez pochyb pochází od samého Boha. Při něm se odehrává „prvotní evidence božského“ v rámci určité útěchy. Taková událost musí nutně mít neodvoditelnou povahu. Bůh může být bezprostředně zakoušen pouze Bohem. První, a dokonce můžeme říci jedinou známkou bezprostřední útěchy skrze Boha, je podle toho „bezpředmětnost“ zážitku, skutečnost, že není způsoben žádnou stvořenou skutečností ve vlastním smyslu.
Boží impuls v lidském duchu působí, že se člověk otevírá a natahuje nad sebe sama, že je stále nespokojen s tím, co již dosáhl. Tento Boží impuls je spíše zakoušen negativně: Dává člověku poznat, že omezené věci mu nestačí, že je vždy zklamán tím, co dosud bylo dosaženo a uskutečněno. To vše nám může posloužit jako náznak odpovědi na otázku, co je to „útěcha bez příčiny“ a proč je nejjistějším znamením Boží přítomnosti v duši. Boží milostí se může uskutečnit.
Bůh „sesílá“ současně svou přitažlivost a uvědomíme si, že Bůh byl s námi už od počátku, že jsme Boha v každém okamžiku „spolu – uvažovali“ (evidovali), aniž bychom si ho výslovně uvědomovali. Takový zážitek nám pak připadá „bezdůvodný“ (neodůvodnitelný) a skutečně jej nelze nijak odvodit z ničeho rozsáhlého nebo jinak prožitého. Přitažlivost Boží je obecně důvodem všech poznatků, je tedy sama sebe zdůvodňující, něčím, co nelze odvodit z žádného jiného důvodu. Proto je „bezdůvodnost“ útěchy, vlastním a jistým důkazem toho, že to je sám Bůh, který nás utěšuje.
Je třeba ještě upozornit na důležitou věc. Prožívaná Boží blízkost, pronikající do lidského vědomí jako „bezdůvodná útěcha“, je skutečně „útěcha“, o níž není možné pochybovat. Člověk se v ní utišuje. „Bůh sám stačí!“, jak říkala sv. Terezie z Avily. Je zcela dostačující. Není to přídavný doprovodný pocit zakoušením Boží blízkosti. Zde platí bez omezení (a pouze zde), že pokoj, radost, klid a pocit obšťastněni jsou neomylné známky Boží přítomnosti. „Pokud propadne člověka propastná, bezdůvodná blaženost, není to nic jiného než vědomé prožití toho, čím jako křesťan v skutečnosti už stála je.“ Ignác nás nenechává v pochybnostech: „Bůh je nekonečná blaženost a život ve spojení s ním je oblažením. Životní úkolem křesťana je tuto blaženost zakoušet a vyzařovat do světa. Křesťan má povinnost být blažený.“
Jak může znát člověk – zavázán Bohu – to znamená člověk, který má dobrou vůli pokračovat od dobrého k lepšímu, co od něj Bůh v dané situaci očekává? Má hledat blaženost, vše ostatní se přihodí samosebou. Boží vůle se najde experimentem útěchy.
Pro naše myšlení má v této souvislosti význam následující konstatování: Blaženost patří k lidskému bytí. Vykoupena existence je bytím plným útěchy. Co v současné době chybí, je zdůvodněna, solidně promyšlená, filozofie naděje. Lidé mají právo získávat útěchu a to i v oblasti myšlení. Budeme vděčni filozofovi, který vrátí současnému člověku „radost z bytí“. Nemůžeme zde bohužel probrat všechny podrobnosti ignaciánské „rozlišování duchů“. Zdůrazněme však to, co se nám zdá podstatně. Kromě těchto podstatných věci je možné najít i instrukce, které mohou pomáhat v různých životních situacích. O některých bychom se chtěli v krátkosti zmínit:
„V době neútechy nedělat nikdy žádnou radikální změnu, ale zůstat pevným a vytrvalým v předsevzetích a v rozhodnutích, které si člověk předsevzal předešlého dne, před takovou neútechou nebo rozhodnutí, které udělal člověk v předcházející útěše.“ Nebo: „Kdo se nachází v neúteche, ať uvažuje, že může s pomocí Boží, která se mu stále dostává, i když ji zřetelně nepociťuje, přemoci útoky nepřítele, protože mu Pán … ponechal dostačující milost k věčné Spáse.“ A zase znovu: „Kdo se nachází v útěše, ať přemýšlí nad tím, jak se zachová v neúteche, která přijde později, a ať shromažďuje pro tu dobu nové síly.“ Konečně: „Když člověk … poznal nepřítele lidské přirozenosti …, tak je pro něj prospěšné hned se podívat na průběh dobrých myšlenek … Takto se má na základě zkušenosti v budoucnu vyvarovat jeho obvyklých klamů.“
V těchto poznámkách se projevuje člověk, kterého duše byla zapálena Bohem: člověk, který byl v jistém smyslu slepý pro svět a který současně klidně, jasně, věcně a trochu i s lehkým humorem – který je většinou znamením opravdovosti – mohl zprostředkovat svou mystickou zkušenost druhým lidem pro jejich konkrétní život. Jakkoli zajímavé mohou být tyto instrukce, nejsou tak důležité jako uvedený základní pohled: Pokud je existence člověka podněcována dynamikou milosti, jestliže je v souladu s Bohem a jeho anděly, pak blaženost je neklamným znamením, že konkrétní rozhodnutí vede správným směrem. To je základní směrnice pro nacházení konkrétní vůle Boží. Ignác z Loyoly tím chce říci exercitantovi:
„Rozhodl ses ve svém životě pro určitý řád. Chceš pokračovat od dobrého k lepšímu a nezůstávat pouze v daném stavu. Chceš vědět, jak poznáš vždy to lepší. Často se ocitneš v situaci, kdy nebudeš vědět ani co je správné, a natož to, co je lepší. Pokud však zůstaneš věrný svému základnímu postoji, je pro tebe otevřená přímá cesta. Kontroluj své budoucí jednotlivá rozhodnutí podle míry své vnitřní blaženosti. Buď přitom však neúprosně čestný. Pokud zjistíš, že tvé rozhodnutí obšťastňuje celou tvou křesťanskou existenci, učiň ho – jdi směrem, který ti tvá blaženost ukáže. Bůh tě povede – buď sám nebo skrze svého dobrého anděla.“
Co však Ignác z Loyoly myslí pod pojmem blaženost, nebo, jak se vyjadřuje, pod pojmem útěcha? Z různých pravidel můžeme sestavit přehled druhů útěch: vnitřní mír, duchovní radost, vzplanutí duše, slzy nad Kristovým utrpením, nad vlastními hříchy a nad hříchy druhých, skutky sloužící přímo k Boží oslavě, mírnost, pevnost, jemnost, vzlet ducha, vnitřní jas. Do „ignaciánské blaženosti“ se tedy vejde i pokání, soucit s Kristem a nezištné sebeobětování. Ignácovi jde o skutečnou blaženost, která duši uschopňuje k pokroku, čistotě, lásce a jistotě. Člověk hledající Boha tak postupně dospěje k té existenci, v níž ho Bůh chce mat – ke své vlastní svatosti, kterou nemůže uskutečnit nikdo jiný.
Každým – i když možná váhavým – krokem se člověk přibližuje k uskutečnění toho, co s nim Bůh při stvoření zamýšlel: být člověkem omilostněným, pevně zakotveným v Bohu a „podepírajícím“ svět. Znovu připomenu: „Blaženost, o níž říká Ignác, není v rozporu s tělesnou bolestí, pozemským smutkem a hmotnými ztrátami. Může obstát i uprostřed největších každodenních potíží, v únavě a duševní vyprahlosti, v nejhroznějších temnotách existenciální bídy, dokonce i v opuštěnosti od Boha. Je totiž v podstatě klidným vědomím, že člověk je v konečném základě své existence skryt v Boží lásce a spasen.
Jeho bytí není v žádném případě fádní. Je to otevření duše vůči Bohu, zkušenost, že bytí je v podstatě dobré a život stoji za to žít, že nic, co není nebe, nemůže proniknout do nejhlubšího nitra lidské existence. S uvědoměním si své konečné skrytosti v Bohu by měl křesťan kontrolovat své jednotlivá rozhodnutí. Pokud nějaké – samo o sobě dobře – rozhodnutí tomuto vědomí neprospívá, je lepší neprovádět ho a poohlédnout se po jiných možnostech. Takové hledání by však mělo být prováděno v klidné a obezřetné jasnosti.
Poslední slovo v našich skutečně křesťanských, věčné spásy se týkajících, rozhodnutích má mít i tak blaženost, to znamená náš pocit – vědomí bezpečí v Bohu. To nejposlednější nelze vypočítat. Pocit bezpečí je také cílem snahy pomoci svým myšlením jiným. Filozof by měl dosáhnout toho, aby lidi přiváděl zpět k jejich prazákladu, k podstatě podstatného, k Bohu. Křesťanský myslitel přitom už ví: na všechny naše otázky existuje odpověď, řešení jsou již daně pouze je musíme najít. Existuje konečné bezpečí i v myšlení.