2. Velikonoční středa – (Sk 5,17-26; Jan 3,7-21).
Skončili jsme při poznání našeho farizejství. Zůstali jsme v lítosti při poznání našeho hříchu. Jak můžu jít dál? Musíš se znovu narodit skrze vodu křtu a Ducha víry. Ve křtu mluvíš sobě ne, Duchem víry mluvíš Bohu své Ano. I my se spolu s Nikodémem udiveně ptáme: „Jak se to může stát?” Je třeba věřit v Ježíše a věřit Ježíši, který přišel od Otce. První základní Boží skutek je víra v Toho, kterého On poslal. Je třeba s jistotou uvěřit Ježíši, přijmout ho za svého neomylného učitele, za svou neochvějnou mravní normu, dokonce můžeme říci za svůj Život. Neboť On jediný přišel od Otce. Kdo věří v něho, má věčný život”.
Takto Ježíš objasňuje svou smrt a její smysl. Zde končí schopnost našeho rozumu, tady stojíme před Božím skutkem. Tak jako židé na poušti nemohli pochopit, jako ten měděný had může souviset s jejich osobním uzdravením a přece ti, kteří tuto skutečnost s vírou přijali dosáhli uzdravení, tak i my jsme v podobném vztahu ke smrti Pána Ježíše.
Abychom mohli mluvit o ospravodlivění skrze víru, musíme si nejprve ozřejmit, co to víra vlastně je. My, lidé zatížení západním myšlením, chápeme víru jako určitý rozumový úsudek o existenci Boha. Dá se říci, že u většiny lidí existuje jakási filozofická víra. „Zkoumal jsem přírodní vědy a dospěl jsem k závěru, musí být Něco nad námi. Pro jistotu chodím do kostela, protože pokud to Něco opravdu nad námi je, tak se mi toto chození do kostela může ráz vyplatit. Pokud nic nad námi není, nemůžu nic ztratit, protože po smrti mě už nebude mrzet, že jsem si na tomto světě neužil.”
Takhle nějak vypadá věřící postoj mnoha takzvaných „věřících“ lidí. Chápou víru podobně jako ateisté. Taková čistě spekulativní víra založená jen na lidském rozumovém a rozumném úsudku není ještě vírou ve smyslu Písma svatého. Není vírou, kterou projevil patriarcha Abraham, který uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost a proto ani nemůže člověka přivést k ospravedlnění. Taková víra má jen malý vliv na osobní život člověka. Náboženskou praxi takový člověk plní pro každý případ, neboť kdo ví, jako to bude po smrti, ale postupuje tak, jako by Bůh neměl, co říci do jeho životě, jako by vůbec neexistovalo Boží Slovo.
Proč je to tak, kde hledat kořeny této jakoby víry? Mnozí z křesťanů zapomínají na to nejdůležitější, že předmětem víry je Boží Slovo a tedy Kristus – Vtělené Boží Slovo, a způsob přijetí vírou je neochvějná jistota. V opačném případě se nedá mluvit o víře, která vede k ospravodlivění. Velmi často naší víře chybí znalost Božího Slova. Máme jakousi teologickou víru, kterou vyjádříme modlitbou Kréda, ale víra je cosi mnohem širší. Víra je vztahem k Božímu Slovu, v celé jeho šíři.
Druhá vada naší jakoby víry je v tom, že to Slovo nepřijímáme s jistotou, tedy mu nevěříme. Pokud však někdo začne pochybovat, už sestupuje z roviny víry. Katolická nauka o víře výrazně potvrzuje, že víra se ve své podstatě pojí s jistotou. Logické uvažování o procesu víry bychom mohli vyjádřit následujícím sylogismem:
„Bůh něco řekl. To, co řekl Bůh, je předmětem víry. Bůh je Svatý, proto nemůže lhát. Bůh je vševědoucí, proto se nemůže mýlit. Pokud vím o něčem, že to řekl Bůh, tak můj postoj vůči tomu se může projevit jen vírou, která nepřipouští žádnou pochybnost. Kdybych si připustil pochybnost, odmítl bych autoritu Boha. V tomto smyslu je pochybnost znevažováním Boha (hříchem), neboť předpokládá, že nevíme, zda Bůh své Slovo dodrží, zda je věrohodný.
Tímto způsobem již první lidé urazili Boha v ráji. Ďábel zpochybnil před nimi rozumnost a opodstatněnost Božího příkazu a oni se nechali oklamat. Samozřejmě mohou být pochybnosti jiného druhu: „Copak to opravdu Bůh řekl? Zda jsem tomu dobře rozuměl? Ale pokud s jistotou vím, že ke mně mluví Bůh, tehdy nemám jinou možnost než věřit, nebo urazit Boha nevěrou.
Sv. Pavel v listě Římanům píše: „Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky. Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všechny, kdo věří. Není totiž rozdíl; všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy: jsou ospravedlňováni zdarma jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. Toho Bůh ustanovil jako smírnou oběť, na které jsme účastni vírou v Jeho Krev…” (Řím 3,21-25) Sv. apoštol Pavel tvrdí, že všichni bez rozdílu zhřešili. Rozdíl je jen v tom, že někdo o tom ví a druzí to zatím neumí pochopit, že někoho to mrzí a druhého ne, že někdo svůj hřích ukáže navenek, jiní ho nosí ve svém srdci.
„Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby nezahynul nikdo, co v něho věří, ale aby měl život věčný. Neboť Bůh neposlal Syna ne svět, aby svět odsoudil, ale aby se skrze něho svět zachránil.“ Vstupní branou do Božího Království je víra. Kdyby Bůh ustanovil, že touto brannou je nevinnost, nebo důsledné zachovávání přikázání, nebo nějaká jiná ctnost, mohli bychom se vymlouvat: „To není pro mě, já nemám požadovanou ctnost!“ Nám však bylo ohlášeno, že vstupní branou do Božího Království je víra, je třeba uvěřit. A tato podmínka není pro tebe nemožné. Na základě jaké zásluhy se Adam nacházel v ráji? Nebyla to zásluha, ale projev nesmírné dobroty Boží. Kdyby věřil v Dobrotu Boha, zůstal by v ráji navěky.
Třeba uvěřit a tato podmínka není pro tobě nemožná. Ten týž apoštol Pavel říká: „Blízko tebe je to Slovo, ve tvých ústech a ve tvém srdci, totiž Slovo víry, které hlásáme. Neboť když svými ústy vyznáváš: „Ježíš je Pán!“ a ve svém srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen!“ (Řím 10,8–9)
Známe však různé druhy víry. Víra jako souhlas ke zjevené pravdě víra jako projev důvěry, víra jako schopnost dát se vést, víra jako odevzdanost, víra jako bytostná otevřenost, víra jako schopnost přijmout. V našem případě jde o víru jako o schopnost duše otevřít se před Božím Duchem a přijmout do sebe Kristovu plnost. Jde o víru jako o přivlastnění si. Tak to píše svatý Pavel v listu Korinťanům: „Kristus se podle vůle Boha stal naší moudrostí a spravedlností, posvěcením a vykoupením.” (1 Kor 1,30)
Toto všechno je naše. Duch Svatý, pokud se mu ve víře a v modlitbě otevřeme, způsobí, že veškeré bohatství Kristova života, které žil uprostřed času a prostoru naší lidské existence, se stane naším vlastnictvím, pokud tak toužíme, pokud se za to modlíme a přijímáme Boží Slovo a svaté svátosti .
Kristova smrt nám přináší odpuštění hříchů, pokud své hříchy vyznáme, litujeme a vírou si přivlastním tuto milost. Je to nejzákladnější skutečnost Nového Zákona. V podstatě se jedná o náš souhlas Bohu. Bůh stvořil člověka jako svobodnou bytost, aby mohl člověk svobodně od něho přijmout Život a Milost.
Má sebe sama přijmout od Boha jako stvoření, které Bůh obdarovává. Třeba Bohu říci ANO, chci žít ve tvé milosti a tak se stávat novým stvořením, přetvořeným Duchem Svatým v druhého Krista. Bůh je ten, který vždy první miluje a první zadarmo ospravedlivuje. Ospravedlivení z víry je počátek nadpřirozeného životě stále aktuální ve svátosti křtu a pokání. Ovoce tohoto všeho má být naše láska a vděčnost.