Naposledy jsme si říkali o démonech, kteří jsou nepřátelé nás lidi i Boha, který se stal člověkem. Avšak svět kolem nás, svět neviditelný, lépe řečeno: svět nepoznatelný tělesnými smysly, neobývají jen vůči nám nepřátelsky ladění démoni, ale máme v tomto světě i mnoho pomocníků, inteligentních duchů, kteří jsou nadaní Boží dobrotou. Tak jako zlí duchové jsou nositeli špatných myšlenek a špatných emocí, můžeme předpokládat, že tyto inteligentní a dobré bytosti jsou nositeli správných myšlenek a rozhodnutí a také nositeli šlechetných citů. Myslím si, že právě to, čím naše společnost nejvíce trpí, nedostatkem šlechetných citů a pohnutek, je dáno i tím, že se pomalu vytrácí vědomí těchto našich od Boha poslaných pomocníků.
Jeden křesťanský filozof v návalu spravedlivého rozhořčení nad spikleneckým mlčením, jehož obětí se staly právě andělé – Boží poslové, napsal tato slova: „Popírat anděly, znamená, roztrhat každou druhou stránku bible, když už nemluvíme o rituálu (kniha obřadů katolické církve).“ Paul Claudel zase říká: „Od anděla z ráje k andělu z Apokalypsy, který oznamuje konec časů; od anděla, který se zjevuje Gedeonovi, až k tomu, který osvěcuje Zachariáše; od božských poslů, kteří ztrestali Heliodora, až k té andělské bytosti, která vede mladého Tobiáše; od toho anděla, který utěšuje Hagar, až k onomu, který vysvobozuje sv. Petra; na trasách, po kterých k lidem směřuje všechno, co je posvátné, všude tam se pohybují tito obávaní a soucitní bratři, jejichž úkolem je nás poučovat.“ Tajemná přítomnost andělů totiž prostupuje celou bibli. To, že jsou přítomni a že působí, lze vycítit i tehdy, když se viditelně nezjevují, jako je to například v knize Genesis, v Apokalypse, v knize Tobiáš, v knihách Makabejských, v evangeliích a v Skutcích apoštolů.
Starý Zákon nám na několika místech ukazuje, jak andělé zasahují, aby lidem pomohli přežít: Přítomnost andělů se projevuje zvláštním způsobem v životě patriarchů. Vícekrát andělé zasahují proto, aby lidi přivedli na správnou cestu. Tak se anděl zjeví na poušti otrokyni Hagare, která utíká od své paní, protože byla káraná a přivede ji k tomu, aby se vrátila. Anděl se ji zjeví, když na poušti umírá žízní se svým synem Izmaelem a nechá v jejich blízkosti vytrysknout pramen vody. (Gen 21,17-19) Ve snaze zachránit své svěřence andělé necouvnou ani před energickými zásahy. Když Lot a jeho příbuzní váhali opustit Sodomu, která má být zničena ohnivým deštěm, dva andělé ho uchopí za ruku, i jeho ženu a obě dcery, – to shovívavost Hospodinova byla s ním -, vyvedli ho a dovolili mu odpočinout až za městem. (Gen 19) V jiném případě anděl zadrží ruku Abrahamovu, který se již již chystá probodnout svého milovaného syna Izáka. (Gen 22) Když Abraham pověří svého sluhu Eliezera, aby vybral ženu pro Izáka, pořadí mu, aby se svěřil pod ochranu svého anděla, který mu pomůže překonat překážky na jeho cestě: „Hospodin, před nímž chodím, pošle s tebou svého posla a dá tvé cestě zdar.“ (Gen 24)
Přítomnost andělů se zvlášť projevuje v pohnutém životě Jakubově. Když utíkal před hněvem svého bratra Ezaua, měl sen: Viděl žebřík, který stal na zemi a dosahoval až do nebe, a po tom žebříku andělé sestupovali a vystupovali. Slovo, které tu Písmo užívá může představovat nejen žebřík, ale i Zikurat, stupňovitý chrám. (Gen 28) Po celou dobu svého života pociťuje Jakub natolik reálnou sílu a živou přítomnost andělů, že když před smrtí žehná svým dětem, děkuje Bohu za to, že ho po celý život vedl, a svému andělu, že ho ochránil od všeho zlého. (Gen 48)
Jiný anděl se zjeví prorokovi Eliášovi, který se schová hnaný strachem pod trnitý keř a řekne: „Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové.“ Anděl mu nabídne podpopolný chléb, pečený na žhavých kamenech a láhev vody. Eliáš se najedl a napil. Posílený tímto pokrmem šel pak čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře… (1 Kral 19)
O proroku Danielovi se píše, když ho král nechá vhodit do jámy se lvy, anděl zavřel tlamy hladovým šelmám. Daniel říká: „Můj Bůh poslal svého anděla a zavřel ústa lvům, takže mi neublížili. Vždyť jsem byl před nimi nalezen čistý …“ (Dan 6)
A zase jiný anděl, který uchopí proroka Abakuka, jenž nese jídlo žencům a v okamžiku ho přenese z Judeje do Babylónu nad jámu se lvy, do níž byl vhozen prorok Daniel, volá: „Daniel, Daniel, vezmi si pokrm, který ti Bůh posílá!“ (Dan 14)
Podobnou moc mají andělé i nad přírodními živly, když například vyprošťují z ohně tří mládence, které dal král Nabuchodonozor vhodit do rozpálené pece, protože se neklaněli jeho soše. Tři mládenci, kteří se s důvěrou odevzdali do rukou Božích, se procházeli bez nejmenší újmy, zatímco královi lidé, kteří do pece jen přikládali, shořely. „Anděl Páně sestoupil do pece spolu se Sidrachem a jeho druhy a způsobil, aby se jim plameny vyhýbali. A ze středu ohniska učinil místo, ve kterém jakoby neustále vanul svěží vánek: oheň se jich nedotkl.“ (Dan 3) Tři mládenci byli tak ohromeni tímto zázrakem, že začali zpívat oslavný hymnus, který později církev zařadila do své liturgie jako ústřední modlitbu nedělních ranních chval.
V knize Tobijáš vidíme archanděla Rafaela v podobě mladého průvodce na cestách, jak se snaží vyléčit ze slepoty starého Tobita, kterému se přihodila ta nejbanálnější nehoda, spadl mu totiž do očí teplý trus z vrabčího hnízda. Téhož Rafaela slyšíme jako dává mladému Tóbijášovi ponaučení o manželské morálce, slyšíme jak mu připomíná, že povinnost projevovat Bohu vděčnost je přednější než všechny ostatní závazky a lidské city. Tobijášův otec se snažil utěšit svou ženu po odchodu jejich syna, slovy: „Nestarej se! … Náš syn se k nám vrátí ve zdraví … Dobrý anděl ho bude doprovázet, jeho cesta se vydaří a vrátí se ve zdraví.“ Mladý Tobijáš na konci své pouti, na níž ho doprovázel anděl, takto vyjadřuje svou vděčnost vůči němu za jeho službu: „Jakou odměnu mu mám dát, otče? Nebudu mít škodu ani když mu dám polovinu z toho, co se mnou donesl. Přivedl mě zdravého, mou manželku uzdravil, vyzvedl místo mně peníze a nakonec i tebe uzdravil! Jakou mu za to můžu dát odměnu?!“ (Tob 12,2-3) Tato slova mladého Tobijáše vyjadřují, jaké materiální a duchovní dobrodiní můžeme očekávat od andělů.
Toto poslání andělů dobře vystihují i slova 91 žalmu: „Nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží. On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil; po lvu a po zmiji šlapat budeš, pošlapeš lvíče i draka.“ (10-13) Podle komentáře sv. Roberta Bellarmina, můžeme tento výrok chápat doslovně i v přeneseném smyslu. Andělé strážní chrání lidi před fyzickým nebezpečím, stejně jako nad nimi prostírají svůj ochranný plášť v morálním nebezpečí. Dosvědčuje to i Písmo. Andělé nejsou lhostejní k ničemu, co se týká lidí, zajímá je vše, co se tak či onak týká osudového lidského putování směrem k věčnosti. Andělem bychom mohli připsat slova latinského historika Terentie: „Jsme přátelé lidí a nic z toho, co se týče lidských bytosti, není nám cizí. Běsnění přírodních sil, útoky divoké zvěře, lidské vášně, intriky, spiknutí, války. To vše se může stát předmětem rozhodného andělského zásahu, jakmile je v sázce věčný osud Božích přátel.“ Či nejsou všichni služebními duchy posílaní sloužit těm, co mají dostat do dědictví spásu? – ptá se apoštol.
Bůh používá své rychlé posly, kteří ho ochotně poslouchají a bez odkladu plní jeho rozkazy, zvláště v případech, kdy je ohrožen vyvolený lid. Pomoc ze strany andělů závisí i na tom, jak je Izrael poslušný: „Hle, pošlu před tebou svého anděla, aby tě ochraňoval na cestě a dovedl tě na místo, které jsem ti připravil. Měj se před ním na pozoru a poslouchej jeho hlas, a neodporujte mu, protože vám nepromine vaše provinění, vždyť je v něm moje jméno! Ale pokud budeš poslouchat jeho hlas, a dělat všechno, co říkám, pak budu nepřítelem tvých nepřátel a protivníkem tvých protivníků.“ (Ex 23,20-22)