Nejvyšší, slavný Bože,
osvěť temnotu mého srdce
a dej mi pravou víru,
pevnou naději a dokonalou lásku,
moudrost ( cit ) a poznání, Pane,
(dej mi, Pane, správné cítění)
abych plnil tvůj svatý a pravdivý příkaz.
(abych vyplnil tvůj svatý příkaz, který jsi nám v pravdě dal.) (ModUk)
Bezpochyby prvním a tedy i nejstarším z dochovaných Františkových textů je modlitba pocházející ze začátků jeho duchovní cesty. František skoncoval přibližně kolem r. 1206 se svým dosavadním životem, plným ctižádosti a pohodlí, ale ještě nevěděl, na jakou cestu ho Bůh volá. V opuštěné kapli, kam při svém hledání světla zabloudil, spatřil velkou ikonu Ukřižovaného. Ježíš byl na ní znázorněn v „Slávě svého utrpení“: jasná a klidná tvář, oči rozevřené a nad jeho hlavou ruka Boha Otce, která ho už pozvedá na nebesa. Bylo to první setkání Oslaveného s ještě nepřesvětleným. Záře, která vychází z prvního, odhaluje temnoty druhého. Z Františkova srdce vytryskla modlitba. Musel ji opakovat, zapamatovat si ji a později ji naučil své bratry. Je to vstupní modlitba, jakýsi Introit, modlitba na začátku cesty. Každý hledající si ji může přisvojit. A kdo jím není? Tento krátký a prostinký text působí téměř banálně. Když se však na něj blíže podíváme a začneme rozjímat nad ním, přisvojíme si ho, odhalíme, jaký je hutný.
Ve středu, jako dominanta celé scény, trůní Bůh, Nejvyšší a Slavný Pán. Když se člověku krůček po krůčku odhaluje skryté tajemství, nejprve se ukáže majestátní velikost Boha. Bůh je Bůh: Toto slovo je šifrou pro to, co se vymyká jakémukoliv chápání, jakémukoliv pojmenování. Je Pán: před ním člověk vidí, že je závislý služebník. Je Nejvyšší čili Nesmírně vyvýšen a sám o sobě Nedosažitelný; jasně září, je Slavný, Velkolepý ve svém lesku. Můžeme pokračovat je Nestvořený, Nadosobný, Nadskutečný.
Avšak po této vizi, při níž se má člověk proč děsit a couvat, následují zmírňující slova: osvěť, dej. Lesk Božího majestátu neoslepuje: rozptyluje se v jemný svit, který oblažuje a utěšuje. Ten, kterému nelze dát jméno, Pán, je k člověku dobrý a štědrý. Může a chce mu dát, o co ho jako pokorný prosebník žádá. Nebo hle, před mocí a slávou – kterou je sám Bůh, i když v podobě Ukřižovaného a už Vyvýšeného – se nachází temné srdce, temnoty mého srdce.
Srdce je to, co je v člověku nejcentrálněji, nejintimnější a nejhlubší. Je to jeho sjednocující střed, odkud vycházejí a kde se sbíhají všechna přání a všechny síly, které utvářejí lidskou bytost. Je to identita a pravá podoba každého, jeho nejosobnější a nejtěžší sdílitelný bod. Ale toto těžiště, nejhlubší hlubina a centrum, které řídí všechno v nás, se nachází v temnotách. (Katechismus učí, že po prvotním hříchu se rozum člověka zatemnil a vůle se naklonila ke zlu. I ten nejmenší brouček ihned po svém vylíhnutí „zná“, co je pro něj dobré a co mu může uškodit ale člověk to neví. Člověk se musí namáhavě učit. Nezná ani zákonitosti těla, ve kterém žije. Všichni se do tohoto světa rodíme bez poznání sebe i bez zkušenostního poznání Boha.)
Jaké jsou tedy tyto temnoty srdce? Můžeme v nich rozlišit tři soustředné oblasti. První je nevědomost o tom, kdo skutečně jsem, jak mě vidí Bůh. Člověk neví o své úžasné velikosti, neví, že se má stát svou duší i tělem obrazem Boha a jeho vtěleného Syna (Nap. 5). Avšak stejně neví o extrémní ubohosti svého bytí, o svých mezích, o své závislosti, dané tím, že není Bohem. Nevědět, co jsem, nevidět nesrovnatelnou důstojnost svého bytí, stejně jako svou nepopsatelnou malost, to jsou temnoty, které zahalují mé srdce. Tyto temnoty prvního druhu se týkají lidské bytosti v jejím údělu stvoření, ve kterém se složitě mísí vznešenost s bezvýznamností.
Temnoty druhého druhu mají spíše morální ráz. Jde o ponurý svět zla, který najdeme v srdci každého člověka. „Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka.“ jak říká Pán ve verších evangelia (Mk 7,21-23), který František s oblibou cituje (NReg 22,7; 2LVer 37). Střed člověka, srdce, se někdy podobá močálu, ve kterém se to hemží choutkami a sklony schopnými rozkládat a ničit jeho samého, jako i druhých. Když jim člověk svolí, když se jim oddá, zahalí ho temnota zla a hříchu. I toto se nachází v životě každého člověka, i v tom na pohled nejpočestnějším.
A je tu ještě třetí temnota: když člověk neví, kudy se vydat, aby odpověděl na výzvu, která sice zaznívá z jeho hlubin ale ve skutečnosti pochází od Boha. Nevíme, co máme dělat na tom či onom životním rozcestí? Na místě zůstat nelze, to je jasné, vrátit se zpět také ne. Ale kterou cestou se dát, k čemuž se upřít, abych byl sám sebou a konečně plně žil v sobě i v Bohu? V evangeliu najdu návod a opěrné body, ale už se nedozvím, pro co se v dané situaci rozhodnout, abych mu byl věrný.
Nicméně já nejsem odsouzen k temnotám. Slavný Pan, před kterým stojím, záři velkým jasem. Jeho vše řešící světlo může rozptýlit temnoty, v nichž tone mé srdce. Tímto světlem, pravým světlem, je náš Pán Ježíš Kristus (2LVer 67). Jeho milosrdný pohled na mé temnoty mi odhalí, osvítí, jaký skutečně jsem. Vidět, co je ve mně i kolem mě, to už je první milost. Člověk, uzdravený ze slepoty, nebude už tápat ve tmě. Cesta je otevřená, je třeba vykročit. A tady se modlitba konkretizuje, upřesňuje:
a dej mi pravou víru, pevnou naději a dokonalou lásku,
moudrost ( cit ) a poznání …. ( ModUk )
Těchto pět proseb je současně klasických i nových. O třech božských ctnostech hovoří již svatý Pavel (1 Tit 1,3), církev o jejich rozmnožení prosí v liturgii (vstupní modlitba 16. neděle v období mezidobí) a František s nimi ztotožňuje samého Boha (CHB 6). Zmínka o nich by nám mohla připadat téměř banální. Následují dva záhadnější pojmy: cit a poznání (v češtině je přeloženo jako „správné cítění“ anebo „moudrost“). Abychom se neminuli se smyslem těchto proseb, nesmíme je odbýt jako již dobře známé. To však stojí určité duchovní úsilí.
Co je totiž pravá víra, ne-li pravdivý, neiluzórny pohled na realitu, takovou, jaká je v Božím záměru, jak se v průběhu lidských dějin postupně uskutečňuje? Je třeba překonat povrchnost a možná i klam, znát ve všem živou přítomnost osobní Lásky a pak současně i hodnotu každé bytosti, jakož i její povolání a určení. Stručně, pravá víra znamená nahlédnout (nahlížet), kdo je Bůh a jako jeho sláva a jeho vroucí láska k člověku naplňuje zemi i nebesa. Víra ve svém realismu ukazuje svět jako spějící k porodu, nedovršený, zraněn, kde je zlo příliš přítomno a očekávané štěstí nejisté. Jistá naděje, o kterou modlitba žádá, je skok optimismu, vitality, jistoty, že to, k čemu se sám Bůh zavázal a co slíbil, se nemůže nepodařit; že těm, které Bůh miluje, je přichystána bezmezná budoucnost – plnost života a štěstí: všem lidem i světu, jak kosmu a příběhu a je to jistota, že je nám připraveno království od založení světa (Mt 25,34; NReg 23,4), kde budeme žít v blažené společnosti Boha a ve věčném radosti z něj (VýkOtč 4).
Plné a správné nazírání, radostné a jisté očekávání nejsou iluzorní. Umožňuje je dokonalá láska. Tento pojem je často chápán příliš jednostranně: soudí se, že se na prvním místě jedná o lásku člověka k Bohu, jenže novozákonní zjevení lásky (agapé) je nejprve projevem nepodmíněné Boží lásky k člověku. Jediná dokonalá láska, to je vášeň, přelévání, krajní, ba přílišná, která hoří v Božím srdci a ze skrytého středu Trojičního života postupuje jako nesmírný žár k jeho stvořenému dílu, jehož je člověk korunou. Prosit o dokonalou lásku znamená dožadovat se především zvratového zjevení a přijetí této lásky. Teprve potom, v hnutí neskonalé vděčnosti, se nám v srdci rodí odpověď vysílaná k Bohu a k člověku. Jejím zdrojem je však Věčný Pramen, který tryská ze samého nitra Trojice.
Jako kdyby tyto tři dary nestačily, František žádá od Boha, aby je doplnil citem (moudrostí) a poznáním. O jaký záhadný cit (moudrost) prosí, podle všeho proto, aby ony tři ctnosti sehrály v nastoupené pouti plně svoji roli? Cit (moudrost) zde znamená zkušenost, uchvácení tím, co člověk odhalil a shlédl. Vidění, očekávání, ba i zjevení lásky je tlumočeno a zaznamenáváno slovy, které zachycují představy a obrazy. Ale nestačí jen slyšet, rozumem chápat, teoreticky znát, co se říká. Pravé poznání je zkušenost, vnímání, bytostný kontakt s evokovaných skutečnostmi. Mít cit pro věci z této oblasti víry znamená nakouknout, jaksi se dotknout, i když jen kradmo a nejasně, předmětu nazírání a očekávání.
Avšak tento duchovní cit (kontakt, zkušenost) není slepý, beztvarý, nevyjádřitelnou pocit. Je doprovázen poznáním, o které se v modlitbě také žádá a které je jasem v mysli. Zde je třeba poznamenat, že když František ve svých spisech mluví o modlitbě jako o tíhnutí srdce k Bohu, slovo srdce zpravidla spojuje se slovem mens – mysl, která označuje ducha v jeho intelektuální dimenzi, nebo jednodušeji světlo poznání. Možná jde o moudrost a poznání ve smyslu listu sv. Pavla Kolosanům (1,9-12): „Proto i my, ode dne, kdy jsme to uslyšeli, nepřestáváme za vás v modlitbách prosit, abyste plně, se vší moudrostí a duchovním pochopením poznali jeho vůli. Tak budete svým životem dělat Pánu čest a stále se mu líbit, ve všem ponesete ovoce dobrých skutků, budete růst v poznání Boha, a z moci jeho božské slávy nabudete síly k trpělivosti a radostné vytrvalosti; a budete děkovat Otci, který vás připravil k účasti na dědictví svatých ve světle.“ (Český ekumenický překlad)
Inu, poutník je připraven vykročit. Na cestu má viatikum, zásobu pěti chlebů, které si vyprosil od našeho slavného Pána, jehož lásku a štědrost navzdory svým temnotám a chudobě poznal. Ale ještě nebylo řečeno všechno. Srdce je nyní zalité světlem, cesta je zřetelně vytyčená, nové energie uvolněné: víra, naděje, láska, zkušenost a jasné zrání. A to vyžaduje nasazení, jednání, čin. Modlitebník žádá a přijímá tyto četné dary proto, aby splnil svaté a pravdivé Boží přikázání.
Pro Františka ním bezpochyby byla vnitřní výzva, aby obnovil Boží dům. Všechny významy této výzvy hned nepochopil, ukáží se mu však později. Ale když si člověk odmyslí historický kontext modlitby a chce ji přijmout za svou dnes, což je pak oním přikázáním, označovaným jako svaté a pravdivé, které má splnit? Pokud budeme slyšet výraz tvé přikázání v jednotném čísle, tak jako František, automaticky pomyslíme na první ze všech přikázání, na přikázání lásky k Bohu ak bližnímu (Mk 12,29-31), na kterém spočívá celý Zákon a Proroci (Mt 22,40). Vše předchozí, ctnosti a zkušenosti, dostáváme jen a jedině kvůli tomuto velkému a jedinému požadavku: k tomu, abychom milovali celým svým bytím Boha a bližního. Toto královské přikázání (Jak 2,8) zahrnuje a naplňuje všechno (Řím 13,8: „Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon!“), Nemá meze platnosti a je skutečně největší a první (Mt 22,38). Všechny výše popsané mohutnosti si člověk vyprošuje a dostává je, aby toto přikázání mohl plnit ve svém každodenním životě. Pro Františka i pro celou jeho spiritualitu je jednání, jak dosvědčuje hojné užívání tohoto slova v jeho spisech, kritériem pravosti každého nasazení.
Přikázání lásky je označeno jako svaté a pravdivé. Je svaté, to znamená udivující, jiné, odlišné od toho, co člověk obvykle vidí a koná. Je i pravdivé, přináší pravdu, protože když otevírá srdce člověka lásce, aby ji přijímalo a dávalo, uvádí jej do pravdy o něm samém. Protože je člověk stvořen z pravé lásky a pro pravou lásku, není plně člověkem, dokud se nedá strhnout a vést její dynamikou. Pak je v pravdě osvobozen pravdivým nárokům. Takto se Františkova osobní modlitba, vyslovená v nelehkém a dlouhém období jeho konverze, i dnes nabízí každému, kdo se vydává na cestu, aby hledal a našel Boha i sebe. Temnoty srdce pomalu ustupují před paprsky božské slávy. A se světlem přicházejí i síly potřebné k tomu, aby člověk jasně viděl a nasadil se. Královská cesta lásky, po níž je třeba kráčet, se jeví zřetelněji. Pro toho, kdo se na ni vydává, začíná velké a krásné dobrodružství.