V dnešním evangeliu vidíme, že Pán Ježíš, přestože je Synem Božím, také potřeboval modlitbu. Teologie nás poučuje, že Ježíš je Pravý Bůh a pravý člověk a jako člověk potřeboval také modlitbu. A tak jako pro mnohé lidi platí, že noc bývá časem nejintimnějšího setkání v lásce, tak i pro Ježíše je noc časem nejintimnějšího setkání s Otcem.
Sv. Jan Zlatoústý říká: „Vystup tedy i ty v nočním čase. Tehdy je totiž duše čistší a samotná tma a hluboké ticho dokáží dostatečně přivést duši k lítosti. Nakonec když i pohlédneš na nebe poseté hvězdami jako nekonečnými světýlky a uvážíš, že ti, co ve dně vyskakují a jsou nespravedliví, se tehdy nijak neliší od mrtvých, odvrhneš veškerou lidskou opovážlivost. To vše stačí na pozvednutí duše: nelomcuje ní marná sláva, duchovní vyprahlost ani pobouření: oheň natolik neodděluje rez od železa, jako noční modlitba nános hříchů. Koho ve dně pálila sluneční žár, v noci se ochladí. Noční slzy jsou nad každou rosu: překonají veškerou žádostivost i každý strach. A koho tato rosa neobčerstvuje, ve dne vysychá. Proto i když se nemodlíš hodně, alespoň jednou v modlitbách bdi a postačí: ukaž, že noc nepatří jen tělu, ale i duši.“
Modlitba nespočívá jen v tom, abychom Bohu cosi řekli, ale zralá a dospělá modlitba se rovná lásce, milování, vzájemnému pronikání a oplodnění. Naše duše je v modlitbě oplodněna Duchem Svatým a také v nás se během modlitby počíná Živé a Účinné Boží Slovo. Všimněme si jaké důsledky měla Ježíšova modlitba. Především získává světlo pro rozum, aby se uměl správně rozhodnout a správně si vybrat apoštolu z množství těch, kteří ho následovali. Vybrat ne nejlepší podle lidského úsudku, ale vyvolit ty, které chce Otec spojit s ním a se šířením Božího Slova a dokonce vyvolit i toho, který se stane nástrojem naplnění proroctví o zradě. Tedy ve své modlitbě rozpoznat ty, které chce Otec.
Modlitba má vliv i na sílu jeho dotyku a vyzařování. Čteme: „Každý z toho množství (lidí) se ho snažil dotknout, protože z něho vycházela síla a uzdravovala všechny.” Z modlitby pramení síla uzdravení i pro naše okolí. Osobně můžeme prožívat modlitbu jako něco vrcholné bolavé a těžké a přece vždy z ní pramení síla uzdravení pro nás i pro naše okolí.
Lidé, kteří následovali Ježíše přicházeli ze dvou hlavních důvodů. „Přišli, aby ho uslyšeli..“ a to je prvotní, neboť On je Slovo. Základ uzdravení je v přijetí Božího Slova. V přijímání Božího Slova a v podrobeni lidské vůli Božímu Slovu je odstranění duchovních kořenů mnoha tělesných nemocí. Skrze proroka praví Hospodin: „Kdyby sis všímal mé přikázání, tvůj pokoj by byl jako řeka.”
Druhý důvod je dát se uzdravit ze svých nemocí: „a byli uzdraveni ze svých nemocí“. Přicházeli, aby se dali uzdravit ze svých nemocí. I z takového důvodu šli za Ježíšem a tento důvod může být i naším důvodem následování Ježíše. Je to důvod vrcholně rozumný a Bůh se těší, když člověk začíná uvažovat rozumně. Následovat Slovo to znamená kráčet cestou Života. Hledat plnost Života. Pán Ježíš přišel i proto, abychom měli Život, a abychom ho měli v hojnosti. Bůh je Život a stojí na straně života. I do smrti vstoupil jen proto, aby ji přemohl.
„Uzdravováni byli také ti, které trápili nečistí duchové.“ Boží Slovo má moc i nad nečistými duchy. Staré ruské přísloví radí lidem, kteří mají problémy s alkoholem: „Když tě chytí chuť na alkohol, vezmi Písmo a čti.” V kontaktu s Božím Slovem může člověk zvítězit nad nečistými duchy nezřízenosti a závislosti na alkoholu a drog, nad duchy, kteří chtějí zotročit člověka. Kristův dotyk uzdravoval tehdy a uzdravuje i dnes. Nemůžeme se ho sice pokaždé dotknout v eucharistii, ale církev zná jednu svátost, kterou nám dává na naši životní pouť a tou je Písmo Svaté. Svatý Augustin nazývá Boží Slovo výrazem „Sacramentum audibile – Svátostí slyšení“.
O sv. Františkovi se píše: „Od té doby chodil František městy a podhradí a ještě hojnější a dokonalejší než předtím, kázal – ne přesvědčivými slovy lidské moudrosti, ale učením a mocí Ducha Svatého zvěstoval Boží království.
Byl pravdivým kazatelem, potvrzeným apoštolským stolcem. Neužíval však lichotivé slova, zavrhoval úlisně řečnické ozdoby, protože to, co jiným hlásal slovem, sám nejprve konal skutkem s touhou hlásat jen nejvěrnější pravdu. Protože jeho slova byla trefná a přesvědčivá, od nikoho nenaučená, působily až zázračně: i sečtělí a učení lidé přicházeli k němu v hojném počtu, aby ho viděli a slyšeli – jako k člověku z jiného světa.“