Dnes jsme slyšeli z úst Pána Ježíše: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Nezcizoložíš.“ Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci.“ Ježíš nám chce ukázat, že hřích začíná v srdci. Hříchem je již nesprávná touha a proto se má člověk umrtvovat již ve svých touhách. Tuto oblast velmi často ve svém duchovním zápase zanedbáváme a proto i často hřešíme. Kořen hříchu je v nesprávné touze. Proto je třeba odevzdat Bohu na uzdravení i své touhy.
Lidové přísloví říká: „Co oko nevidí, to srdce nežádá!“ Touha vzniká prostřednictvím viděného. Muž je v této oblasti velmi zranitelný tvor, protože, na rozdíl od ženy, ho vzrušuje už vizuální vjem. Vzrušuje ho to, co vidí. Vyžaduje to určitou mravní vyspělost, aby dokázal vidět a současně nežádostit. Ženy by měly mužům pomáhat tím, že je nebudou zbytečně provokovat výstředním oblečením. Dívky chodí polonahé a pak se diví, že se je kdosi pokusil znásilnit. Na mnoha místech světa, chytří lidé žádají od papeže aby dovolil rozvod a zdůvodňují svá tvrzení lidskou moudrostí. Obviňují ho, že je konzervativní. Ale ani papež nemůže rozhodnout proti Božímu přikázání.
Pán Ježíš nám říká jasně: „Ale já vám říkám: Každý, kdo se rozvede se svou ženou – mimo případ smilstva – uvádí ji do cizoložství, a kdo se ožení s rozvedenou, dopouští se cizoložství.” Už jasněji nám to Ježíš nemohl říct. I když se to úplně příčí naší smyslné povaze. Víme, co je rozvod a víme, že je hříšný. Dost často se však i v našich křesťanských rodinách objevuje skutečnost, že jeden z manželů odmítá partnera a přitom se z toho ani nezpovídá, ani to za hřích nepokládá. Zlo spočívá v tom, že tímto způsobem, vystavuje svého partnera hříchu. Proto se i při rozvedených zkoumá, kdo zavinil rozvod a pokud se zjistí, že jde o trvalý hříšný stav, to znamená, že dotyčný svým životem vystavuje svého zákonitého partnera hříchu, zabraňuje se mu přístup ke svátostem.
Tak ničivý je tento hřích, že Ježíš říká: „Svádí-li tě tvé pravé oko, vyloupni ho a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo bylo uvrženo do pekla. A svádí-li tě tvoje pravá ruka, usekni ji a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo přišlo do pekla.” Oko i ruka jsou zajisté důležité a potřebné údy, ale přece v porovnání s věčným životem, neznamenají nic. Zamysleme se, jak lhostejně přistupujeme k těmto hříchům, před kterými nás Ježíš tak velmi varuje, že ztráta zraku a ruky je maličkostí ve srovnání s jejich následky. Kolík lidi ztrácí své oči při sledování pornografických časopisů a porno – programov v televizi.
Je pravdou, že když Pán Bůh stvořil člověka, stvořil ho nahého. Mnozí si pamatují jen toto. Zapomínají na to, co říká Písmo o důsledcích prvotního hříchu. Písmo Svaté říká, že když Adam zhřešil a ztratil vnitřní štěstí z Boha, propadl se do žádostivosti a cítil, že už neumí být nahým a neví se dívat na nahotu. První lidé si udělali z fíkového listí zástěru. A když to viděl Bůh: „Slitoval se nad člověkem a udělal mu koženou suknici“. Šaty jsou projevem Boží lítosti nad námi. Každá nahota vzbuzuje v nás žádostivost a pak jsme rozbití, neschopní nezištné lásky. Dáváme se vést jen tým, co je příjemné.
Když mluví Pán Ježíš o hříchu a z něho vyplývajícím pohoršení, původní řecký text užívá slovíčko „scandalum – pohoršení“. Smysl tohoto slova je „postavit někomu překážku do cesty“. Jde vlastně o vytvoření hříšné situace, v níž druhý pro svou křehkost může padnout. Např. vím o někom, že má problémy s alkoholem a já mu nabídnu skleničku. Pohoršení je tedy postoj nebo chování, které vede jiného ke konání zla. Kdo pohoršuje, stává se pokušitelem svého bližního. Je to útok na ctnost a spravedlnost; může způsobit bratrovi duchovní smrt. Pohoršení je těžkým hříchem, pokud přivádí druhého do těžkého hříchu přímým skutkem nebo nějakým zanedbáním. Pohoršení nabývá zvláštní závažnost vzhledem k autoritu těch, kteří ho způsobují, nebo na slabost těch, kteří mu podléhají.
To inspirovalo našeho Pána k ostrému odsouzení: „Ale pro toho, kdo by pohoršil jednoho z těchto maličkých, kteří ve mne věří, bylo by lepší, kdyby mu zavěsili mlýnský kámen na krk a ponořili ho do mořské hlubiny“ (Mt 18,6) . Pohoršení je ještě závažnější vinou, pokud jej způsobí ti, co už svým přirozením posláním a postavením mají učit a vychovávat jiných.
Pohoršení může vyvolat i zákon nebo nařízení, móda nebo veřejné mínění. Proto se prohřešují pohoršením ti, co stanoví takové zákony a sociální struktury, které vedou k úpadku mravů nebo k rozkladu náboženského života, tedy vytvářejí takové podmínky života společnosti, které záměrně nebo i nechtěně stěžují, ba prakticky znemožňují křesťanské chování, založené na přikázáních. To platí samozřejmě i o vedoucích, kteří nechci zachovat nedělní pokoj anebo vydávají nařízení podněcující ke krádežím, o učitelích, kteří pohoršují své žáky, ale také o těch, kteří manipulují s veřejným míněním a odvracejí ji od mravních hodnot. Ten, kdo má moc a disponuje jí takovým způsobem, že podněcuje k páchání zla, je vinen pohoršením a je zodpovědný za zlo, které přímo nebo i nepřímo napomáhal. „Není možné, aby nepřišli pohoršení, ale běda tomu, skrze koho přicházejí.“ (Lk 17,1).
Velmi často vytváří pohoršení móda, která ztěžuje mužům – křesťanům, zápas o čistotu. Už nejen výstředně šaty a minisukně, ale ještě i na těch minisukních nástřih. Kdo se takto obléká vzbuzuje pohoršení a bere si na svědomí hříchy těch, kteří pro ženskou marnivost padají do léčky hříchu. Ať nemluví o sobě, že jsou našimi sestrami, pokud spolu s Kristem neukřižovali své tělo i s jeho vášněmi.