Dnešní čtení z evangelia podle sv. Marka nám ukazuje jak vypadalo přijetí Ježíše v jeho rodném městě. Po všem, co jsme slyšeli, po všech těch mocných činech, o kterých nám evangelista Marek už psal, bychom čekali triumfální oslavu, něco na způsob Květné neděle. Na jedné straně ho mnozí poslouchali, dokonce uznali nesmírnou moc, která se v jeho učení projevovala. Divili se, protože si mysleli, že ho znají: „Kde se to v něm vzalo? Jaká moudrost mu byla dána! A takové zázraky se dějí jeho rukama! Což to není ten tesař, syn Mariin a příbuzný Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nežijí jeho příbuzné tady mezi námi?“ Zajímavé je závěr: „A pohoršovali se nad ním“.
Co je pohoršovalo? Pohoršovalo je to, co mohlo být pro ně tou nejúžasnější zvěstí. Pohoršovali je to, že se Bůh začal projevovat skrze člověka, skrze jednoho z nás. Chyba byla v tom, že ho znali od narození a měli ho pevně zaškatulkovaného. Říkali o něm: „Což to není tesař, syn Marie!“ Obyčejný tesař, žádné Doc. ani Ing. ani MUDr. a dokonce ani jen Mgr. Mnozí si možná při tom vzpomněli na pochybnosti, kolem jeho početí, kdy se začaly trousit řeči o jeho nezákonném původu. „Ježíš jim řekl: „Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině“. A nemohl tam udělat žádný zázrak; jenom na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je. A divil se jejich nevěře.“
Ačkoli v Krédu vyznáváme: „Věřím v Boha Otce Všemohoucího ..“, dnes se nám dostává jakási lekce o Boží nemohoucnosti. Ježíš nemohl konat kvůli předsudkům vůči své osobě a z nich pramenící nevěře. Často v evangeliu můžeme vidět jako Ježíš žasne nad vírou někoho, ale také jak se diví nevěře. Když ráz apoštolové, usvědčeni z malé víry, budou prosit o posílení, Ježíš je vyzve slovy: „Mějte víru v Boha. Amen, pravím vám: Kdo řekne této hoře: „Zdvihni se a vrhni do moře!“, a nebude ve svém srdci pochybovat, ale věřit, že se stane, co říká, bude to mít. Proto vám říkám: Věřte, že všechno, oč v modlitbě prosíte, jste už dostali, a budete to mít. A kdykoliv se postavíte k modlitbě, odpouštějte, máte-li co proti komu, aby i vám odpustil váš nebeský Otec vaše poklesky.“ (Mk 11,22-25)
Co to znamená: „Víra v Boha“, nebo „Víra v Boha Otce Všemohoucího“? Vyznáváme ji, tvrdíme, že ji máme a přece to v našich skutcích není nějak vidět. Co to znamená věřit v Boha? Znamená to tolik, že základ světa a skutečnosti není materiální povahy ale duchovní. To znamená, že ve světě, ve kterém žijeme, neexistuje žádné nevědomé místo, žádný hluchý a bezmocný prostor, protože v Bohu žijeme, dýcháme a jsme. Vše se odehrává před tváří Boží. Snad ještě výstižnější můžeme říci, že vše se odehrává ve Vědomi Boha Stvořitele, který je Všudypřítomnou mocí nedílnou od Lásky, od Pozornosti. Vesmír, ve kterém žijeme, je plný Božího soucitu a Boží snahy zachránit hříšného a nemocného člověka. Bůh, v jehož věříme je Život a Vzkříšení a tedy i Uzdravení. Základní zjevená pravda říká, že Bohu je všechno možné. Zkusme se o Něho opřít, zkusme ho vzývat a prosit.
Když skutky apoštolské popisují různé uzdravení, které se děly prostřednictvím Ježíšových následovníků, velmi často hovoří o tom, že u nemocných, kteří dosáhli uzdravení, se dříve objevilo něco, co vyjadřují slovy: „Víra v Boží pomoc!“ Víra v ochotu Boha pomoc nemocnému člověku. Vždyť Bůh tak miloval svět, že nám dal svého jednorozeného Syna, abychom skrze něho měli věčný Život. Přemýšlejme, zda něco nechybí našim modlitbám! Bůh často koná podle našeho očekávání. „Věřím, že uvidím dobrodiní Hospodinova v zemi žijících? Očekávej Pána a buď statečný; srdce měj silné a drž se Pána!“ (Zrov. Ž 27,13-14)