„Ne každý, kdo mi říká: „Pane, Pane“, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce.“ Určitě už během svého pozemského života se Pán Ježíš setkal s mnoha příznivci, kteří ho oslovovali tímto titulem, ale svůj život mu neodevzdali. Lidé pěkných slov a krásných modliteb, ale bez dobrých skutků. Pána Boha nemohou potěšit pěkné myšlenky a slova bez skutků. Bůh každé své Slovo i koná a totéž chce i od nás, abychom uskutečňovali Boží Slovo. Chce, abychom na něj brali ohled ve svém každodenním životě. Důležité je plnit vůli Boží. Skutečně dobrý skutek je ten skutek, který byl proveden v shodě s vůlí Boží. Proto bychom měli, dříve než jdeme něco konat, vše dobře promyslet ve světle Božího Slova. Častý kontakt s Písmem Svatým nám dá schopnost rozpoznat, co je v které situaci našeho života opravdu milé Bohu. Pokud si s tímto nedáme robotu, čeká nás nemilé překvapení. Přestože jsme chtěli konat dobro, urodí se nám trpké ovoce.
Asi tak jak to vidíme v knize Genesis. Sára věděla o zaslíbení, které dal Bůh Abrahamovi. Ale cítila se už trapně, cítila, že už nedokáže pokorně čekat a důvěřovat. Samotné Boží Slovo říká, že už byla ve věku, kdy ženy nerodí. A tak se rozhodla pomoci Božímu plánu svou vlastní chytrostí. Chtěla si přislíbeného potomka získat adopcí. Chtěla, aby Hagara měla s jejím manželem dítě, které porodí na její kolena, tím se dítě podle starověkých představ stalo jejím dítětem. Sára si trochu pospíšila a ovoce tohoto spěchu prožívala pak trpce ve vztahu k Hagar, která se nad ní začala vyvyšovat. V určitém smyslu jsou to i dnes potomci Izmaele, kteří stále ztrpčují život Izraele, a o kterých samotné Boží Slovo předpovídá: „Bude divokým nezkrotným mužem (bude to člověk jako divoký osel), bude proti všem a všichni budou proti němu; bude přebývat mezi všemi svými bratry jím na obtíž.“ Z toho můžeme pochopit, co způsobuje pospíchání v duchovním životě. Když skutečně plníme Boží vůli roste v nás poznání Boha a už v tomto čase se v nás uskutečňuje Boží království a my do něj vcházíme, skrze ovoce Ducha Svatého. Pán Ježíš netouží po slovech a gestech úcty, ale touží po tom, aby skutečně byl naším Pánem, touží po naší poslušnosti.
„Mnoho z nich mi řekne v ten den: „Pane, Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali? A nevyháněli jsme tvým jménem zlé duchy? A nedělali jsme tvým jménem mnoho divů?“ Ale tehdy jim prohlásím: „Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mne, kdo děláte nepravosti!“ Koho myslí Pán Ježíš v této větě? Jsou to sice lidé skutků, ale své skutky nekonají v Duchu Svatém. Všechno, co v nich a skrze ně vykonala Boží dobrota, si přivlastňují na vlastní škodu. Bůh v našem životě hledá především ovoce Ducha, vnitřní proměnu. Bez ní i zdánlivě dobrý skutek ztrácí hodnotu a je poskvrněný naším hříšným bytím. Vidíme to i v životě mnoha svatých, že jejich apoštolát často předchází doba strávená v samotě, v zápase o vnitřní čistotu.
Nejmarkantnějším znamením Boží přítomnosti v nás je láska, schopnost nezištně milovat. Pokud jsou sice naše skutky projevem naší víry, ale není v nich nezištná láska a hledání Boží velikosti, nejsou to skutečné zázraky. Ten, kdo je dělá, dělá je často pro svou vlastní popularitu a ne na slávu Boží. Tyto skutky jsou znakem víry, ale jen když je v nich Boží láska, vedou ke Spáse. Víra má vést k lásce. Láska to je poslušnost Božímu Slovu a to je největší zázrak.
Sv. Františka říká: „Hospodin řekl Adamovi: „Ze všech stromů zahrady smíš jíst, ale ze stromu poznání dobra a zla nesmíš jíst!“ (srov. Gn 2,16-17). Z každého rajského stromu tedy mohl Adam jíst a nezhřešil, dokud se neprovinil proti poslušnosti. Neboť ten jí ze stromu poznání dobrého a zlého, kdo si přivlastňuje svou vůli a vychvaluje se vším tým dobrem, které Pán v něm mluví a působí, a tak se mu našeptáváním ďábla a přestoupením zákazu dostává ovoce poznání zla; za to neujde trestu. Čím se tedy můžeš chlubit? Kdybys byl tak chytrý a moudrý, že by si měl všechny vědomosti a dokázal překládat všechny jazyky a pronikat věci nebeské, přece se tím vším nemůžeš chlubit.
Vždyť jediný zlý duch věděl o nebeských věcech a ještě dnes ví o věcech pozemských více, než všichni lidé dohromady, vyjímaje kdyby někdo dostal mimořádně poznání nejvyšší moudrosti od Pána. Právě tak, kdybys byl hezčí a bohatší než všichni ostatní a kdyby si třeba i zázraky konal a ďábly vyháněl, to vše je proti tvé přirozenosti a nijak ti nepatří a vůbec se tím nemůžeš chlubit.“