V dnešním evangeliu slyšíme jako Ježíš začal dělat výčitky městům, ve kterých udělal nejvíce zázraků a nečinili pokání: „Běda tobě, Chorazine, běda tobě, Betsaido! Kdyby se staly v Tyru a Sidónu takové zázraky jako u vás, už dávno by se obrátili k pokání v žínici a v popelu. Ale Tyru a Sidónu se povede na soudu lehčeji než vám.“ Smyslem vší Ježíšovy snahy a všeho, co učil a konal, je naše Spása, ke které přicházíme skrze víru a pokání. Náročným úkolem je přesvědčit právě nás věřící, že i my a právě my, potřebujeme konat pokání. Zakládáme si podobně jako Ježíšovi současníci na své zděděné víře.
Tato jistota u mnoha pramení z vědomí příslušnosti k církvi. „Jsem křesťan – katolík, z toho vyplývá – budu spasen.“ Tato věta je logický správná. Opravdu je pravdou, že Katolická církev mě předpoklady k tomu, aby nás ke spáse přivedla. Otázka je však v čemsi jiném: „Zda jsem opravdu křesťan – katolík?“ Či opravdu žiji ve shodě s učením církve, či žiji ze Slova Božího, či žiji Boží Slovo a přijímám svátosti církve? Zřejmě i proto je v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který koná pokání, než nad 99 spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. Totiž těch 99 spravedlivých, kteří pokání nepotřebují, vůbec neexistuje. Všichni potřebujeme pokání a v nebi mají andělé radost z těch, kteří to pochopili.
Jedna povídka hovoří o světci, který položil otázku andělu: „Kdo je v nebi?“ Byl zděšen, když slyšel, že nejsou tam ani katolíci, ani evangelíci a dokonce ani pravoslavní. Zděšen se znovu ptal: „Kdo je tedy v nebi?“ Anděl odpověděl: „Kajícníci!“ Kajícníci jsou ti, kteří konají pokání. Pokání se nemyslí, nemodlí ale koná, dělá. Pokání se provádí podobně jako denní šichta ve fabrice.
Co je to pokání? V hebrejštině to vyjadřujeme slovem „Šub“, které má smysl „Vraťte se domů!“ V řečtině to vyjadřujeme slovíčkem „metanoia“, které můžeme přeložit jako „změňte smýšlení!“ Můžeme položit otázku a každý ať si ji položí sám: „Už jsem změnil smýšlení, nebo jsem stále přesvědčen, že nic mi netřeba v mém životě a myšlení měnit? Mohl bych v takovém stavu zemřít a přijít před Boží tvář?“ Když se v životě řídíme stále jen lidskou chytrostí ještě nečiním pokání. Pokání začíná tam, kde začínáme žít i v běžném životě Boží Slovo. Pokud ho nečiním, i pro mě platí to, co Ježíš říká o Kafarnaum: „A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do pekla klesneš!“ Základní pýcha, která je překážkou spásy, spočívá v tom, že naše Ego se posadilo na trůn života a namísto Božího Slova zbožňuje sebe sama. Toto je vyvýšenost, o níž mluví Ježíš v evangeliu. Základní pokora potřebná ke Spáse spočívá v sestoupení z trůnu života. V odevzdanosti tohoto místa řízení Božímu Slovu. A toto se může udát v každém svatém přijímání. Pozvi Ježíše do svého života, do své bytosti. Přijmi ho jako Cestu, Pravdu i tvůj Život.
„Kdo poslouchá vás, poslouchá mne, kdo pohrdá vámi, pohrdá mnou; kdo však pohrdá mnou, pohrdá tím, který mě poslal.“
Na příkladu nekajících měst vidíme, že opravdu nemůžeme soudit nikoho, neboť míru obdarování Boží milostí zná jedině Bůh. On ví, kolik kdo dostal a kolik, kdo byl ochoten dát. Vědomí této skutečnosti ať nás vede k pokoře.