Jsme svědky různých promoci a primicí. Chlapci, končící na teologické fakultě, završují své studia kněžským svěcením. To, co spojujeme s duchovním povoláním my, se ne vždy shoduje s tím, jak Ježíš chápal a prožíval povolání. V evangeliu vidíme mnohé, kteří chtějí následovat Pána. Chtějí být jeho učedníky. Ježíš chce působit stále a na každém místě a na to potřebuje formovat učedníky. Dělal to sám a chce aby se v tom pokračovalo i po jeho odchodu. Slovo učedník „mathétés“ se nachází v Novém zákoně přes 250 krát.
Jedno ze základních nedorozumění ohledně křesťanství spočívá v tom, že někteří se na něj dívají jen jako na teologii. Jiní si myslí, že stát se křesťanem, znamená přijmout teorii, ideologii, filozofii křesťanství. To je ale omyl. Být křesťanem znamená stát se učedníkem, toto a nic méně. Kdo je to učedník? Jaká je jeho definice? Slovo učedník jednoznačně vyjadřuje osobu, která se stala následovníkem Ježíše Krista. V antickém pojetí slovo učedník se vztahovalo na ty, kteří si vybrali svého učitele, kteří k němu přilnuly a kteří postupně a trpělivě přijímali jeho nauku. Když ji zvládli, mohli odejít. Případně se stali nástupci svých učitelů. Být Ježíšovým učedníkům znamená, nechat se formovat a přetvářet Božím Slovem a když jsme sami zformování, předávat tuto formaci druhým. Možná jeden důležitý rozdíl: Od Ježíše se ani po zformování neodchází. Dokonce pravá formace spočívá v tom, aby byl sám Ježíš v nás přítomen a živý. Abychom ho milovali jako svůj život.
V dnešním evangeliu nám to zvláštním způsobem naznačuje Ježíšova výzva: „Ty jdi a zvěstuj Boží království.“ Ježíš vyzývá „jdi“, tedy nečekej, až druzí přijdou k tobě. Ty jdi! Když se podíváme na Ježíše a na jeho apoštoly zjistíme, že oni také jdou. Ke svému apoštolátu nepotřebovaly ani dům ani finanční zabezpečení. Často naříkáme, že nemůžeme pracovat, neboť nemáme vhodné prostory na vyučování. Apoštolský způsob života, jak nám ho zanechal a představil Ježíš, nepotřebuje dokonce ani jen vlastní byt, protože říká: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá kde by hlavu položil.“ Jednoduše stačí jít a hlásat svým bytím, příkladem i slovem Boží království. Pán Ježíš nenosil sebou ani notes, kde by si značil, s kým se má kdy setkat. Ale na své učení využívá všechny skutečnosti, které ho na jeho cestě potkají. Vše, co život přináší, se stává vhodným předmětem pro jeho výklad. Ke zvěstování Božího Slova se nechává inspirovat životem a jeho projevy. Jeho věda je věda života, proto nepotřebuje prostředí odlišné od toho, které je shodné s prostředím života. Nepotřebuje názorné pomůcky a diapozitivy. Nepotřebuje ani peníze, ani techniku, ani dobrou organizaci, ale potřebuje nadšené lidi, kteří jsou ochotni kvůli němu opustit všechno a jít za ním.
Co to znamená: „Hlásej Božího Království!“ Proč třeba ohlašovat Boží království? Nejprve si musíme sami uvědomit, že je rozdíl mezi světem, v jakém žijeme a který je oddělen od Boha a mezi tím, co nazýváme Boží Království. Mnoho skutečností, se kterými se ve světě setkáváme, jsou Božím dopuštěním, ale ne Boží vůlí. Boží vůle je v Spáse světa. Svět, ve kterém žijeme, potřebuje slyšet, že není tím, co označujeme spojením Boží království. Potřebuje slyšet, že ho Bůh chce spasit. Potřebuje slyšet, že život, kteří žijí nevěřící, není tím životem, s nímž se Bůh ztotožňuje jako se svým úmyslem s nimi. Svět musí vědět, že potřebuje spásu. Je třeba, abychom sami v sobě zakusili vládu Božího Slova a její pozitivní účinky na náš život. A když jsme udělali pozitivní a radostnou zkušenost s odevzdaností Bohu, pak třeba, abychom i druhým přinesli zvěst o tom, co se v našem osobním životě změnilo od okamžiku setkání a odevzdání se Ježíši.
Takovým způsobem chápal své povolání i sv. František z Assisi. Jeho vyučování bylo jednoduché a přece tak hluboké jako slova evangelia. Pán Ježíš kázal stručně a jednoduchými slovy a František bratrům odkazuje, aby stejným způsobem promlouvali k lidem, aby poučovali lidi, neboť ve světě panuje velká neznalost ohledně Božího království. Čteme o něm: „Ihned začal s horlivostí a radostně kázat všem pokání. Mluvil jednoduše ale ze srdce Bohu vroucně oddaného a tím uchvacoval posluchače. Jeho Slovo bylo plápolající oheň, který pronikal do hlubin srdce a ducha naplňoval obdivem. Byl úplně jiný než předtím. Zaměřený na nebeské věci. Zdálo se, že se o zem vůbec nezajímá. Při každém kázání, dříve než shromážděným předložil Boží Slovo, vyprošoval všem pokoj slovy: „Ať vám Pán daruje pokoj!“ Tento pokoj hlásal stále s velkou láskou a horlivostí, mužům i ženám, všem lidem, které na své cestě setkával. A tak mnozí, kteří dříve nenáviděli pokoj a spásu, objali z milosti Boží celým srdcem pokoj a stali se lidmi pokoje a byli horlivější o svou věčnou spásu.“