Evangelium dnešního dne nám ukazuje různé postoje k Ježíšovi. Farizeus Šimon se rozhodl, že udělá dobrý skutek a pozve chudého kazatele Ježíše na oběd. Šimon přijímá Ježíše jako objekt jeho dobročinnosti. Vždy když zveme chudého člověka dělejme to s úctou, neboť i v něm přebývá Boží Syn. Šimon nepřijal Ježíše jako svého Pána a Spasitele, naopak sleduje a kritizuje počínání Boha.
Dnešní příběh mluví o veřejné hříšníci, která přišla bez pozvání do Šimonova domu a přinesla v alabastrové nádobě voňavý olej, s pláčem přistoupila zezadu k Ježíšovým nohám, začala mu je máčet slzami a otírat svými vlasy, líbala jeho nohy a mazala vzácným olejem. Ona, na rozdíl od farizeje Šimona, rozpoznala, kdo je Ježíš, protože úcta jakou mu prokazuje, nepatří člověku, ale jedině Bohu.
Při této hostině se dostává Ježíši zvláštní pocta. Dostává se mu pomazání vzácným olejem. Marie obětovala opravdu velmi drahocenný nardový olej jako projev své vděčnosti i úcty. Byla to velká oběť, pokud uvážíme, že cena tohoto oleje se rovnala roční mzdě dělníka. I v tomto skutku byla jakási předtucha Ježíšovy smrti. Podle židovského zvyku se takovým vzácným olejem natírali nohy mrtvým.
Velmi zvláštní byl i způsobem utírání Ježíšových nohou. Byla to lidská láska vyjádřená tělesně a velmi něžným způsobem. Vyjádřila svou lásku vůči Bohu tak, jak to věděla. Ježíš tento její projev přijal. A nemuselo to být pro něj vůbec příjemně, když si uvědomíme, jak žila Magdaléna předtím. Kdybychom byli tak čistý jako On, ani nám by ten projev nevadil. Ale my jsme hříšný a žádostivý. Tak jako Ježíš naučil Petra správně lovit ryby, tak i Marii Magdalénu vychovává k dokonalé lásce. To tělo, které tak milovala, zemře pro ni na kříži.
Tímto nám chce Ježíš říci i to, že láska k Bohu nemá hranic. Člověk se v zájmu vlastního sebe zachování, musí omezovat ve všech svých touhách a láskách. Ale v lásce k Bohu neexistuje žádné omezení, kdebychom mohli říci: „Už jsem dost miloval“. Přikázání lásky k Bohu říká: „Miluj“. V tomto směru nebudeme nikdy hotoví. Říká také „celým srdcem, celou duší, ze všech sil“. Láska a vděčnost nemají hranic. Jejich rozsah vždy určuje lidské srdce. Láska nevypočítává, co musí a co ne.
Vzniká zde zvláštní situace, kdy zbožný farizeus nezná, kdo je Ježíš, ale veřejná hříšnice to pozná. Šimon to nepoznal, protože neměl v sobě lásku. O této hříšníci však sám Ježíš vydává svědectví: „Její hříchy, její mnohé hříchy jsou odpuštěny, protože velmi miluje.“ Tady nejde o potvrzení životního stylu hříšnice, protože ona se setkává s Pánem Ježíšem v okamžiku své lítosti a tak jako mnoha jiným před ní by Ježíš mohl adresovat i jí slova: „Jdi a více nehřeš!“ Ale On to neříká a nepřipomíná její minulost, jen skrytě mluví o jejích mnoha hříších, protože, když Bůh odpouští, tak odpouští opravdu. Prorok říká jménem Božím: „Když se hříšník odvrátí od své zlé cesty, já si na jeho hříchy více nevzpomenu!”
Je pravda, že člověk, kterému Bůh více odpouští, ten ho víc bude milovat. Nejhorší jsou na tom ti, kterým „nemá“ co odpustit, kteří svůj hřích nevidí a nevyznávají. Za tento velký projev lásky a oddanosti vůči Ježíšovu tělu, ve kterém se ukrývá Bůh, jsou ženě adresované slova: „Jsou Ti odpuštěny hříchy!“ Ona se nedivila, že jí Ježíš toto říká. Znala své hříchy a vírou viděla i Kristovo Božství.
Zamysleme se nad tím: Jaká úžasná zpráva se nám v každé zpovědi ohlašuje: „Jsou Ti odpuštěny hříchy, jdi v pokoji!“ Pokoj nalezne ten, kdo tomu zcela uvěří. Všichni ostatní, kteří seděli u stolu v domě Šimona farizeje, neviděli vírou Kristovo Božství a proto si kladli otázku: „Kdo je to, že i hříchy odpouští!“ On však řekl ženě: „Tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji!“ Co je to za víru, která zachraňuje. Víra je vstupní branou do Božího království. Víra je otevření dveří naší bytosti před Ježíšem naším Pánem, který na ně klopě v zájmu naší Spásy. Víra vede k přijetí Ježíše, tak jak to přežila i tato hříšnice. Celý svůj život položila Ježíšovi k nohám. Přijala Ježíše do srdce a jen taková víra zachraňuje.
I když máme být vnitřně svobodný a dokonce chudý, i když máme žít šetrně, na božím kultu nemáme šetřit. Tak nás učí i sv. František: „Uvědomme si my všichni duchovní, jakého velkého hříchu nevědomosti se mnozí dopouštějí proti Nejsvětějšímu Tělu a Krvi našeho Pána Ježíše Krista a jeho Přesvaté měnám a napsaným slovům, které toto Tělo svátostně zpřítomňují. Víme, že toto Tělo nemůže být, dokud není svátostně zpřítomněné Slovem. Vždyť na tomto světě máme a vidíme tělesně z Nejvyššího jen jeho Tělo a Krev, jména a slova, kterými jsme byli stvořeni a vykoupeni ze smrti k životu.
Všichni ti, kteří spravují tyto přesvaté tajemství a zvláště ti, kteří je spravují bez patřičné úcty, ať ve svém nitru uváží, jaké ubohé bývají kalichy, korporále a plátna, na kterých se obětuje Tělo a Krev našeho Pána. A mnozí je uchovávají na nedůstojných místech, přenášejí neuctivě, nehodně přijímají a podávají druhým bez rozlišování. Také jeho napsané jména a slova bývají někdy pošlapané, protože člověk, tělesně smýšlející, nepřijímá tyto věci, které pocházejí od Božího Ducha. Zda vás nepohne k milující oddanosti to, že On, dobrotivý Pán, sám se našimi rukama podává a my se ho dotýkáme a denně svými ústy přijímáme? Nebo nevíme, že se dostaneme do jeho rukou?
Proto se ve všech těchto i ostatních věcech rychle a důkladně polepšit. A kdekoliv je nejsvětější Tělo našeho Pána Ježíše Krista uchovávány nedůstojným způsobem nebo jen tak ponechány ležet, ať je odtud odnesena uložené na drahocenném místě a pečlivě uzavřeno. Stejně, pokud se najdou napsané jména a slova Pána na nečistých místech, ať je vezmou a uloží na čestném místě.
A my víme, že toto všechno máme před vším jinými věcmi zachovávat podle přikázání Páně a ustanovení matky církve; a kdo to nedělá, ať ví, že za to bude muset zložit účty v soudný den před naším Pánem Ježíšem Kristem. A kdo tento dopis nechá opsat, aby byl lépe zachován, ať ví, že za to dostane požehnání od Boha našeho Pána.“ (List Všem duchovním).