24. sobota – (Lk 4-15)

V dnešním evangeliu jsme slyšeli něco, co může každý pozorovat v zahradě anebo v přírodě. Podobenství mluví o rozsévači, který sel semeno. Rozsévačem je Bůh sám ale zároveň i každý hlasatel Božího slova. Semenem je Boží Slovo. Apoštol potvrzuje, že Boží Slovo je živé a účinné, vždyť Boží Slovo je vlastně II. Božská Osoba, která je životem samým. Tímto Slovem, které je Božím Synem, byl stvořen celý svět a všechno povstalo skrze něho a můžeme říct, že i všechno dobré, co se ještě na světe objeví, povstane skrze něho. Sv. Pavol v liste Římanům říká: „Vždyť stvoření toužebné očekává, že se zjeví Boží synové” (Řím 8,19). Celá příroda doslova toužebně očekává zjevení se Božích Synů a to se má uskutečnit skrze nás, kteří přijímáme a žijeme Boží Slovo. Možno si klademe otázku: „Ak je toto všechno Pravda, proč nacházíme tak málo účinků v sobě i okolo sebe?”

V dnešním podobenství o rozsévači nám Pán Ježíš dává odpovědi na tuto otázku, kterou jsme vyslovili. My lidé jsme v tomto podobenství znázornění zemí, půdou, která je různé připravená. Táto předpříprava je v naší moci, v naši ochotě slyšet a vírou přijat. Modlitbou projevit tužbu po vzrůste, obrazně to můžeme vyjádřit zaléváním. A potom pracovat na čištění půdy od plevelu. Duchovně tomuto čištění půdy odpovídá úsilí o svobodu od věcí, či že evangelijní chudobu, stavovskou čistotu a poslušnost.

Vzhledem na vztah lidí k Božímu slovu nás Ježíš rozděluje do čtyr kategorii: První skupinu tvoří lidé nevěřící: „Na kraji cesty, to jsou ti, co poslouchají, ale potom přichází ďábel a vyjímá jim slovo ze srdce, aby neuvěřili a nebyli spaseni.“ Ďábel skutečné střeží na Boží Slovo, jako ty ptáky na semeno, které padlo na kraj cesty. Podaří se mu toto dobré semeno ukořistit, když zůstane kdesi na pokraji našeho života a nevpustíme jej do svého srdce. Když člověk ihned neuvěří a s jistotou víry nepřijme Boží Slovo, ďábel mu ho ze srdce ukradne.

Matúš nám zaznamenal trochu odlišný výklad: „když někdo slyší slovo o Království a nechápe jej, přichází zlý a uchvátí, co bylo zaseto do jeho srdce. Toto je člověk, u kterého bylo zrno zaseto na kraj cesty.“ (Mt 13,19) Sv. Pavol v Prvním listu Korintským říká: „živočišný člověk nepřijímá věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je pochopit, nebo je třeba duchovně posuzovat.“ (1 Kor 2,14) Je logické, že to, co člověk nepochopil, obyčejně ani nedokáže přijat a zapamatovat si.

Při slyšení Božího Slova potřebujeme zvláštní Boží pomoc, Světlo Ducha Svatého. Něco také, jako o tom slyšíme při střetnutí Ježíše s Emauzskými učedníky: „vykládal jim smysl Písem“, „otvíral jim Písmo“. Bez osobního přijetí Ježíše, bez přátelství s Bohem, tedy bez Boží milosti, bez víry nejsme schopní proniknout do hloubky Božího Slova. Nejsme často dokonce schopní ani si zapamatovat slyšené Boží Slovo, hoc jináč máme dobrou paměť. Ak chceme mít skutečný užitek ze studia Písma Svatého, měli bychom jej podobně jako Boží Tělo, přijímat v stavu Posvěcující milosti, jinak nás to Slovo bude zraňovat a může bolet.

Druhou skupinu by jsme mohli označit, jako lidé nestáli. Jsou to lidé „Na skále“, ne ve smyslu stálosti ale tvrdosti a nezakořeněnosti. „To jsou ti, co slyší a s radostí přijímají slovo, ale nemají kořen, věří jen do času a v čase zkoušky odpadají.“ Matúš je charakterizuje výrazem: „jsou nestáli“. Mohli bychom povědět, že jim chybí hloubka. Když přijede soužení a pronásledovaní pro Slovo, ihned odpadnou. Jsou to lidé bez hloubky duchovního života, lidé povrchní, často nadšení ale jen kdesi na povrchu. Kořenem duchovního života je spojení s Bohem, modlitba. Tedy lidé nestáli právě kvůli tomu, že se nemodlí, nebo se neživí z Boha. Ak sami v sobě objevujeme tuto „nezakořeněnost“, je nám daný účinný lék: modlitba. Jedno ruské přísloví říká: „Kdo se nemodlí, ten se nespasí!“ Stále se snažme o spojení s Bohem ve svých myšlenkách, slovech i skutcích a potom přineseme úrodu.

Třetí skupinu tvoří lidé obtížení starostmi o tento svět. U nich je Slovo zaseté do trní. Sice „slyší, ale starosti, bohatství a rozkoše života jej postupně udusí a oni nepřinesou úrodu.“ Když v době totality byl problémem boj s těmi, kteří pronásledovali, dnes je to více pokušení konzumu. Svet, v kterém žijeme, je místem boje. Boží Slovo říká: „Nemilujte svět, ani to, co je ve světe. Ak někdo miluje svět, není v něm Otcova láska. Vždyť nič z toho, co je ve světě, ani žádostivost těla ani žádostivost očí ani honosení se bohatstvím není z Otce, ale ze světa. A svět se pomíjí, i jeho žádostivost. Kdo však plní Boží vůli, zůstává navěky.“ (1 Jan 2,15-17) Všechno, co nás zdržuje na cestě k Bohu, se stává zlem. V tomto zmysle i „dobré věci“ se můžou stát problémem, protože jsme vyzvaní opouštět dobré věci kvůli Lepšímu.

Ježíš nazývá trním to, co je často největší starostí nás lidí: „materiální blahobyt“. Mnoho lidi si okolo sebe až namáhavě buduje tento záhon trní. Odměna za naši starost je udušené Slovo. Aj proti této chorobě existuje lék a to dobrovolní chudoba v zmysle evangelia. Ne bída ale svoboda od věcí. Už církevní otcové s oblibou říkali: „Ubi krux, ibi victoria!“ „Kde je kříž, tam je vítězství!“ Tedy dobrovolně přijaté sebe omezení v zájmu sebe zachování. Dobrovolně přijatý kříž nám poslouží podobně jako opora při fazole. Tam, kde ji člověk zabodne vyroste ponad trní.

Poslední skupinu lidí tvoří ti, „který slyší slovo, zachovávají je v dobrém a šlechetném srdci a vytrvalostí přinášejí úrodu.“ Úplně první přikázaní ze všech je hebrejské slovo „Šema!“, které tvoří začátek hlavního přikázání lásky k Bohu: „Slyš…“. Slyšet, zachovat a vytrvat. Je tu důraz na vytrvalost. Poznám mnohé, kteří nevytrvali v Boží škole. Ovoce Ducha se objevuje pomalu. Dozrávání ducha trvá celý život. Proto buďme vytrvalí.

Sv. František nám všem adresuje tito slova: „Skrze Boží Slovo hluboko do nás proniká vznešenost našeho Stvořitele. Proto napomínám všechny své bratry a posilňují je v Kristu aby, když najdou kdekoliv napsané Boží slova, zacházeli s nimi co nejuctivěji, a pokud to záleží na nich, sbírali je a ukládali, když je najdou na nedůstojných místech anebo někde pohozené, a tak v nich ctili Pána, který je vyslovil. Mnoho věcí se totiž posvěcuje Božím slovem a mocí slov Kristových se uskutečňuje i proměnění na oltáři.“