V dnešním prvním čtení jsme slyšeli výzvu: „Bratři! Buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte, jak i Bůh odpustil vám pro Kristovy (zásluhy).“ Máme být k sobě navzájem dobří a milosrdní. Katechismus nás poučuje, že vůle člověka se naklonila ke zlu a přece má naše vůle úžasnou schopnost, rozkázat sama sobě, člověk nemusí konat zlo, ke kterému ho táhne narušená přirozenost, ale v každé chvíli se dokáže řídit Božím příkazem, pokud to skutečně chce. Čili přestože jsme od přirozenosti špatní, můžeme být Boží milostí milosrdní a dobří, pokud to opravdu chceme.
Základem těchto ctností je odpuštění, na kterém jsou obě budovány. Ale člověk má problém s odpouštěním. Někdo nás zranil a my teď nedokážeme odpustit. Ale znovu je to trošku jinak: „My dokážeme odpustit, pokud to opravdu chceme!“ Neboť v nejhlubším nitru srdce každého křesťana sídlí Bůh. V něm máme zdroj síly a také vznešený vzor odpouštění. Máme si odpouštět navzájem tak, jak nám v Kristu odpustil Bůh. Odpuštění je možné, neboť sám Bůh odpouští.
Můžeme se ptát: „Jak nám Bůh odpustil v Kristu?“ Už na Velký pátek jsme rozjímali nad tím, jak se Bůh zvláštně zachoval ve smrti svého milovaného Syna. My všichni jsme spáchali super hřích a super zločin, neboť jen takto můžeme označit to, co ukřižování Božího Syna bylo a je v Božích očích. V jeho násilné smrti naše zločiny a hříchy dosáhly svého vrcholu. Už větší pohrdání a zneuctění Božího Syna si snad ani neumíme při vší zkaženosti vymyslet. Pokud by v okamžiku Kristovy násilné smrti nastal konec světa a věčné zavržení člověka, byl by to spravedlivý trest.
Ale jak postupuje Bůh? Můžeme se i takto zeptat: „Jak postupuje Boho-člověk?“ Neboť to, co se událo na kříži, je zároveň dílem Boha ale i jednoho konkrétního člověka. Svatý Pavel na to naráží v dalším verši: „ Ano, napodobujte Boha jako jeho milované děti a žijte v lásce, jako i Kristus miloval nás a zcela vydal sebe za nás jako dar v oběť, vůni Bohu velmi příjemnou!“ Ježíš i jako pravý člověk dává všemu úplně jiný smysl. On se dobrovolně vydává do našich zločinných rukou. Ale On se skrze tyto naše zločinné ruce vydal s absolutní důvěrou Bohu Otci. On vydal sebe samého Bohu za nás jako dar a oběť líbezné vůně! Ježíš dělá ze zla oběť a jak slyšíme, tato oběť se Bohu líbí. Boha nemůže usmířit zločin, ale naopak usmíří ho projevená Láska. Usmiřuje ho to, že Ježíš jako člověk až dokonce nepřestal být Božím Obrazem, Zjevením Boží Lásky. V Ježíši se naplnil Boží záměr s člověkem. Bůh se zjevil skrze člověka po dědičném hříchu ve třech změněných okolnostech. Zjevil se jako trpící láska, která odpouští a se slitovává.
Sám Ježíš svou dobrovolností dal těmto skutečnostem jiný smysl, ale i Bůh Otec jim dal jiný smysl. Bůh to všechno promyslel na dobro. Stalo se něco podobného jako v případě Josefa, Jakubova syna, jehož bratři zločinně prodali do otroctví, ale Bůh to všechno promyslel na dobro a Josef se stal zachráncem a spasitelem pro svůj národ, ale i pro celý tehdejší kulturní svět. Tedy máme-li před očima tak vynikající příklad a když si uvědomíme, že celý svět stojí na základě Božího odpuštění, tak odpustit není těžké. V Kristu nám Bůh odpouští nejen tento jeden konkrétní zločin, ale zločinnost celé naší pomýlené existence. Neboť Kristus trpěl našimi hříchy i za naše hříchy. Naše hříchy ho přivedly na kříž.
Proto, pokud jsme toto pochopili, chraňme se hříchu v jakékoli podobě. Na to apeluje apoštol dalším veršem: „(Pokud jde o) smilství a nečistotu vůbec nebo chamtivost, ani jejich jména ať se u vás nevyslovují, jak se sluší na věřící. (Stejně tak pokud jde o) nestydatost, nevázané řeči nebo neslušné vtipy – to se přece nepatří – ale spíše díkůvzdání. Toho si totiž buďte dobře vědomi, že žádný smilník ani nečistý ani chamtivý – to je modlo-služebník – nemá podíl v království Kristově a Božím.“ Sv. Pavel všechny hříchy řadí do kategorie modloslužby, neboť je to opravdu zbožňování sebe namísto Boha. Hřích je sebeláskou až po pohrdnutí Bohem.
Hříchy se nemají nejen páchat, ale na hříších se nemáme ani bavit nebo se na nich smát ve filmech. Největší hrůza hříchu je v tom, že se to všechno odehrává před Tváří Boží Velebnosti. Bůh vnímá každý hřích a protože je ta nejúžasnější Láska, hřích ho zraňuje. Nemáme vést ani sprosté a dvojsmyslné řeči, neboť naše ústa jsou určena k tomu, aby vzdávali vděk a chválu Bohu:
„Nedejte se od nikoho svést prázdnými řečmi, protože pro ty věci přichází Boží hněv na neposlušné lidi. Proto s nimi nic nemějte.” Přes špatný časopis nebo film vpouštíme do sebe démony, kteří mají moc obrat nás o vnitřní klid a vzít nám radost z Boží služby. Proto se máme těmto věcem bránit. Nevpustit do sebe vše bez rozlišování, nenechat se fascinovat zlem a hříchem. Otcové pouště dokonce tvrdili, že ďábel a jeho posluhovači nemají přímo vědomost o našich hříšných sklonech a slabostech, ale mohou se o nás hodně dovědět, sledují-li naše počínání. Např. co s oblibou čtu, na co často koukám a podle toho si zvolí strategii proti naší duši.
„Byli jste kdysi ovšem tmou, ale teď jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla.“ Byli jsme tmou, ale v Kristu jsme se stali Světlem, tedy žijme podle toho. Jsme a pokud nejsme, tak máme být dětmi Světla. A víme, že Bůh je Světlo a není v něm žádná tma. Tedy napodobujme Boha, který se nám zjevil skrze Krista.