Dnes máme slavnost Božského Srdce. Čtení z Dt i z 1Jn listu říkají o tom, že Bůh nás miluje, že Bůh je Láska. Již v SZ Mojžíš takto zdůvodňuje Boží péči, která se projevila zejména vysvobozením z Egypta: „Hospodin si ve vás zalíbil, vyvolil si vás ne proto, že byste byli četnější než všechny národy; vždyť jste mezi všemi národy nejmenší! Jen z lásky k vám, a proto, že Hospodin zachovává přísahu, kterou se zavázal vašim otcům,…“ Ohlašuje nám cosi nepochopitelné, že to Absolutno, které stvořilo celý vesmír, je milující Absolutno, že za vším co existuje, není studená hmota a tvrdý kámen, ale plápolající Vroucnost, ohnivá Láska.
Podobnou myšlenku nacházíme v prvním listu sv. Jana: „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho.“ Boží láska se projevila už v tom, že nás Bůh stvořil a postavil do Ráje a když jsme si život vlastní vinou zkomplikovali a dostali jsme se pod moc Zlého, znovu je to jeho nesmírná dobrota, která nám nabízí návrat k Životu, skrze přijetí Božího Slova, Božího Syna.
Naše tragédie je v tom, že po dědičném hříchu jsme zraněni a neschopni z vlastní přirozenosti milovat Boha a dokonce ani lidi. Jsme jako lidé ve vězení, kteří žijí stále ve vědomí odsouzení k smrti. Ale do této naší zraněnosti Bůh promluvil tím, že poslal svého jednorozeného Syna do našeho světa. „V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy.“ Bůh dělá to, co my nemůžeme udělat. On vystírá ruku ke smíření. Tedy věřit v Boha, v křesťanském náboženství, neznamená jen věřit v absolutní Bytí, které stvořilo svět, ale věřit v Lásku. Uvěřit v Lásku k sobě samému. Toto je těžiště naší víry, které zasahuje a mění situaci v lidském srdci.
Stejný apoštol Jan na jiném místě dnešního čtení tvrdí: „My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám. Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm.“ I mezi námi lidmi je tomu tak. Někdo přichází a vyzná mi lásku. Třeba mi řekne, že si beze mě neumí představit svůj život. A já můžu zareagovat různě: Můžu se nad tím pousmát a říct mu: „Nedělej si ze mě dobrý den!“, ale můžu jeho výpověď vzít i vážně. A když uvěřím v jeho slovo, začnou se v mém srdci odehrávat zajímavé věci. Mé srdce se rozněžní, zaplaví ho radost a mnoho jiných pozitivních věcí se děje, když uvěříme už jen v lidskou lásku. O co větší radost i něžnost musí zaplavit naše bytosti, když si uvědomíme, že ne smrtelný člověk, ale nesmrtelný a nestvořený Bůh mě miluje, že On se chce se mnou setkat a stále setkat ve Slově i ve Svátostech církve.
Někdy se setkávám u některých lidí s takovou tvrdostí vůči Bohu, že mám pocit, jako by mu sloužili se zaťatými pěstmi. Dají Bohu to, co musí dát, ale nikdy víc. Nedělní bohoslužbu prostojí venku, nechtějí přijít blíž. Příjmu ho jednou ročně a dost. Mám pocit, že absolutně nepochopili o čem je náboženství, ať už židovské nebo křesťanské. Náš Bůh je Láska a to jsou postoje, které vyjadřují, že mu ani nevěří, ani ho nemilují. Bojí se jeho trestu, ale to je celá jejich zbožnost. Jejich zbožnost je spíše urážkou Boha než bohoslužbou. Bůh je Láska a první přikázání je o milování Boha. Sv. Pavel v listu Korinťanům říká, že člověk může dělat dokonce i dobré skutky, ale nemá-li Lásku k Bohu i k lidem, nemají ty skutky cenu.
Láska k Bohu se v nás zapálí až tehdy, když uvěříme, že jsme objektem jeho lásky, že jsme milováni Bohem. „My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám.“ Nejprve jsme uvěřili a pak jsme zkušenostně poznali.
O tem samém je i svaté přijímání. Ve svatém přijímání dovoluji Bohu, aby vstoupil do mého života, aby ho naplnil dobrem a láskou. Je směšné a často se nám to stává, že narazíme na takový postoj: „Však jsem byl včera na svatém přijímání, dnes už nepůjdu!“ To určitě není projev lásky vůči Bohu. Láska je o vzájemném chození. Milujeme-li Boha, máme s ním chodit, máme ho následovat, jako apoštolové Ježíše, máme na něj ustavičně myslet a máme se snažit líbit se mu svým životem, vyhýbat se hříchu.