Čtení z První knihy Královské ukazuje na jedno nebezpečí, které se často objevuje v duchovním životě. Prorok Eliáš takto charakterizuje tuto nemoc: „Jak dlouho budete kulhat na dvě strany: Jestliže Hospodin je Bůh, jděte za ním, jestliže Bál, jděte za Bálem!“ Pán Ježíš trochu jiným způsobem formuluje tentýž požadavek: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům!“ Není to dobře možné ani v běžném životě. Možná v divadelní hře: „Sluha dvou pánů.“ Ale to je komedie. I my žijeme často v tomto pokulhávání. Každý hřích nás usvědčuje, že jsme nebyli úplně na straně Boha. Sluha dvou pánů z divadelní hry sloužil dvěma pánům, kteří si v zásadních věcech neprotiřečili a ani nestáli proti sobě, ale my často chceme sloužit Bohu i mamonu, Ježíši i ďáblu. A toto je nebezpečné. Každý z těchto má jinou cestu následování a odlišný cíl. Nemůžeme následovat oba, protože jejich cesty mají opačný směr.
Když Eliáš odhalil hřích svého národa, lid mlčel, protože to byla pravda i když velmi nepříjemná. V době Eliášové to byl problém pravého kultu. Není jedno, zda se obětuje Baalovi, nebo Bohu Izraele. Možná si lidé v jeho době říkali, „bůh jako bůh“ všechno jedno. A to zrovna vůbec není jedno. Existuje jen jeden pravý a živý Bůh, který zázrakem odpovídá na vzývání. Žádný jiný Bůh kromě něj neexistuje. Chceme-li, aby naše modlitba byla vyslyšena, musí být adresována tomuto živému a pravému Bohu Izraele. Navenek se mohou zdát kněžství i obřady shodné, ale vnitřní zaměření je úplně jiné.
Totéž vnitřní zaměření je důležité i při přinášení oběti. Starověcí lidé znali tajemství, že Nebeská brána se otevírá klíčem oběti. Byli schopni, na rozdíl od nás, přinášet velké oběti. Když si jen uvědomíme, kolik dobytka bylo rituálně obětováno v Jeruzalémském chrámu, nebo v jiných chrámech starověku. A přece není jedno, jestli to dělám z lásky, nebo z jiného důvodu. Zda se postím z lásky k Bohu, nebo mi jde především o moji linii. Vnějším událostem dává hodnotu jejich vnitřní zaměření.
Znakem Živého Boha je skutečnost, že odpovídá na upřímné vzývání. Náš Bůh je Bohem zázraků. Bůh nám rozumí tehdy, když k Němu mluvíme jeho řečí a tou je Boží Slovo. Často máme zážitek nevyslyšených modliteb, protože se nemodlíme správně a nemodlíme se ani k pravému Bohu. Bůh našich představ není shodný se skutečným Bohem. První křesťané se dovolávali Boha, o kterém věděli, že je to Otec našeho Pána Ježíše Krista. Dovolávali se k Bohu, který se zjevil v osobě Ježíše Krista.
Eliáš svou prorockou akci zakončuje modlitbou za Izrael: „Hospodine, Bože Abrahámův, Izákův a Izraelův, ať se dnes ukáže, že ty jsi Bůh v Izraeli, že já jsem tvůj služebník, že jsem toto všechno učinil na tvé slovo. Vyslyš mě, Hospodine, vyslyš mě, ať tento lid pozná, že ty – Hospodin – jsi pravý Bůh, ty obrátíš jejich srdce!“ Máme chuť následovat proroka Eliáše v jeho mocných činech, kterými posloužil Bohu i svému národu? Jsme ve velkém pokušení svolávat oheň z nebe? Eliáš nesvolával oheň z nebe na lidi, ale na oběť, kterou přinesl. Aby ji Bůh přijal, aby se stala znamením, které by rozsvítilo plamen víry v národě. Závěr čtení je výkřik obrácení: „Hospodin je pravý Bůh, Hospodin je pravý Bůh!“