V dnešním prvním čtení z proroka Ozeáše jsme slyšeli výzvu velmi aktuální v každém čase. Stejně jako se týkala současníků proroka, týká se i nás. Tato výzva zní: „Snažme se poznat Hospodina! …“
Začnu příběhem: „Ezechiel, vnouček rabína Barucha, si hrál se svým kamarádem na schovávačku. Ezechiel se schoval velmi dobře a čekal, kdy ho kamarád nalezne. Po dlouhé době čekání vyšel z úkrytu, protože ztratil trpělivost. Po kamarádovi ani slechu. Ezechiel pochopil, že jeho kamarád ho vůbec nehledal. S pláčem se tedy vrátil ke svému dědovi žalovat na kamaráda. Tehdy rabín Baruch pozvedl oči k nebi a řekl: „Bůh si také stěžuje: „Skryl jsem se, ale nikdo mě nechce hledat.“
Tento příběh nám mluví o Boží skrytosti a zároveň o touze Božského Srdce, abychom ho hledali. Když člověk hledá diamanty, musí kopat hluboko v zemi. Vzácné a drahé věci obyčejně nebývají snadno dostupné a tak to má být. Kdyby byly diamanty roztroušeny po povrchu země, asi by nebyly tak vzácné a jejich cena by klesla. V našich očích má cenu to, co bylo těžko získáno. Náš Bůh je opravdu Bůh skrytý. Nelze ho najít nějakým levným způsobem. Jeho skrytost souvisí s jeho absolutní hodnotou. Cena, kterou člověk platí za nalezení Boha, je velmi vysoká. Rovná se lidskému životu. „Kdo ztratí svůj život pro mě, nalezne ho!“ V jednom okamžiku musí opustit všechno a jít za ním. Všeho se zříci a hledat Boha. Toto má být prvořadé úsilí každého člověka: „Snažme se poznat Hospodina!“
Nesmíme se ve svém životě spokojit se zdánlivou nepřítomností Boha, ať už v tomto světě, nebo přímo ve své duši. Bez Boha člověk ztrácí hodnotu a smysl. Jakým způsobem máme hledat Boha? Ježíš nám říká, že lidé čistého srdce uvidí Boha. Jedině čistým srdcem může člověk poznávat Boha. Jak ale máme pracovat na očištění svého srdce? Pán Ježíš v evangeliu sv. Jana říká apoštolům: „Vy jste již čistí, pro Slovo, které jsem vám hlásal!“ Srdce očišťujeme tím způsobem a natolik, nakolik jej očišťujeme od všech postojů, které se protiví Božímu Slovu a když si osvojujeme myšlení a chtění Božího Slova. Srdce je natolik čisté, nakolik v něm sídlí skutečná láska, která se zjevuje v Božím Slově.
Kdo z nás může zodpovědně říci: „Znám Boha!“ Toto poznání nelze získat studiem teologie. Jedna se o zkušenostní poznání. Jedná se o setkání se Živým Bohem, společenství s Bohem. První křesťané ho intenzivně prožívali. Sv. Jan evangelista píše svůj první list právě proto, aby nás poučil o tom, jak mít společenství s Bohem. Boha nelze pochopit, neboť lidský rozum ho nemůže obejmout. Bůh není myšlenka. Můžeme ho jedině zažít, neboť Bůh je Život. Nezakusí Ho ten, kdo nad ním přemýšlí, ale ten, kdo Ho žije. Tedy, abychom mohli Boha znát, musíme svůj život sladit (zharmonizovat) s tím životem, kterým je Ježíš. Máme postupně sjednocovat své srdce se Slovem Božím. Potřebné je také očistit své chtění a své touhy. Očistit se od všeho, co je proti Bohu, ale dokonce i od toho, co není Bůh.
Prorok nás napomíná: „Snažme se poznat Hospodina. Jako jitřenka jistě vysvitne, přijde k nám jako déšť raný, jako déšť pozdní, který zavlaží zemi.“ Tak jako poušť nebo step rozkvete po dešti, tak duše člověka, který se setkal se živým Bohem, přináší ovoce Ducha, kterým je láska, radost, pokoj a štěstí. Názorný příklad toho, co způsobuje setkání hříšníka s Bohem, nám ukazuje evangelium o povolání Matouše.
Sv. Béda Ctihodný takto uvažuje nad povoláním Matouše: Ježíš uviděl v celnici sedět člověka, který se jmenoval Matouš, a řekl mu: Pojď za mnou! Spíše než tělesnýma očima se na něj podíval vnitřním pohledem svého smilování. Uviděl celníka, a protože Ježíšův pohled znamenal smilování a vyvolení, řekl mu: Pojď za mnou! To znamenalo: Staň se mým následovníkem. Když ho vyzval, aby šel za ním, neměl na mysli chůzi, ale spíše způsob života. Neboť kdo tvrdí, že zůstává v Kristu, má se i sám chovat tak, jak se choval on.
Matouš vstal a šel za ním. Není divu, že celník na první Pánovo zavolání poslechl příkaz, už nestál o pozemský zisk, o nějž mu doposud šlo, pohrdl majetkem a přidal se k těm, kteří provázeli Ježíše, u něhož neviděl, že by měl nějaké bohatství. Vždyť sám Pán, jakmile ho zvenku povolal svým slovem, dal mu vnitřně vnuknutí, aby šel za ním; naplnil jeho duši světlem duchovní milosti a dal mu poznat, že když ho vyzývá, aby opustil na zemi statky časné, má moc udělit neporušitelné poklady v nebi.
Když byl Ježíš u stolu v domě, přišlo mnoho celníků a hříšníků a zaujali místo u stolu s ním a jeho učedníky. Obrácení jednoho celníka dalo mnoha celníkům a hříšníkům příklad pokání a odpuštění. A byla to krásná a pravdivá předzvěst: Ten, který se měl stát apoštolem a učitelem pohanů, už hned při svém obrácení táhne za sebou k spáse zástup hříšníků, a od prvních počátků své víry začíná vykonávat službu hlasatele evangelia, kterou měl konat, až se zdokonalí v ctnostech. A chceme-li hlouběji chápat tyto události: Matouš vystrojil Pánu nejen hostinu pro tělo ve svém pozemském domě, ale připravil mu mnohem milejší hostinu v domě svého srdce vírou a láskou. Sám Ježíš to dosvědčuje slovy: Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mne.
A když uslyšíme jeho hlas, otvíráme mu dveře, abychom ho přijali, tím, že si ochotně bereme k srdci jeho skrytá i zjevná napomenutí a snažíme se uskutečňovat to, o čem poznáváme, že to máme dělat. A on vejde, aby jedl u nás a my u něho, neboť on přebývá milostí své lásky v srdci svých vyvolených, stále je občerstvuje světlem své přítomnosti, aby víc a víc rostla jejich touha po Bohu, a sám se živí jejich horlivostí o nebe jako nejlepším pokrmem.