V dnešním prvním čtení nacházíme Boží odpověď na Davidovo předsevzetí, že se rozhodl postavit Bohu chrám. Je to ve srovnání s jinými starověkými národy opravdu neobvyklý jev. Všechny okolní národy uctívali bohy, kteří se projevovali ve svých chrámech a kterým tam sloužili honosnými obřady. Jedině Izrael, jehož Bůh neměl žádnou viditelnou podobu, nesloužil Bohu v chrámu, nýbrž v jakémsi provizorním stánku, dokonce v přenosném stánku. Tento přenosný stánek měl však v sobě výmluvnou symboliku. Bůh Izraele chtěl být všude tam, kde je jeho lid, chtěl být velmi blízko svému lidu.
Když se konečně po určitých bojích mohl Izrael usadit, tak se zdálo zcela logické, že i Bůh Izraele by se mohl usadit v nějakém jemu zbudovaném chrámu. A slyšeli jsme v tomto dnešním čtení Boží odpověď skrze proroka Nátana: „Tak praví Hospodin: Ty mi chceš vystavět dům, kde bych bydlel? Vždyť jsem nebydlel v domě ode dne, kdy jsem vyvedl izraelské syny z Egypta, až do dneška; putoval jsem ve stanovém příbytku. Kdekoli jsem chodil s izraelskými syny, zmínil jsem se snad slovem některému z izraelských soudců, jimž jsem přikázal pást můj izraelský lid: Proč jste mi nevystavěli dům z cedrů?“
Náš Bůh je Bůh kočovníků, Bůh Abrahama, Izáka a Jakuba. Můžeme říci náš Bůh se zjevuje jako Poutník. I toto nás odkazuje na dočasnost všech věcí na tomto světě. Svět není totožný s Božím královstvím. Boží Slovo dokonce mluví o světě jako o vyhnanství: „Žijeme daleko od Pána, ve vyhnanství!“ – říká apoštol Petr. A my často vyjadřujeme lásku k tomuto světu, o kterém apoštol Jan říká: „Nemilujte svět ani to, co je ve světě!“ My si navzájem přejeme 100 let a případně ještě jednou 100 let. Moudřejší by bylo přát si: „Abychom se co nejdříve všichni setkali v Božím království!“
Slyšeli jsme, jak sám Bůh slibuje, že postaví Davidovi dům. Proto nyní řekneš mému služebníkovi Davidovi: „Hospodin ti oznamuje, že vystaví dům tobě. Až se naplní tvé dny a uložíš se ke svým otcům, vzbudím po tobě potomstvo, které vzejde z tvých útrob, a upevním jeho království. Postaví dům mému jménu a já upevním jeho královský trůn navěky. Já mu budu otcem a on mi bude synem; dopustí-li se nepravosti, budu ho bít stejnou metlou, jakou (biji) ostatní lidi, ranami, jako jiné smrtelníky; svou přízeň však mu neodejmu, jako jsem (ji) odňal Saulovi, kterého jsem odstranil od své tváře. Proto tvůj dům a tvé království potrvá přede mnou navěky, tvůj trůn bude pevný navždy.”
Víme, kdo byl Davidovým synem, který nakonec postavil první chrám. Přestože začínal velmi rozumně a v Boží milosti, na stará kolena pobloudil a všichni vidíme, že toto nemohlo být míněno o Šalomounovi. To, co prorok ve jménu Božím vyslovuje, se týká jiného Davidova potomka. Slyšeli jsme: „Postaví dům mému jménu a já upevním jeho královský trůn navěky. Já mu budu otcem a on mi bude synem On postaví dům mému jménu a já upevním jeho královský trůn navěky.“ Tedy bude to z jedné strany Davidův potomek, ale z druhé strany sám Bůh bude jeho Otcem a on bude Božím Synem. Teologický říkáme: „Ježíš je pravý Bůh a pravý člověk.“ A právě proto pravý a dokonalý člověk, protože je Bohočlověk. Dokonalý člověk, skutečný Boží obraz a podoba, je Bohočlověk.
I mezispěv vyjadřuje totéž: „Smlouvu jsem sjednal se svým vyvoleným, přísahal jsem Davidovi, svému služebníku: Navěky zajistím tvůj rod a tvůj trůn zbuduji na všechna pokolení. On mě bude vzývat: Ty jsi můj otec, můj Bůh a skála mé spásy. Já pak ho ustanovím prvorozeným synem, nejvyšším mezi králi země. Navěky mu zachovám svou milost, má smlouva s ním platit nepřestane. Dám věčné trvání jeho rodu, jeho trůn bude jako věk nebes.“ (Ž 89, 4-5. 27-28. 29-30) Můžeme pochybovat: I Ježíš zemřel a to dokonce potupnou smrtí. Kde je tedy to jeho slavné království?
Přečtu vám svědectví jednoho, v té době 17-ti letého chlapce, který prožil klinickou smrt, když si při skoku do vody poranil páteř a téměř se utopil. Nebyl vychován ve víře, ale hned pochopil, že bytost se kterou se setkal je Ježíš Kristus:
„Najednou se událo něco nádherného. Ježíš Kristus, to zářivé světlo – jsi mě vzal k sobě do náruče. Objal mě jako, když např. doma vezmete své miminko do náruče a jemně s ním houpáte. Takový proud emocí, tak na to jsem nebyl zvyklý, ale přesto to bylo tak hřejivé a milé… Já jsem si v té chvíli uvědomoval, že se netopím ve vodě, ale že jsem úplně „utopený“ v lásce a dobrotě Ježíše Krista!
Znáte ten pocit, když se poprvé dotknete své lásky, prochází vámi tisíc voltů, tělo vám brní, srdce vám chce vyskočit z hrudníku, cítíte každý tep, třese se vám hlas a ruce, cítíte že vaše srdce je schopno pojmout třeba i celý svět… Ano, to je láska. Ale to, co jsem tam v té době prožíval, byla ještě jiná LÁSKA. Bylo to tisíckrát silnější. Nechci aby to vyznívalo nějak produchovněle. Vždyť ještě v té chvíli jsem byl nevěřící materialista až hanba.
Přesto to bylo něco tak abnormálního a plné skutečné LÁSKY Ježíše Krista, že se tomu nedalo bránit. Takový pocit jsem nikdy předtím ve svém životě nezažil. Byla to LÁSKA, kterou před tím a ani dnes nezažívám. Znovu to zažiji asi zase až v nebi. Pokusím se zde tuto LÁSKU k něčemu připodobnit nebo ji porovnat. Lásku zažíváme v sexu, k věcem, k lidem a ve snech. Ovšem ani to nejvášnivější milování s manželkou se nedá s LÁSKOU Ježíše Krista porovnat, miluji americká auta, ale ani Cadilac nebo Chrysler 300C není nic proti tomu pocitu, miluji maso v jakékoli pečené podobě, avšak ani bažant pečený na vině s česnekem, rajčaty a bazalkou, je nic ve srovnání s tím, jak se mě dotkla LÁSKA Ježíše Krista. Jak vám to můžu ještě lépe vylíčit? Znám podobně jako vy tisíce slov, pojmů, pocitů a emocí, ale neznám slova, kterými bych to mohl hlouběji vyjádřit.
Ale ten zážitek LÁSKY pokračoval dál. Cítil jsem silně tři zajímavé skutečnosti.
Za prvé: Ježíš Kristus mě znal! Věděl kdo jsem a jak se jmenuji. Znal celý můj život a každý můj skutek, který jsem do svých sedmnácti let vykonal! Připadal jsem si jako průhledný pohár se zavařeným kompotem do kterého krásně vidíte, ale sklenice o tom neví.
Za druhé: Já jsem ho ještě minutu předtím neznal. Křesťanství bylo pro mě směšným blouzněním pro staré lidi.
Za třetí: LÁSKA, kterou mě zalil mi nic nevyčítala, neodsuzovala mě za špatné skutky a byla bezpodmínečná! To bylo tak zvláštní. Zde na Zemi milujeme láskou, která je vždy nějak podmíněná (manželství, sex, pracovní vztahy, přátelství, rodičovství, láska k věcem…). On mi nic nevyčítal i přesto, že mě znal a že by bylo co. Cítil jsem se přijat takový, jaký skutečně jsem!“ (Zpracované podle svědectví Jána Boštíka)
Znovu zopakuji, co jsme slyšeli v žalmu: „Přísahal jsem Davidovi, svému služebníku: Navěky zajistím tvůj rod a tvůj trůn zbuduji na všechna pokolení. On mě bude vzývat: Ty jsi můj otec, můj Bůh a skála mé spásy. Já pak ho ustanovím prvorozeným synem, nejvyšším mezi králi země. Navěky mu zachovám svou milost, má smlouva s ním platit nepřestane. Dám věčné trvání jeho rodu, jeho trůn bude jako věk nebe (Ž 89, 4-5. 27-28. 29-30) A toto je skutečně pravda. Všechno to platí o Davidově potomku, který je zároveň Božím Synem: O Ježíši, našem Pánu.