I my bychom mohli podobně, jako to udělali jeho současníci, referovat Pánu Ježíši o nějakém neštěstí. A jeho reakce by byla asi podobná té, kterou máme možnost vidět v dnešním evangeliu. Jeho současníci uvažovali asi takto: „Ti, kteří takto těžce trpěli, musely být mimořádní hříšníci“. Pán Ježíš je usměrňuje v tom smyslu, že nebyly o nic horší než ostatní a že ani my nejsme lepší než oni a pokud nebudeme činit pokání, všichni stejně zahyneme. To platí i o nás. I my jsme vnitřně přesvědčeni, že ta místa na zemi, které postihují nějaké přírodní katastrofy, jsou místy, kde žijí horší lidé, jako jsme my a není to pravda. Pokud nebudeme činit pokání, všichni stejně zahyneme.
Ale co to je pokání? Kdo dnes ještě správně rozumí tomuto slovu? Potřeba pokání patří k základním požadavkům Písma Svatého i různých Mariánských zjevení. Skutečnost pokání si můžeme představit jako výšivku. Na jedné strany se objevují krásné vzorky, z druhé strany nevkusná spleť uzlíků a nití. Ta ošklivá strana nám představuje odvrat od hříchu, zápas s hříchem, na druhé straně se objevuje návrat k Otci a to je ta radostná stránka. V listu sv. Pavla Římanům čteme, že naším největším hříchem je asebeia. Doslova toto slovo překládáme jako bezbožnost a možná si řekneme: Toto slovo se nás věřících skutečně netýká. Pro nás by to slovo bylo vhodnější přeložit jako hříšná soběstačnost, snaha vystačit si sám. Žít sám pro sebe a podle sebe. Člověk si i svou zbožnost může vytvářet podle svého vkusu a ne podle Božích požadavků. Doslova tato bezbožnost vyjadřuje stav odmítnutí Boha jako Boha, stav nevděčnosti vůči Bohu a stav odmítnutí oslavy Boha svého Stvořitele.
Těchto tří oblastí se týká i naše pokání. Především je pokání snahou poslouchat Boha. Nechat, aby Bůh promluvil do našich životů. Uznat ho jako Boha svého Stvořitele. Měnit svůj životní styl, aby byl ve shodě s Božím Slovem. Pokání – ř. metanoia – znamená potřebu změnit smýšlení, smýšlet jako Ježíš Kristus a to dokážeme jen tehdy, když budeme pravidelně číst a meditovat Boží Slovo a snažit se ho žít. Dovolit, aby Boží Slovo, zaujalo trůn našeho srdce. Pak se naše pokání týká také vděčnosti, abychom byli Bohu vděční, abychom žili eucharisticky. Eucharistie to je naše díkůčinění a naše oslava Boha. Nemůže správným způsobem Boha oslavit člověk, který ho nepřijímá a nezakouší v sobě jeho proměňující moc. Možná se naše pokání především týká právě vděčnosti a oslavy Boha.
Ctnost, která nám umožňuje dělat správným způsobem pokání, se nazývá kajícnost. Cílem kajícnosti je: znovu navázání kontaktů s Božím světem a to správným způsobem. Kajícnost vede k ospravedlnění v Božích očích. Smysl kajícnosti je v tom, že vede k obnově ztraceného vnitřního života. Namísto vnitřní prázdnoty objevuje člověk znovu život z Boha. Křesťanský duchovní boj, to je vlastně cesta žitého pokání, žité kajícnosti. Kajícnost je ustavičné hledání ztraceného božího přátelství, ustavičně hledání Boha.
Víme z Božího Slova a také z teologie, že žijeme, existujeme a hýbeme se v Bohu. Toto Boží prostředí je pro naši duši stejně důležité jako vzduch pro tělo. Bůh nás v každé chvíli udržuje v bytí a člověk, jako zakletý, nevnímá tuto Boží moc a lásku. Bůh stále člověka proniká svou láskou a člověk, jakoby ztratil smysl pro Boha. Něco podobného, jako kdybychom slepého pozvali, aby se přišel podívat na Západ Slunce. Celá krása zůstává bez odezvy, neboť on nevidí. Mezi člověkem a Bohem leží tajemná ale velmi silná zeď rozdělení a tuto zeď tvoří hřích. Kajícnost, jako snaha znovu najít prameny života, je vlastně úsilím o čistotu srdce. Dokud je v mém srdci hřích, nemůže do něj v plné moci a síle vstoupit Duch Boží. Žitá kajícnost to je zápas s hříchem.
U mnoha křesťanů se zcela vytratilo vědomí, že s hříchem třeba bojovat a nejen ho vyznávat ve svaté zpovědi, ale mu i aktivně odporovat. Mnozí křesťané přijímají hřích jako realitu, se kterou se musíme jaksi vyrovnat a hledají možné i nemožné kompromisy, aby v tomto světě ovládaném hříchem mohli jaksi bez úrazu přežít. Své kompromisy zdůvodňuje tím, že to jinak „v tomto světě“ nejde, ale zapomínají, že „tento svět“ jsme vytvořili svými nesprávnými postoji my sami.
Jak můžeme vystoupit z tohoto začarovaného kruhu? Tak, že se budeme řídit Božím Slovem a ne vlastní chytrostí. To je i podstata pokání. Změňte smýšlení, smýšlejte jako Ježíš Kristus. Zápas s hříchem spočívá v tom, že neděláme to, co sami chceme, protože naše vůle je nakloněna ke zlu. Musíme dělat to, co Ježíš vyžaduje od svých učedníků: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ Tedy je nutné sebe zapřít a následovat Krista, žít Krista. Zapřít sám sebe je něco jiného než naše sebezapření. Sebezapření mohou být určitými dílčími kroky k zapření sebe, ale úplně ho neuskutečňují. Pán Ježíš říká: „Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem.“
Zapření sebe, to je především zřeknutí se sebevlastnění, to rozloučení se vším. Je to darování se Kristu, naše odevzdanost. To, že někdo existuje sám pro sebe, bez reálného vztahu k Bohu jako k Bohu, vůbec není v pořádku. Sv. Pavel stav skutečného křesťana vyjadřuje slovy: „Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu!“ Žita kajícnost to je boj s naším egem. Snaha žít Boží Slovo. Dát přednost Božímu Slovu před pokušením, žít jen pro sebe a podle sebe. Kajícnost je snaha o čistotu srdce a čisté srdce nás vede k poznání Boha. Kajícnost je snaha o obnovu dýchání naší duše z Boha, která v ráji dýchala z Boha.
Sv. Jan z Kříže nás poučuje: „Duše, sjednocená s Bohem a přetvořena v něho, dýchá v Bohu pro Boha jakýmsi nejhlubším dechem, podobným Božímu, kterým Bůh v ní přítomen dýchá sám v sobě jako její vzor. Toto chtěl, nakolik to chápu, vyjádřit sv. Pavel, když řekl: „Protože jste synové, poslal Bůh do vašich srdcí Ducha svého Syna a on volá Abba, Otče.“ To se děje v dokonalých mužích.
A není se co divit, že duše je schopná něčeho tak vznešeného. Vždyť pokud jí Bůh dává tu milost, že může dospět k jednotě, podobné té božské v Nejsvětější Trojici, proč by bylo prosím, neuvěřitelné, že i ona myslí, poznává a miluje v Trojici, spolu s Trojicí, a to v největší podobnosti s ní, ale pouze účastí, protože to v ní působí Bůh. Duše stvořené na to, abyste se kochali v těchto vynikajících darech, co děláte? Kolem čeho se točí vaše touhy? Jaká žalostná je slepota Adamovy dětí, když nevidí, přestože jejich zalévá tolik světla, a jsou hluché na takové hlasité volání.“
Kajícnost je zvláštním způsobem blízká právě následovníkům sv. Františka z Assisi, protože Františkova duchovní škola je školou kajícnosti a i první společenství bratří sv. Františka lidé nazvali „kajícníci z Assisi“. O sv. Františkovi se dozvídáme: „A ačkoli sv. František ještě nekázal lidu veřejně, ubírajíc se cestou, napomínal a povzbuzoval muže i ženy, říkajíc prostě s láskou: „Milujte Boha, bojte se ho a čiňte pokání za své hříchy.“ A bratr Egid říkával: „Dělejte, co vám říká tento můj duchovní otec, protože vám říká to nejlepší.“